28. června 2015 13:32 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

‚Máme strašný hlad, co máme dělat.‘
Trnitá cesta uprchlíků do Evropy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 99Diskuse
Uprchlíci jsou na cestě často mnoho měsíců a stávají se během ní snadnou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprchlíci jsou na cestě často mnoho měsíců a stávají se během ní snadnou... | foto: MAFRA - Michal Šula
SUBOTICA Mezi uprchlíky, kteří se v těchto dnech snaží dostat přes srbsko-maďarskou hranici dál do Evropy, drtivě převažují utečenci z Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie a Iráku. Na cestě jsou často mnoho měsíců a stávají se během ní snadnou kořistí různých pašeráků i zkorumpovaných úředníků. Setkávají se však i s pomocí těch, kterým není jejich osud lhostejný. Pak vyrážejí dál, za příslibem lepšího života někde na Západě.

„Přichází jich sem hodně. Nevím, jak jim říkat. Někteří jim říkají azylanti, imigranti, uprchlíci,“ začíná své vyprávění v severosrbské Subotici, deset kilometrů od maďarských hranic, Tibor Varga.

Zatímco vykládá, kolem jeho stříbrné dodávky na prašné cestě u staré cihelny roste les natahujících se rukou. Ať už jim ostatní říkají jakkoliv, pro tohoto evangelického kněze jsou především jedno – lidé, kteří potřebují jeho pomoc.

Muži, ženy i děti, nejmladší jen něco kolem jednoho roku, pravidelně dohromady něco kolem stovky lidí. Někdy jich tu ale bývá i víc. Nocují v opuštěné, rozpadající se fabrice na okraji města, uprostřed trávou zarostlých plání.

Na sever, do Evropy

Tibor se sem již čtvrtým rokem vydává skoro den co den, aby mezi ně podělil chleba, pitnou vodu a sem tam několik dalších drobností, které se mu dostanou do ruky – oblečení, boty, pro děti i trochu sladkostí. Je jediným, kdo se do rozpadlé továrny pravidelně vydává pomáhat těm, kteří tu na dohled od městské skládky, hned vedle železniční trati, nabírají síly na další cestu. Je to jejich poslední zastávka, než zamíří na sever. Do země zaslíbené. Do Evropy.

Rozpadlá továrna -  poslední zastávka, než uprchlíci zamíří na sever.

Rozpadlá továrna - poslední zastávka, než uprchlíci zamíří na sever.

„Mám plány, chci daleko odsud,“ říká 20letý Naím z Džalálábádu, jeden z mnoha Afghánců, kteří našli po dlouhém pochodu útočiště právě tady. Přišel sem teprve včera, ale už zítra, nejpozději pozítří se chce vydat znovu na cestu. V Evropě sice už je, ale takhle si to tu rozhodně nepředstavoval.

„Nemůžu tu zůstat, nic tu není, není tu ani kde spát,“ namítá. Tak jako několik desítek dalších dnes spal uvnitř někdejší fabriky, jen tak na podlaze. V prachu, mezi odpadky a cáry hadrů, které tu nechali předchozí nocležníci. Kdo může, zbytečně se tu nezdržuje. Není to místo, kde by kdokoliv toužil zůstat byť jediný den. Kam má namířeno, se Naím nejdřív zdráhá říct. Po chvíli ale pookřeje. „Chci do Norska,“ přiznává. „Lidé říkají, že se tam dá zůstat.“

„Bili nás jako zvířata“

Kromě oblečení, které má na sobě, Naím nic nevlastní. Říká, že o všechno ho obrala policie, která ho zadržela v sousedním Bulharsku, odkud přišel.

„Bili nás jako zvířata. Sebrali mi peníze, boty, oblečení, všechno,“ stěžuje si obstojnou angličtinou, již jako jeden z mála ovládá. „Chtěl jsem se jenom něco na učit, nechtěl jsem být hloupý,“ říká.

Máchá přitom rukama směrem k postavám povalujícím se v podloubí staré cihelny. Většinou jsou to starší muži a ženy s malými dětmi. Anglicky neumějí vůbec nebo sotva pár slov. Naím ale jedním dechem dodává, že právě kvůli své angličtině musel z Džalálábádu utéct. Před Talibanem.

„Přišli k nám domů a mlátili nás holemi. Tvrdili, že se musím učit jen paštunsky. Nechtěli, abych se učil anglicky. Pak ale tvrdili, že když se chci učit anglicky, tak musím jít překládat Američanům. Talibanci chtěli, abych dělal pro Američany a říkal jim, co chystají,“ vysvětluje.

To nechtěl. Věděl ale taky, že „ne“ se těm, kteří k němu domů přišli, neříká. A tak utekl – přes Írán, Turecko a Bulharsko, v němž nakonec nedobrovolně strávil dva měsíce, než mohl pokračovat dál až do Subotice. V Norsku by prý chtěl studovat ekonomii. „Chci se stát inženýrem,“ říká.

Je asi jeden z mála, ne-li jediný, kdo má namířeno takhle daleko na sever – za předpokladu, že se v nejbližších dnech nezpozorován hlídkou prodere nedalekým lesem a přebrodí strouhu dělící Maďarsko od Srbska, onu vysněnou Evropu od té, o niž nikdo nestojí. Mezi běženci trousícími se z cihelny k Tiborově stříbrné dodávce zaznívají většinou jiné destinace než Skandinávie.

„Německo, Rakousko, Anglie, Švýcarsko. Líbí se mi všechno,“ prohlašuje s úsměvem asi čtyřicetiletý Šauket, ještě nedávno taxikář z Péšávaru. Na cestě je už měsíc a půl. Pěšky. „Dlouhá cesta. Írán, Turecko, Řecko, Makedonie,“ říká lámanou angličtinou, zatímco kolem něj postává hlouček dalších Pákistánců. Běženci se ve staré cihelně sdružují podle etnik – Paštuni, Hazárové, sem tam se mihne i několik dalších postav s rysy dávajícími tušit původ kdesi daleko, daleko odsud.

Sen jménem Schengen. Zatímco dříve bylo na srbsko-maďarské hranici hodně Kosovanů, dnes převládají Afghánci, Pákistánci, Syřané nebo Iráčané.

Sen jménem Schengen. Zatímco dříve bylo na srbsko-maďarské hranici hodně Kosovanů, dnes převládají Afghánci, Pákistánci, Syřané nebo Iráčané.

Ještě před pár měsíci tu hodně zněla i albánština běženců z Kosova. V poslední době ale drtivě převažují utečenci z Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie nebo Iráku. „Bylo tu i několik křesťanských rodin prchajících před pronásledováním, třeba i z Íránu,“ říká Tibor, zatímco si dává na chvíli oddech od nekončícího zástupu, který se kolem jeho auta shromáždil.

Právě pronásledování a neutěšenou bezpečnostní situaci zmiňuje jako důvod odchodu z domova většina přítomných. Už dnes, nejpozději zítra se celá skupina chystá překročit ilegálně hranici. „Máme strašný hlad, co můžeme dělat,“ objasňují, proč už nechtějí zůstat jediný další den. Chleba od Tibora zažene hlad sotva na pár hodin. Mnozí nejedli několik dní.

Všichni se ale až panicky bojí, že by jejich sen mohl skončit pár metrů za hranicí zadržením maďarskými pohraničníky. „Nikdo vás nepřijme, pokud vám v Maďarsku vezmou otisky. Když vám v Maďarsku otisky nevezmou, můžete se dostat kamkoliv,“ myslí si. Stejný strach má i Naím. 

„Nechci, aby po dvou měsících trmácení bylo po všem. Bylo to těžké jít a nejíst i tři čtyři dny. Dva měsíce, z Afghánistánu až sem. Chci do Norska. Nechceme válčit, chceme žít. Chceme jenom svobodu,“ vysvětluje. Až padne zítra tma, vydá se jí vstříc.

Ivana Milenkovičová
  • 99Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.