27. května 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Melancholia: Lupič duší opět v akci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kirsten Dunst v Melancholii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kirsten Dunst v Melancholii | foto: Reprofoto
PRAHA Režisér Lars von Trier v Cannes svými řečmi na tiskové konferenci kdekoho překvapil. Jeho nový film Melancholia může ale všechny - fanoušky i kritiky - uklidnit. Je takový, jak se dalo čekat, v dobrém i zlém.

V profesním životopise Larse von Triera se dá najít množství široce medializovaných epizod. Patří k nim také střet s islandskou zpěvačkou Björk, jež byla představitelkou hlavní role v režisérově Tanci v temnotách (2000), během natáčení s režisérem zuřivě válčila a po jeho konci se nechala slyšet, že po téhle zkušenosti už nikdy v žádném filmu hrát nebude. Později tehdejší zkušenost popsala slovy: "Lars von Trier potřebuje ženu, aby jeho filmu dodala duši, závidí jí to a nenávidí ji za to. (...) Jeho filmy dokumentují loupež duše."

Svědectví jedné ze stran nějakého vyhroceného sporu asi není ten nejobjektivnější obraz toho, co se stalo. Ta "lupičská" Trierova charakteristika o režisérovi ale cosi vypovídá - ne nutně jako o člověku, ale jako o tvůrci. Otázka ale je, jak moc je v tom "loupení" úspěšný.

I v Melancholii bere, kde se dá - v hudbě Richarda Wagnera, estetice citově vzepjatého německého romantismu, k níž se Trier v režisérské explikaci hrdě hlásí, kráse hlavní představitelky, tématu, nakonec i název jeho filmu sugeruje jakousi posmutnělou oduševnělost. Ale nakonec z toho všeho je... další film Larse von Triera, zručného a chladného konstruktéra. Souhrn s až agresivní úporností užívaných "symptomů duše", jež dohromady vytvářejí neprůstřelný kryt kolem emocionálně vyprahlého jádra.

Krásný film o konci světa

Melancholia
Dánsko / Švédsko / Francie / Německo, 2011 Scénář a režie: Lars von Trier Hrají: Kirsten Dunstová, Charlotte Gainsbourgová a další Premiéra 26. 5.

Melancholia je podle sloganu "krásný film o konci světa". Svým způsobem je to i pravda - přinejmenším se dá věřit tomu, že pro autora je na představě totálního a definitivního konce cosi skutečně krásného, lákavého. S myšlenkou zániku si v dějinách kinematografie pohrávali autoři různých ambicí a zaměření, Trier je ale možná první, kdo ho vykresluje jako svého druhu ukájející fantazii, ne snad ve smyslu sexuálním, ale jako vysněný obraz čehosi žádoucího.

Lars von Trier v posledních letech s až podezřelou ochotou mluví o svých depresích, nabízí je jako klíč k pochopení svých filmů, podobné je to i v případě Melancholie. Srážka Země s fiktivní planetou Melancholia, jíž jeho film vrcholí (a snímek jej také od prvních záběrů ohlašuje) se nabízí jako velmi čitelná metafora stavu ducha, nárazu nemoci nebo možná nahlédnutí za povrch věcí, kde - jak režisér ve filmu mnohokrát dává najevo - není nic. Přijmout zánik, nechat se jím pohltit, je v Trierových očích ta jediná možná a pravdivá katarze.

Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg jako sestry v Trierově Melancholii

Film je rozdělen do dvou kapitol. V té první se Justine (Kirsten Dunstová) vdává, oslava v procovském sídle její sestry Claire (Charlotte Gainsbourgové) se ale všemožně zvrtne. Především kvůli nevěstině nejistotě ohledně toho, jestli se vůbec vdávat chce, neochotě podřídit se v jejích očích prázdným společenským rituálům a také kvůli jejím psychickým problémům. Zatímco se na panském sídle uprostřed lesů příslušníci honorace snaží naplnit formální požadavky nesmyslné slavnosti, blíží se k zemi nebeské těleso.

Druhá část snímku se odehrává na stejném místě o několik týdnů později. Claire k sobě nechala depresí ochromenou Justine převézt, aby se o ni postarala. Hrozivá planeta na obloze je čím dál větší. Claiřin manžel John (Kiefer Sutherland) s křečovitým optimismem všechny ubezpečuje, že nic vážného nehrozí, jeho žena se ale začíná vážně obávat. A Justine - ta "ví", je totiž nadána schopností vidět a vnímat víc než ostatní a možná právě tenhle "dar" je příčinou jejích psychických stavů. S tím, jak se blíží neodvratné, Justine ožívá a je to právě ona, kdo si tváří v tvář konci uchová jakousi důstojnost, je schopna k němu dovést i ostatní.

Krásný autor ve zlém

světě O Trierovi se často píše, že do svých hrdinek promítá sám sebe, v případě Melancholie té interpretaci vychází vstříc ("Justine je hodně jako já, je založená na mé osobnosti...", říká). Pokud bychom tohle autorské vysvětlení přijali, byla by Melancholia jedním z nejnarcistnějších filmů všech dob. Obraz režisérova alter ega zasazeného do světa, který si je jaksi nezaslouží. Lidé kolem se pinoží za přízemními cíli, Justine skrz to všechno vidí a právě to ji naplňuje bezbřehou chmurou. Taky je krásná a talentovaná, velice tvůrčí - zlý svět by ale její talent chtěl jen bezohledně vykořisťovat (viz značně polopatický a přepjatý motiv šéfa, který z hrdinky během svatby páčí nějaký slogan). Jakkoliv může navenek působit slabá, má jediná nějakou skutečnou sílu.

Lars von Trier s herci během natáčení

Kirsten Dunstová ji ovšem hraje výborně, zpočátku jí propůjčuje jakousi křehkou vitalitu, jež se hrozí každým okamžikem zhroutit, její úsměv je současně vřelý, zářivý i unavený. A taky jí to moc sluší. Slova uznání by zasloužili vlastně všichni herci. Jenomže jejich možnosti jsou omezené. Všechny postavy jsou omezeny na prakticky jediný rys - John je typický kapitalista, který všechno přepočítává na peníze, Claire "praktická" žena, jež se snaží za všech okolností udržet dekorum, iluzi normality, i kdyby kolem do sebe planety třískaly...

Předem rozdané karty

Plochost Trierových figur by sama o sobě nemusela být na překážku, kdyby s nimi režisér cosi rozehrával. V Melancholii jsou ale karty rozdány hned na začátku, před každou postavou je zřetelná přímka, z níž jí autor nedovolí se odchýlit, po cirka dvaceti minutách je jasné, kam asi povede, a nezbývá než počkat si dalších 110 minut, než tam dojde. Jisté oživení v předvídatelném a mechanickém dění představují figury plánovače svatby (Udo Kier) a popleteného Justinina otce (John Hurt), jimž režisér ale nechal jen minimální prostor.

Působivý snový obraz, v němž Justine jde lesem s nohama zamotanýma do svazků vlněné příze, se tak může stát nezamýšlenou ilustrací diváckého zážitku. Jeden anglický recenzent po uvedení Melancholie v Cannes napsal, že sledovat ten film je jako "brodit se lepidlem". Docela mu rozumím.

Melancholia

Podobně jako mnohé další Trierovy snímky je i Melancholia film jaksi diktátorský. Nedovolí svým postavám náznak vzdoru proti autorskému záměru. Právě z takového konfliktu ale může vzniknout nějaké reálné drama. Melancholia je film, po němž nezůstávají otázky a žádné si ani neklade, autor má ve všem jasno.

Opakovaně a velmi explicitně (s největším důrazem pochopitelně ve finále) formuluje jednoduchou tezi - život je zlý a bylo by jen dobře, kdyby skončil. Divákovi umožňuje jen dvojí reakci - prosté přijetí či odmítnutí. S Trierovou Melancholií dost dobře nejde vést dialog či spor - vlastně není o čem. Tu absenci impulzů nejenom k přemýšlení, ale vlastně i k prožívání režisér místy kompenzuje schopností zručné a invenční inscenace některých scén. Například ta, v níž Justine a její ženich uvíznou v dlouhatánské bílé limuzíně na klikaté cestě v lese, má kromě symbolického významu i jakousi bezprostřední citovost, stejně jako úvod druhé kapitoly, kdy Justine v sobě není schopná najít dost sil, aby vlezla do vany. To všechno jsou ale spíš jen záblesky, jiskry, vždy spolehlivě udušené dekou, již má režisér pohotově po ruce.

Čtěte také

A pak je tu, samozřejmě, to anoncované krásno. V úvodní sekvenci se střídají na hranici statičnosti zpomalené záběry, jež působí jako mírně rozpohybované hyperrealistické obrazy, některé z nich skutečně nadané jakýmsi tajemstvím či silou (noční krajina se dvěma měsíci, záběry koní a další). Častěji je to ale krása překvapivě konvenční, potemnělá romantika bez romantismu - pečlivé aranžování atributů čehosi, aniž by se podařilo zpřítomnit emoci, jež originálu dávala nějaké opodstatnění.

Jistým způsobem konvenční vlastně je i vyznění Trierovy Melancholie. Na odmítnutí života a znechucení člověkem toho dnes zas až tak moc odvážného či originálního není. Přání smrti se promítá v nemálo dílech, textech, politických a společenských postojích. Trier ale už dlouhé roky projevuje talent artikulovat cosi už dávno tolerovaného nebo rovnou akceptovaného (přinejmenším v prostředí předpokládaných diváků) a udržet přitom image solitérního provokatéra. Tenhle kousek jistě předpokládá ochotně spolupracující publikum, Trierovi se ho zatím dostává. Asi jsme si ho nějak zasloužili.


  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz