13. listopadu 2007 9:48 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Melodrama od začátku do konce

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Zbabělec se svou láskou. Konjunkturalista Mazort (Jan Dolanský) a Petra Špalková jako Marianna, oběť Stasi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zbabělec se svou láskou. Konjunkturalista Mazort (Jan Dolanský) a Petra Špalková jako Marianna, oběť Stasi. | foto: NDReprofoto
PRAHA Pražský divadelní festival německého jazyka byl ve Stavovském divadle zahájen první hrou, již činohra Národního divadla uvedla Pavlu Kohoutovi - jmenuje se Malá hudba moci.

Hra je o politice, jejíž dnešní stav charakterizuje jedna z postav takto: Politika je kurva, dá si od nás hrát a pak si zahraje s náma. Toto stanovisko prostupuje celý text a je provedeno příběhem dirigenta Wolfganga Mazorta (podobnost se jménem Mozarta není náhodná, i titul hry záměrně připomíná jeho Malou noční hudbu), jenž v mládí podlehne vábení komunismu, aby se dokonale seznámil s jeho nelítostnou skutečnou podobou v NDR. Pak se poddá svodům kapitalismu, rezignuje na muzikantskou kariéru a díky konexím a penězům svého tchána, mocného mediálního bosse, se stane diplomatem.

Hodnocení LN: * *

Pavel Kohout: Malá hudba moci

Překlad: Tomáš Kafka
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Luboš Svoboda
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudební spolupráce: Michal Novinski, Jan P. Muchow
Dramaturgie: Daria Ullrichová

Národní divadlo, světová premiéra 8. 11. 2007

Melodramatičnost ve všech rovinách Krach umělecký doprovází i krach lidský. Mazort se totiž celý život pohybuje mezi dvěma ženami, které jsou dokonalými znaky, emblémy, stereotypy, v nichž si melodramatičnost libovala a libuje. Stává se obětí těch dvou protikladných politických pólů, zatímco důstojník Stasi Wagner/Strauss a Mazortův tchán jsou v tomto duchu emblémy, stereotypy aktivního politického zla.

Tyto melodramatické rysy hnětou postavy bezpečně a samozřejmě jako především nositele morálních a společenských hodnot. Melodramatičnost se v textu prosazuje i v událostech plných nečekaných zvratů a citově vypjatých situacích ve vedení příběhu celého textu.

Důkaz zcela exemplární je událost poslední, kdy Mazort spáchá sebevraždu: Před tím, než narazí autem do stromu, řekne své milence z NDR, aby zavolala mobilem, že srdce, které musí být okamžitě transplantováno jejich synovi, je už na cestě.

Melodramatičnosti se dnes zmocnila produkce komerční a bulvární, ale mnozí teoretikové ji uznávají jako kategorii estetickou, která může vytvářet typ lidového divadla a svou divadelností je schopná realizovat podívanou jako základ „velkého divadla“. A konečně: melodramatičnost vždycky sdělovala nedostatečnost a absenci morálních hodnot nějaké společnosti. Tuto rovinu - řekněme mravní výzvy -chce Kohout zesílit ještě tím, že příběh se děje v čase mezi Mazortovou autohavárií a okamžikem jeho smrti. Události a situace se odvíjejí jako retrospektiva jeho života, odehrávající se v jakémsi iracionálním prostoru, který je pojmenován Hotel Pavouk, s laskavým a vševědoucím Recepčním. Touto cestou by se zřejmě mělo textu dostat hlubší obrazné dimenze: hledání smyslu života v podmínkách, jež mu uděluje současná politika.

Jenže to lze jen tušit a domýšlet si. Scéna Luboše Svobody sice vyřešila úspěšně umělou iracionálnost, ale v řadě situací na ni vyjíždějí plošiny, které s reálnou detailností zpodobují různá prostředí.

Režisér Michal Dočekal tak důrazně upozorňuje na to, že se děj odehrává od počátku 80. let do roku 2000, že je to naše přítomnost. Uniká tímto způsobem přílišné strojenosti melodramatičnosti a z podstaty divadelní iluze nabízí divákům možnost považovat fikci za skutečnost a psychologicky i ideologicky v ní rozpoznávat známé jevy. O tom svědčí i herectví inscenace; střízlivé, věcné, snažící se překonat schematičnost postav, jež pramení z konvencí melodramatičnosti, a nahradit ji vyobrazením reálného bytí v poloze společenského postavení, a tím i výrazněji předvést politiku jako projev současných životních postojů.

Toto úsilí se však s melodramatičností trvale sráží a ve výsledku dospívá k rozpačitě nedůslednému a rozpolcenému tvaru. Není ani pokusem - jenž by byl možná marný, ale zajímavý - o jakési velké lidové divadlo nepsychologického charakteru, ani adekvátním scénickým tvarem současné politiky. Prostě ani ryba, ani rak. Což věru inscenaci neprospívá, neboť jak kdysi řekl Rodin: Umění je určité.

Jan Císař, Lidové noviny




Najdete na Lidovky.cz