Oficiální příručky a učebnice nám říkají, že prestižní formu národního jazyka máme jednu - je to náš jazyk spisovný, který ovšem není rodným jazykem nikoho z nás. V Čechách je situace poměrně jednoduchá; pokud jde o tvarosloví, užíváme zejména v běžném hovoru obecnou češtinu. Na Moravě je situace pestřejší a zajímavější: lidé při komunikaci užívají nářečí, vliv obecné češtiny tu není tak patrný, i když sami moravští lingvisté přiznávají, že tradiční moravský dialekt ustupuje ve prospěch obecné češtiny i tady. Jelikož si jsou Moravané mluvící svým rodným dialektem vědomi regionální omezenosti svého jazyka, jsou víc než mluvčí z Čech ochotni přizpůsobovat svoje vyjadřování směrem k jazyku spisovnému, tedy k jazyku, který popisují příručky, odborně řečeno ke kodifikovanému jazyku. Jejich dialekt plní sice výborně funkci identifikační, ale sami Moravané se při komunikaci s někým "z města" snaží nedávat příliš najevo svůj místní původ.
"Pražské kurvy"
Z těchto faktů plyne i rozdílná prestiž spisovného vyjadřování v Čechách a na Moravě. Zášť Čechy versus Morava je tak přítomna například i ve fotbalu. Zatímco "ty pražský fanoušci řvali na ty ostravský polský židi, ti ostravští fanouškové skandovali spisovně pražské kurvy." V Čechách jednoduše nejde dehonestovat někoho tvaroslovně spisovnou koncovkou, tady se spisovně nenadává. Zato na Moravě často ano.
Spisovnost, která má ve východní části území jinou hodnotu než v té západní, nás spíš rozděluje, než spojuje. Moravané jsou přesvědčeni, že Češi spisovně mluvit neumějí, Češi z Čech pak zas o tom, že na Moravě se mluví nějak divně. Moravané jsou vychováváni v tom, že oni mluví líp než Češi, a prestiž běžně mluveného slova pak proto chápou taky jinak než Čech. Je to dáno tím, že to líp se překládá jako spisovně? A pokud ano, znamená to, že Češi neumějí být spisovní (nebo tak spisovní) jako Moraváci?
Jak se to dá zjistit?
V oficiálních projevech, které vznikají primárně jako texty psané, hraje prim čeština spisovná.
Stále však přibývá těch veřejných komunikačních situací, ve kterých se objevují tvary považované za nespisovné. Naše škola však neustále lpí na tom, že největší hodnotu má jazyk spisovný, o tom nespisovném se obvykle nemluví (čest výjimkám!). A tak zatímco se dnes stále častěji můžeme setkat s tvary bysme, třema návrhama, mužstva se střetly i v projevech veřejných, ochota přiznat si, že tak mluvíme, zatím chybí.
Většinu názorů si člověk utváří ve škole. Ta má rozhodující vliv na formování jazykového povědomí budoucích mluvčích. Zatímco lingvisté a učitelé češtiny v Čechách mají tendenci kárat mluvčí za jejich přirozené jazykové chování, jazykovědci a češtináři na Moravě mají postoj shodný s mluvčími - označují vyjadřování běžné v Čechách jako nepatřičné. Ve škole se tak děti bohužel o jazykové realitě moc nedovědí. Když pak dospějí, mají sklon mluvit o úpadku jazyka, ačkoli k takovému konstatování nejsou důvody. Přitom, jak píše kanadský lingvista G. Thomas, pocity úpadku jazyka a nutnosti jeho "opravení" jsou většinou aktivovány studem, nejistotou a kolektivním komplexem podřízenosti pramenícím z pociťovaných nedostatků národního jazyka.
Spory mezi lingvisty
K tomu se přidává i spor lingvistický: co z obecné češtiny už proniklo na Moravu nebo je tam odedávna běžné, a v jaké míře? Všichni se snad už ale shodnou na tom, že obecná čeština není na Moravě jazykem neznámým. Snad nechtěným, ale ne nepřijatelným nebo nesrozumitelným. Dnes už ani čeští lingvisté nebudou tvrdit, že nespisovné tvary jako mlíko, nýst, polívka se na Moravě užívají vlivem obecné češtiny. Něco obecně českého bychom ale právě tady našli: bys/zme, holka, kluk, šalinama, ty vrakoviště byly nepřístupné. Na Moravě není tolik rozšířené -ej (krátkej rozhovor), v Čechách zas neznáme obraty víjou, chcu, su. Ty jsou naopak doma právě na Moravě. My Češi máme příliš široké samohlásky (selnice k Hampolce - silnice k Humpolci), Moravané naopak příliš úzké. Češi dost zpívají, Moraváci mají jiný přízvuk. A teď - kdo je lepší? Kde se mluví správně? Kdo je spisovnější? Jak se měří, počítá, stanovuje v jazyce, kdo líp mluví? K čemu je takové zjištění?
Lidé se často domnívají (a jak by mohli jinak, když v tom byli vychováváni), že obecná čeština je jazykem, který není tak rozvinut jako jazyk spisovný, že není schopen vyjadřovat tak jemné významové nuance jako kodifikovaná čeština nebo že není tak hezký. Tyto názory buď nejsou opodstatněné, nebo jsou založeny na čistě osobních preferencích, a jejich opodstatněnost tedy nelze ověřit.
Pár příkladů za všechny: spojením trhat zubama (oproti jedinému možnému spisovnému spojení trhat zuby) je obecná čeština schopna vyjádřit významový rozdíl mezi tím, když nám zubař vytrhne zuby a když zuby použ í v á me k "trhání" my, zatímco spisovná čeština tenhle rozdíl vyjádřit neumí. Spisovně vůbec nelze využít značnou část frazeologického bohatství češtiny: nelze být v rýži ale pouze v rejži, většina z nás nestuduje výšku ale vejšku.
Tvrdí se, že Jan Blahoslav, rodák z Přerova na Moravě, považoval v 16. století "pražské" varianty jako hlemejžď za krásnější než spisovnou a na Moravě rozšířenější podobu hlemýžď. Tyto příklady o celku obecné češtiny samozřejmě nic nevypovídají, můžou nám však posloužit k nabourání přetrvávajícího předsudku, že pouze spisovná čeština umožňuje přesné vyjadřování, je (pro všechny) nejkrásnější atp.
Prestiž obecné češtiny je znát i z toho, že se jejím prostředkům velmi povlovně a často i k nelibosti některých lingvistů dostává platnosti prvků spisovných (většinou zahrnutím do kodifikace, což provede skupina vyvolených lingvistů). Postupem času jsou některé jevy, původně pouze nespisovné a obecné, "povolovány" jazykovými příručkami jako spisovné (např. můžu, moct, dej mně to, bez něj). Spisovná čeština přitom nemá jiný zdroj, odkud by se mohla ve svém tvarosloví obohacovat, než přirozeně se vyvíjející obecnou češtinu. Naše lingvistika ale nedisponuje (přestože existuje rozsáhlý Český jazykový atlas) soustavnou znalostí toho, jak se opravdu na které části území mluví; výzkum běžného vyjadřování by měl být daleko důkladnější, než zatím je.
Nestyďme se za svůj jazyk
Je skutečným paradoxem, že dnes převládají negativní postoje k obecné češtině, a to přesto, že jí mluví přes 60 procent mluvčích. Podílí se na tom jednak nahlížení moravských mluvčích na "pražskou" obecnou češtinu, pocit její nesprávnosti pěstovaný ve školách, dále neinformovanost mluvčích o vlastním vyjadřování a svůj podíl zanechala i komunistická totalita, která se vzpírala zmíněnému přijímání tvarů obecné češtiny do standardu.
Jaké řešení se nám tedy nabízí? Zejména ve škole by se studenti měli dozvědět, že tvary jako pane Novák, bysme, s lidma, ty zvířata se uzdravily, dýl apod. jsou standardní součástí našeho běžného vyjadřování a není důvod se za to stydět či se takovým výrazům vyhýbat; tím rozhodně nenabádáme k nevšímavosti k vlastnímu vyjadřování - naopak, čím víc možností k vyjadřování máme, tím pečlivěji musíme vážit, kterou z nich a kdy použít.
Především tomu by nás měla učit škola v hodinách češtiny - namísto pravopisného výcviku, jehož podíl na komunikačních schopnostech studentů je přinejmenším sporný. Hodin na jazyk je málo, stále se víc učí literatura. Přitom prestiž mluveného slova dnes stoupá. Lidé potřebují umět vyjádřit se, umět mluvit. K tomu ale nikoho nepřivedou trapně formální a zprofanovaná řečnická cvičení. Kdo kdy ve škole dětem řekne, že na Moravě se mluví jinak než v Čechách? Že moravská nářečí mají svou hodnotu a především sehrávají důležitou roli identifikační, zatímco obecná čeština ident itu m luvčího tak jasně neukazuje. Že existují určité komunikační standardy, že spisovnost není konečným cílem žádné komunikace, že spisovnost je jen určitý záměrný příznak v naší komunikaci, ne její cíl. Že nespisovný jazyk má stejnou hodnotu jako ten spisovný, není lepší nebo horší a oba že mají svá funkční omezení a nedá se jich užívat vždycky. Že není pravda, že pouze jazyk spisovný vládne dostatečným množstvím lexikálních, frazeologických a syntaktických prostředků k tomu, aby vyjádřil všechno. Že se jazyk spisovný mění vlivem vyjadřování nespisovného. Že tohle je jev nutný, žádoucí a potřebný. Že péče o jazykovou kulturu, o jazykovou úroveň vyjadřování (včetně přirozenosti, živosti) jsou často na místě.
Vždyť cílem je právě komunikace, tedy sdělování, informování samo! Takové informace o jazyce ovšem nesmějí být zaměňovány za nářky nad úpadkem jazyka, které mají zřídkakdy nějaké opodstatnění. Učebnice, které by se zmiňovaly právě o tomhle, už se objevují - je jich ale málo, stejně tak jako těch, kteří by o tom chtěli s dětmi ve školách mluvit, i když výjimky se samozřejmě najdou.
Musíme se smířit s tím, že jednoznačná kritéria pro hodnocení správnosti v jazyce nemáme; to, co je dneska často opakovanou chybou, se zítra může stát normou. V jiných oblastech lidského chování by to možná znamenalo pohromu, v jazyce a komunikaci je to však přirozený vývoj, kterému není radno bránit. Jakkoli to vypadá, že jsme schopni jazyk úspěšně regulovat, není tomu tak: problémy se dříve či později vynoří tam, kde bychom je ani nečekali, a s dvojnásobnou intenzitou. Je absurdní si představovat, že skupina moudrých lingvistů, jakkoli vzdělaných a znalých češtiny, je schopna sepsat příručku, která by řešila všechny naše komunikační problémy, že dokáže rozlišit dobré a špatné v jazyce a přitom všem předvídat jazykový vývoj. Ale současná jazykověda (alespoň směrem k veřejnosti) se tak bohužel dneska často tváří. Nezastupitelnou úlohou jazykovědných organizací a institucí však zůstává jazyk popisovat a ukazovat na možné osvědčené komunikační strategie. Prostředkem, který se zdá být vhodný pro takováto pozorování, je např. Český národní korpus (pro základní informaci http://ucnk.ff.cuni.cz).
Dnešní chyby, budoucí standard
Za této situace je třeba být tolerantní k jazyku druhých a víc se soustředit na svůj vlastní a vyvarovat se prohřešků, které kritizujeme u ostatních. Jelikož je obecná čeština hlavním zdrojem, z něhož se standardní vyjadřování obrozuje, je téměř jisté, že i tyto "chyby", plynoucí s přirozeného jazykového chování většiny našeho národa, budeme muset dříve či později uznat za standardní.
Ve sporech o naši jazykovou kulturu se často objevuje zkreslování a zvrácené nálepkování některých myšlenkových směrů a proudů uvnitř české lingvistiky. Prosazování obecné češtiny (nebo spíš: uznávání její skutečné platnosti v rámci celého národního jazyka) má v očích některých lidí patinu plebejskosti v přístupu k jazykové kultuře. Někteří jazykovědci z toho mylně vyvozují, že se jedná o snahu přizpůsobit komunikaci sociálně nižší vrstvě mluvčích a považují tyto tendence za levicově motivované. Tento politický pohled na věc je ovšem hrubě zkreslující. Dalo by se naopak namítat, že představa jazyka naplánovaného pomocí jedné nebo dvou kodifikačních příruček - pravopisných pravidel a velkého slovníku - se velmi blíží iluzím levicových politiků o řízení společnosti, a tedy i jazyka (vzpomeňme na nedávnou snahu poslanců KSČM uzákonit spisovnou češtinu v médiích).
Pomoct češtině znamená v tuto chvíli především informovat o ní pravdivě. Pravda bolí - bolí i některé lingvisty, zejména pak ty, kteří vidí, že jejich hypotézy o vývoji jazyka se nenaplňují, nebo naplňují jinak, než by si oni přáli. Bude bolet i mnohé mluvčí češtiny, až se dozvědí, že například tvar bychom se dnes omezuje stále častěji jen na texty psané a připravené, uzuálně dnes převládlo bysme. Rozladí je, že se často říká Ty místa byly v noci nepřístupné. Ale budou znát pravdu. A s tou můžou - řečeno cimrmanovsky - buď souhlasit, nebo nesouhlasit, sotva však něco jiného.
Václav Cvrček je doktorandem Ústavu Českého národního korpusu FF UK. Petr Vybíral je doktorandem katedry českého jazyka Pedagogické fakulty UK. Oba autoři žijí v Praze, rodištěm prvního z nich jsou severní Čechy, druhého Morava
