Z pohledu radikálních muslimských kazatelů se jedná o historickou prohru, kterou je třeba odčinit a ztracené území získat opět pod kontrolu. Na všech mapách zobrazujících budoucí islámský kalifát, který by měl sahat od Blízkého východu přes severní Afriku až do Evropy, nechybí současné Španělské království.
Již v roce 2007 vyzvala teroristická síť al-Káida ke znovuvytvoření státního útvaru al-Andalus. Tak byla označována oblast Pyrenejského poloostrova a část jižní Francie ovládaná muslimy. Je prý povinností všech muslimů v regionu severní Afriky znovudobýt Španělsko, prohlásil tehdejší druhý muž teroristické sítě Ajmán Zavahrí.
Naposledy pak v roce 2016 radikálové z konkurenčního takzvaného Islámského státu (IS) uveřejnili video vyzývající sympatizanty k útokům právě ve Španělsku. „Musíme osvobodit naše území od vetřelců,“ znělo poselství.
Od té doby se ale mnohé změnilo, zejména pak postavení samotného IS. Ten totiž ztratil podstatnou část teritoria, jež ještě nedávno kontroloval v Sýrii a Iráku.
V důsledku toho radikálové změnili i strategii. Zatímco předtím vyzývali své stoupence, aby přijížděli do Sýrie a Iráku a bojovali v řadách jeho bojůvek, nyní zní instrukce jinak: „Bojujte proti bezvěrcům u vás doma.“
V únoru letošního roku například získala vláda v Madridu informaci od tajných služeb, že islamisté stále častěji vysílají svá poselství ve španělštině. Ve zprávě se také hovoří o tom, že IS usiluje ve zvýšené míře o to, získat do svých řad překladatele do španělštiny.
Změníme historii
Jeden z možných závěrů byl, že radikálové to se svým záměrem znovu obsadit Španělsko myslí vážně a že chtějí zvrátit historické dědictví takzvané reconquisty, na jejímž konci bylo vytlačení muslimských Maurů ze Španělska.
Maurové ovládali od roku 711 velkou část dnešního Španělska, Portugalska a část jižní Francie. Jejich státní útvar byl podle všeho z civilizačního hlediska na vysoké úrovni, o čemž svědčí řada staveb z té doby jako mešita v Córdobě či pevnost Alhambra v Granadě.
Křesťanská království na severu dnešního Španělska, Kastilie, Aragónie a Léon začala počínaje přelomem 12. a 13. století osvobozovací boj a postupně Maury vytlačovala.
Rozhodujícím okamžikem, kdy padlo poslední území kontrolované muslimy, byl 2. leden 1492. Tehdy předal emír Boabdil španělskému královskému páru Isabele Kastilské a Ferdinandu II. Aragonskému klíče k branám poslední maurské pevnosti Granady a oba panovníci mohli následně triumfálně vstoupit do města.
Pro Španěly tím skončil téměř osm století trvají boj za sjednocení státu. Poraženým Maurům bylo ze strany nových vládců slíbeno, že budou moci i nadále vyznávat svou víru.
Jenže již dva měsíce po předání Granady panovníci podepsali dekret generálního inkvizitora Tomáse de Torquemady. Na jeho základě museli nejdříve všichni židé, kteří by odmítali přestoupit ke křesťanství, opustit Španělsko. Odhadem až padesát tisíc jich zvolilo dobrovolný exil a rozptýlilo se po celé Evropě.
Už o deset let později, v roce 1502, byli před podobnou volbu postaveni i zbývající muslimští Maurové: buď zemřít, nechat se pokřtít, anebo emigrovat.
Ovšem ani ti, co konvertovali a zůstali, nepřestali být poddanými druhé kategorie. Zůstali pod drobnohledem inkvizice, jež dbala o čistotu víry. V roce 1609 byly nakonec stovky tisíc Maurů ze země vyhnány.
Španělský král Juan Carlos se v roce 1992, během 500. výročí dobytí Granady židům omluvil za násilí i pronásledování. Muslimové dle svých slov na podobné gesto čekají dodnes.
