Letošní komunální volby přinesly úspěch i jistému Janu Slezákovi, který byl zvolen za ČSSD do pražského zastupitelstva, byť roku 2004 vyšlo najevo, že v roce 1989 velel rotě Pohotovostního pluku SNB při jeho nechvalně proslulých zásazích proti demonstracím. Tehdy – přede dvěma lety – byl Slezák dokonce pražským radním. Funkci opustil, prý kvůli dobrému jménu strany, neb za svou minulostí si pevně stojí. „Když se mě po listopadu 1989 ptala občanská komise, zda bych šel do zákroku znovu, řekl jsem, že ano,“ sdělil tehdy tisku. „Jsem rád, že je tu demokratické zřízení. Ale musím říct, že policajt musí poslouchat rozkazy, ať je to, jak je to,“ dodal ještě vzápětí.
Slezákova slova jsou obehranou písničkou, jež zaznívá z úst všech jemu podobných. Každý slouha diktatury, včetně těch, kteří se dopustili přímo zvěrstev, se po jejím pádu hájí tím, že pouze plnil rozkazy. A plnit rozkazy je přece správné, a není-li to zcela správné, je to alespoň zákonné. Podobná argumentace by však mohla sloužit jako polehčující okolnost pouze u těch, kteří prostě dostali povolávací rozkaz a na jeho základě pak například povel ke střelbě do demonstrantů. Neuposlechneš-li, sám zahyneš, znělo jim v hukotu střelby v uších.
Takové lidi lze soudit dost těžko, neboť každý člověk si při tom musí položit otázku, jak by se v podobné situaci zachoval on sám. Nechal by se zastřelit, nebo by – v pudu sebezáchovy – sám vystřelil? Avšak za řadové vojáky by měli nést odpovědnost především jejich nadřízení. Jak vojenští či policejní, tak političtí. Někdo přece dal k oné – v tomto článku hypotetické – střelbě do demonstrantů rozkaz.
Celou přílohu věnovanou 17. listopadu čtěte ve středu v Lidových novinách.
Slezákova slova jsou obehranou písničkou, jež zaznívá z úst všech jemu podobných. Každý slouha diktatury, včetně těch, kteří se dopustili přímo zvěrstev, se po jejím pádu hájí tím, že pouze plnil rozkazy. A plnit rozkazy je přece správné, a není-li to zcela správné, je to alespoň zákonné. Podobná argumentace by však mohla sloužit jako polehčující okolnost pouze u těch, kteří prostě dostali povolávací rozkaz a na jeho základě pak například povel ke střelbě do demonstrantů. Neuposlechneš-li, sám zahyneš, znělo jim v hukotu střelby v uších.
Takové lidi lze soudit dost těžko, neboť každý člověk si při tom musí položit otázku, jak by se v podobné situaci zachoval on sám. Nechal by se zastřelit, nebo by – v pudu sebezáchovy – sám vystřelil? Avšak za řadové vojáky by měli nést odpovědnost především jejich nadřízení. Jak vojenští či policejní, tak političtí. Někdo přece dal k oné – v tomto článku hypotetické – střelbě do demonstrantů rozkaz.
Celou přílohu věnovanou 17. listopadu čtěte ve středu v Lidových novinách.
