Po celé pozdní jaro a léto až do začátku podzimu roku pětačtyřicátého bylo slunečné a krásné počasí. Tenkrát jakoby i počasí ukázalo s příchodem svobody a koncem války svou přívětivou tvář.
Od příchodu americké armády žilo šumavské městečko Vacov pod vlivem vzrušujících událostí posledních dnů. V ten horký červnový den se konala velká národní slavnost u příležitosti vítězného zakončení války a porážky fašismu. Vzhledem k horkému počasí měli američtí vojáci na hlavách jen lehké plastové přilby a bylo nutné ocenit i jejich kázeň, když, byť v pohovu a s puškami u nohou, museli vyslechnout všechny ty projevy, aniž rozuměli jedinému slovu.
A zaplaťpánbůh, že nerozuměli slovům hlavně jednoho komunistického řečníka. Jeho projev byl totiž neuvěřitelnou směsicí primitivismu, ignorance i arogance zároveň. A okázalé nechuti pominout základní fakta. Komunistický řečník totiž přítomnost Američanů okázale ignoroval. Donekonečna omílal slavný Souvětský svaz (ano, souvětský, ani vyslovit to správně neuměl) a slavnou souvětskou armádu, která prý osvobodila celé Československo. A přímo před jeho očima stála jednotka americké armády, která už zde byla víc jak měsíc a která osvobodila velkou část Čech včetně našeho městečka. Lidé jeho ražení měli už tehdy hroší kůži. Chtělo se mi tehdy vášnivě vykřiknout: Vždyť to tak není, nás přece osvobodili Američané, i oni bojovali, podívejte se, jsou tady, vidíme je, můžeme si na ně sáhnout!
Mně bylo tehdy deset let, ale už tenkrát jsem pojal neblahé tušení, kdo si napříště bude osobovat právo určovat, kdo nás osvobodil.
