Ještě že se ve dnech 29. května až 1. června konal v Bratislavě 21. ročník festivalu populární hudby Bratislavská lyra. Tentokrát s novými pravidly, podle nichž měli do jediného finálového večera vybrat tři písně rozhlasoví posluchači a televizní diváci, dalších sedm pak odborná porota.
Vox populi poslal do závěrečného klání skupinu Elán s písněmi Neviditeľné dievča a Detektívka a tehdy jedenadvacetiletého Roba Grigorova se skladbou Posledný valčík pre Európu, Češi prohlasovali skladbu S láskou má svět naději v podání Petry Janů.
Zkomponoval ji zkušený hitmaker Karel Svoboda přesně na míru mírovému bratislavskému festivalu. „Byla to typická lyrovka – pomalé tempo, polorecitativní sloky a vysoce položený, naléhavý refrén.
Mně tenhle typ písničeknikdy neseděl,“ tvrdí textař Eduard Krečmar. V tom mu interpretka neoponuje: „V první verzi textu se trochu rozněžnil – běžela jsem v něm po louce, na níž kvetly kytičky, bzučely včeličky, a všechno zahřívalo letní sluníčko. Nic proti romantice, ale tohle bylo až příliš – to by možná dokázala zazpívat Hanka Zagorová, ale mně by se akorát všichni vysmáli.“
S láskou má svět nadějiHudba: Karel Svoboda Proč lásky není všude dost |
Zakladatel a zpěvák rokenrolové skupiny Sputnici to uznal. Napsal ještě několik verzí, které skončily v koši, než přišel s tvrzením, že s láskou má svět naději, s láskou se stíny ztrácejí, s láskou – věřte jí! Zpěvačka se jménem Jana Petrů v občanském průkaze byla konečně spokojená – s tím už se dá na slovenském San Remu soutěžit.
Bylo po generálce, čas se vlekl na start slavnostního finále. Každý se s narůstající nervozitou vyrovnával po svém. Zpěvačka Petra Janů příkladně společenskou návštěvou na pokoji svého komponisty; bydleli na jednom patře hotelu Carlton. „Nikdy se mi z paměti nevytratí následující obrázek: ten velký skladatel a obrovský chlap ležel na posteli, mokrý ručník na hlavě, nervy v kýblu. Nad ním stála jeho skvělá žena Hana, všemi nazývaná Šiška. Domlouvala mu jako malému děcku: ‚Kájo, vstaň a pojď se oblékat!‘
Hlava pod vlhkým hadrem se nesouhlasně zavrtěla, pak se ozval plačtivý hlas: ‚Nikam nejdu! Beztak žádnou cenu nedostanu!‘“ popisuje Petra Janů. Umělcovy obavy nebyly neopodstatněné. Zatímco třeba Bohuslav Ondráček si na spoustu bratislavských cen musel pořídit obzvláště velkou polici, Karlu Svobodovi se podařilo uspět na západ od našich hranic, ale nikdy na území na východ od Moravy.
Držitelka ceny za interpretaci písně Stromy z roku 1976 ho uklidňovala, že tentokrát to jistě vyjde. Sama tomu věřila – už v ranním rozhlasovém vysílání se nechala sebevědomě slyšet, že počítá s jednou z Bratislavských lyr; nevylučovala ani tu z kovu nejdražšího. Skladatel jí moc nevěřil, ale nakonec se nechal svou ženou přesvědčit, aby se hodil do gala. Soutěžně nervózní a slavnostně oděný do světlého saka s proužkem, bílé košile a úzké černé kravaty vyslechl o pár desítek minut později svou píseň i konkurenční opusy; všichni se shodovali, že porota bude volit mezi Svobodou a Elánem.
Odborníci dali hlavy dohromady a Petra Janů už to déle nevydržela: „Soutěžní festivaly jsem vždycky zvládala s naprostým nervovým vypětím. Ani tehdy jsem to nevydržela a utekla před vyhlášením výsledků do zákulisí, kde jsem se zavřela na dámách. Teprve když se mi zdálo, že už je v sále ticho, vystrčila jsem nos ze dveří – a v ten okamžik do mě vrazil Jožo Ráž. ‚Jak to dopadlo?‘ vyhrkla jsem. Rozesmál se a povídá: ‚No čo? Osrala si nás!‘ To byl jeden z nejkrásnějších komplimentů, jaké jsem za svou kariéru dostala.“
Obrovskou radost měl z ceny i Karel Svoboda. „Byl nadšený jak malé dítě pod vánočním stromečkem. Jeho žena Šiška mi o několik dní později vyprávěla, že cestou zpátky do Jevan museli Svobodovi každou chvíli zastavit, aby mohl vylézt z auta, jít do kufru a trochu se s cenou pomazlit. Údajně to dělal snad každých padesát kilometrů. Chudák Šiška – z Bratislavy do Prahy je to skoro 350 kilometrů!
Nej hity každé podnělíPříště - Plexis: Půlnoční rebel |
