Nebyl v tom sám – k levé ruce měl Adolfa Vitáčka, řečeného Áda, tehdejšího bubeníka skupiny Plexis, k pravé Davida Berdycha – tento pozdější hudební publicista, zakladatel agentury 10:15 Promotion, první programový šéf TV Óčko a někdejší hudební dramaturg České televize neměl kromě shodného jména nikdy nic společného s mafiánem a vůdcem pověstného Berdychova gangu.
Půlnoční rebelHudba: Plexis |
Právě tento činorodý muž dokázal v podzimním čase revolučního roku získat výjezdní doložku a s kamarádem Petrem Votavou, který v nových čase prosluje jako DJ Tráva, vyrazili do Západního Berlína – na vystoupení Faith No More!
David Berdych si pohrával smyšlenkou uspořádat jejich koncert i v Praze; jen zdánlivě předbíhal dobu – setkal se s americkou kapelou a ta o tři dny a dva roky později přijela do hlavního města tehdy ještě Československé republiky. Už to by vydalo na hospodskou historku alespoň za deset piv. Jenže noc ještě nekončila! „Koně zvoní, stíny šednou / svoje pohyby on necítí / slzy roní, co dlažbou bodnou / nikdy se nic už nevrátí / ... / Hrozný rachot městem letí / jako když válka začíná...“
Oba výletníci se vraceli do hostelu, když to vypuklo – bylo 9. listopadu a před jejich zraky se začala kácet Berlínská zeď. Druhý den seděl David Berdych v nálevně U Spěváčků; Petr Votava se rozhodl zůstat v Západním Berlíně – tehdy se tomu ještě říkalo emigrace. „Vyprávěl nám své čerstvé dojmy a skoro koktal, jak to ze sebe všechno překotně chrlil,“ vzpomíná dodnes Petr Hošek. „Jen jsme na něj s Vincentem Venerou čučeli s otevřenou pusou, oči navrch hlavy,“ dodává.
I zprostředkovaně to byl silný zážitek. Přinejmenším to stačilo na okamžitou básnickou múzu: „Berlínskou zeď, symbol totality / tep srdcí lidí rozbíjí.“ Jo, to by šlo! „Hudbu jsme měli už nějaký čas, jen text byl ve svahilštině,“ vybavuje si zpěvák kapely, která vznikla v roce 1984. První nahrávky se však dočkala až zjara 1990 – na kompilaci Rebelie: Punk’n’Oi! byla zastoupena třemi skladbami; vedle Půlnočního rebela na ní řádily ještě písně Nephilim a Ona neví.
Nej hity každé pondělíPříště čtěte - Yvonne Přenosilová: Sklípek |
V témže roce se kapela dočkala i svého debutu. Jméno desce propůjčila píseň o Berlínské zdi. A z titulní skladby se stal hit – jeden z největších v historii této punkové kapely. A nic na tom nezmění skutečnost, že slovům tohoto opusu dodnes většina posluchačů nerozumí. Soudě alespoň podle internetu, kde lze text nalézt v bezpočtu verzí – ani jeden však není bez chyby.
K nejlepším přeslechům nepochybně patří věta: „Tu zeď, která mu brání, by nejradši hned viděl.“ Co na tom, že pouhá logika věci napovídá, že Půlnoční rebel, co kráčí městem a všechno, co má s sebou, je jenom jeho víra, by prokletou zeď nejradši neviděl? O následujících slovech snad ani nemluvě: „Půlnoc voní betonovou stěnou, která dvě stěny oddělí.“
Jednoznačně největší problém všem přepisovatelům a lapačům Hoškem zpívaných slov, která na druhou stranu rozhodně nejsou vyslovována s dikcí člena činohry Národního divadla, v sobě skryla věta: „Co na to Albánci, Čína?“ Naštěstí platí, že když selžou uši, vypomůže fantazie. Lidová tvořivost tak Půlnočnímu rebelovi, který na vlastní oči sleduje pád Berlínské zdi, dala jméno i bydliště. Na většině karaoke party se tak dodnes zpívá: „Co na to Albán z Jičína?“
