Josef Vinklář na konci srpna, ještě
před svou
| Josef Vinklář a výběr jeho rolí | |
| Divadlo | |
| Strakonický dudák Romeo a Julie Idiot O myších a lidech Bratři Karamazovi Jan Hus Dva na koni, jeden na oslu Válka vypukne po přestávce Dostigajev a ti druzí Životopis mého strýce Noc pastýřů Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou Výnosné místo Věc Makropulos Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka Vy jste Jan Tartuffe Herkules a Augiášův chlív Ze života hmyzu Rok na vsi Ženitba Oidipus Obsluhoval jsem anglického krále Komik Lucerna |
1954 1955 1964 1965 1967 1968 1971 1976 1980 1983 1983 1984 1985 1985 1985 1986 1987 1988 1988 1990 1993 1994 1998 1998 2001 2001 |
| Film | |
| Ročník 21 Tajemství Ocelového města Vražedné pochybnosti Koncert na konci léta Hadí jed Šílený kankán Atomová katedrála Poločas štěstí Mravenci nesou smrt Dva na koni, jeden na oslu Tísňové volání Pěsti ve tmě Pasáž |
1957 1978 1978 1979 1981 1982 1985 1985 1985 1986 1986 1986 1996 |
| Televizní seriál | |
| Byl jednou jeden dům Nemocnice na kraji města Dnes v jednom domě Sanitka Panoptikum města pražského Život na zámku Náměstíčko Náves Hraběnky |
1974 1977 1979 1984 1986 1995 2004 2005 2007 |
v Národním divadle, byl obsazený v připravované inscenaci hry Pavla Kohouta Malá hudba moci. Měl také hrát ve třetí sérii Nemocnice na kraji města, která se právě natáčí. Podle serveru iDnes však na začátek natáčení v Žatci kvůli léčení nedorazil. Česká televize bude muset tuto situaci řešit, neboť scenáristka Lucie Konášová prý poskytla této postavě v připravované třetí řadě značný prostor. Herec hrál i v seriálu Hraběnky, který Česká televize vysílá od 3. září.
Zedníkův syn
Josef Vinklář se narodil 14. listopadu 1930 v Podůlší na Jičínsku jako syn zednického mistra a služky. Neprošel profesionálním hereckým školením, ale jako dítě působil v Dismanově dětském sboru. Bylo mu patnáct, když zaskočil v roli Černocha za nemocného kolegu v inscenaci Cirkus plechový v tehdejším Divadle satiry.
Krátce poté dostal nabídku od Jana Wericha a stal se členem Divadla V+W, pak přišly Pardubice a od roku 1950 byl členem Realistického divadla, kde strávil třiatřicet let. Zde vytvořil plejádu rolí klasického i současného repertoáru, od milovníků až po charakterní postavy, hrál Romea i Švandu, Rogožina v Idiotovi, Smerďakova v Bratrech Karamazových. Výtečný byl v Gorkého hře Dostigajev a ti druzí. Jeho Dostigajev byl přesvědčivou studií pokrytectví. Vinklářovou doménou byly také postavy současného českého dramatu, zejména autorů Oldřicha Daňka a Jiřího Šotoly.
V roce 1983 odešel do Národního divadla, kde rovněž podával vynikající herecké výkony - mezi jeho role patřil například Orgon v Tartuffovi, kardinál inkvizitor v Brechtově Životě Galileiho, Král Lear. V posledních letech to byl Krapp v Beckettově Poslední pásce či dědeček Dubský v Našich furiantech.
Pokus o pravdu zůstal pokusem
Vinklář má i bohatou filmografii, natočil úctyhodnou stovku filmů. Po agitkách a budovatelských filmech (Větrná hora) se objevil v několika špičkových dílech z šedesátých let (Transport z ráje, ...a pátý jezdec je strach). Ve Vláčilově Hadím jedu z roku 1981 skvěle ztvárnil postavu alkoholika, který se rozpadá fyzicky i duševně. Josef Vinklář byl dvakrát ženatý, s první manželkou herečkou Janou Dítětovou měl syna Jakuba, s další ženou, rovněž herečkou Ivankou Devátou syna Adama.
Životní osudy herce Josefa Vinkláře jsou ale také ukázkové dějiny oportunismu v Čechách - jsou patřičně neuchopitelné a dají se různě interpretovat. Tak to učinil i sám herec ve svých pamětech Pokus o kus pravdy, ve kterých skutečně zůstalo jen o pokusu.
Herec byl po roce 1968 vyloučen z KSČ. Mohl by se jistě tímto aktem obhajovat, pravda je však taková, že normalizaci trávil snahou zavděčit se straně a vládě a získat zpět ztracené pozice, což vyvrcholilo jeho trapným angažmá na tribuně na Václavském náměstí s Miroslavem Štěpánem krátce před listopadem '89. Zde Vinklář pronesl projev, ke kterému ho patrně nikdo nenutil. O to komičtěji vyznělo jeho pozdější prohlášení, že celý život chtěl být disidentem. I ve svých pamětech se střežil toho, aby byl konkrétní nebo snad někoho nařkl, nenápadně podsouval myšlenku, že vždy bojoval proti totalitě.
Josef Vinklář se ovšem od mnohých svých kolegů, kteří oddaně sloužili straně a vládě, lišil tím, že byl výtečným a mnohostranným hercem na jevišti i ve filmu.
