29. března 2010 11:16 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Němá Johanka s živou hudbou
litevského skladatele na Febiofestu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Sugestivní Johanka. Výkon především divadelní herečky Marie Falconettiové podtrhuje působivost němého filmu Carla Theodora Dreyera Utrpení Panny orleánské z roku 1927.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sugestivní Johanka. Výkon především divadelní herečky Marie Falconettiové podtrhuje působivost němého filmu Carla Theodora Dreyera Utrpení Panny orleánské z roku 1927. | foto: Repro LN
Ve středu a ve čtvrtek bude na Febiofestu uveden slavný němý film Carla Theodora Dreyera Utrpení Panny orleánské z roku 1928. V sále Lucerny k němu bude živě znít sugestivní hudba litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse v provedení orchestru Berg.

Berg – mladé těleso zaměřené na soudobou hudbu našich i zahraničních autorů – má zkušenosti s propojováním různých uměleckých disciplín, a tedy i s filmovou hudbou. V uplynulé sezoně například objednal a s úspěchem provedl hudební doprovod k němému snímku Hungry Hearts mladého skladatele Jana Duška.

Aktuální projekt, filmová partitura litevského autora Broniuse Kutavičiuse, je však mnohem náročnější: už jen rozměr půldruhé hodiny odpovídá nejdelším Mahlerovým symfoniím – a hraje se bez pauzy. "Není to jednoduché, tenhle koncert," připouští dirigent Bergu Peter Vrábel. "Když jsem dostal do ruky partituru, nastal neřešitelný problém, protože mi nevycházely časy. Nevěděl jsem, kam který hudební úsek patří, pod jakou scénu jej mám vsadit. Musel jsem hledat styčné plochy, orientační bod. Pomohla mi nakonec skladatelova manželka, která je filmová režisérka."



Nezničit film hudbou
S očima na plátně, budíku a partituře se dirigent pokusí během hodiny a půl neuhnout v tempu a skončit tak, aby jeho orchestr nehrál ještě po závěrečných titulcích.

Pražská provedení přicházejí pouhých pět měsíců po premiéře, kterou měla Kutavičiusova hudba ve Vilniusu, Evropském městě kultury 2009. Jednou z mnoha kulturních aktivit byla právě nová hudba k Dreyerovu velkolepému dramatu, jež zpracovává poslední fázi života Johanky z Arku. Zkomponoval ji nejvýznamnější současný litevský skladatel Bronius Kutavičius (* 1932). Tento průkopník litevského minimalismu, ovlivněný svérázným litevským folklorem, se proslavil zejména oratorii ze 70. a 80. let, v nichž zprostředkoval svou představu rituálů pohanských předků Litevců. Později čerpal vlivy i z jiných starobylých kultur, například japonské nebo keltské.



Podle Petera Vrábela je jeho jazyk rozpoznatelný, ale ve filmové hudbě autor své ego potlačil, aby výsledek co nejlépe sloužil sugestivní atmosféře snímku. "Nezničit film hudbou" – o to Kutavičiusovi podle jeho slov šlo. Vrábel skladatelovu práci chválí. "Hudba by obstála i samotná, je jednoduchá a výstižná. Za dobrou filmovou hudbu považuji takovou, která film neruší, ale podporuje. A když se partiturou probírám víc a víc, zjišťuji, jak Kutavičiusova kompozice obrazu úžasně slouží. Když si ji přehrávám u klavíru, stále vidím Johanku."

Ztracený a nalezený film
Slavné zpracování příběhu o Panně orleánské dánského režiséra Carla Theodora Dreyera (1889–1968) není typickým historickým velkofilmem. Téměř pomíjí dějinnou rovinu příběhu a naopak vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky.

Mimořádného účinku dosáhl Dreyer, jedna z klíčových postav filmového expresionismu, detailními záběry. Tak je nasnímán celý soudní proces i následné scény, kamera si často všímá pouhých fragmentů lidské tváře, oka, úst, nastraženého ucha. Působivost snímku podtrhuje fascinující výkon představitelky hlavní role Marie Falconettiové, úspěšné divadelní herečky, pro niž se postava francouzské světice stala druhou a poslední filmovou rolí.

Za zmínku stojí také historie samotného filmového materiálu. Negativy prvního i druhého Dreyerova sestřihu totiž nešťastnou náhodou shořely a režisér se až do své smrti v roce 1968 domníval, že snímek je navždy ztracený. Nebýt náhodného nálezu, k němuž došlo o třináct let později při přestavbě ústavu pro duševně choré nedaleko Osla, divák by film nikdy neviděl tak, jak jej režisér zamýšlel. Díky pečlivé práci restaurátorů je však nyní konečně k dispozici jeho původní podoba.

Skladatel Bronius Kutavičius se uvedení "Johanky" na pražském Febiofestu osobně zúčastní i se svou ženou, režisérkou Daliou Kutavičiené. Pro dirigenta Petera Vrábela zbývá vyřešit problém, kam se postavit či posadit, aby divákům nestínil titulky a svými gesty filmovou projekci nerušil.

Dita Kopáčová Hradecká




Najdete na Lidovky.cz