Slovensko-maďarské vztahy ukazují, za co všechno vděčíme česko-německé deklaraci
Všechno ve střední Evropě začíná a někdy i končí dějinami. Tak to prostě je a jediné, co se s tím dá dělat, je naučit se dějiny znát. Protože bez nich mnoho věcí, nebo někdy dokonce vůbec nic nepochopíte.
Například teď. Maďarský prezident László Sólyom přijel v úterý na soukromou návštěvu jižního Slovenska, aby tam pronesl přednášku na půdě univerzity v Komárně. Což je věc, kterou například Václav Klaus dělá každou chvíli, aniž by tím upoutal v daném státě na Českou republiku nějakou zvláštní pozornost.
Maďarské hlavě státu ale hrozí slovenský premiér Robert Fico nespecifikovanou formou deportace a tak či onak jsou pobouřeny všechny slovenské politické strany. László Sólyom se totiž po své přednášce neopomenul zmínit o nepřijatelnosti Benešových dekretů pro Maďarsko. To bylo slovenským premiérem Robertem Ficem označeno za hrubé zneužití „soukromé cesty“ hlavy maďarského státu. „Prostě nemůžeme dovolit, aby se nejvyšší představitelé jiných zemí, zejména Maďarska, na jihu Slovenska chovali, jako kdyby byli na severu Maďarska,“ prohlásil Robert Fico.
Když člověk pěkně z pražského povzdálí sleduje, co se to zase mezi Slováky a Maďary děje, může děkovat bývalým ministrům zahraničí Josefu Zieleniecovi a Klausovi Kinkelovi, že nakonec tu česko-německou deklaraci před deseti lety dohodli. A děkovat i Helmutu Kohlovi, že ji „vyseděl“, a tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi, že ji -byť se sebezapřením - podepsal.
Nebyl to sice žádný zázrak, z mnichovské, válečné a poválečné minulosti spíše čeští a němečtí vyjednavači vykličkovali, než by něco vyřešili.
Ale na konci nebyl jen nějaký další cár papíru, nýbrž obstojná dohoda.
Dohoda, v níž se sice stanovilo, že za minulostí děláme spíš dvojtečku než tečku, o tlusté čáře nemluvě. Ale také se tam jednoznačně říkalo, že z minulosti, ať jí hodnotíme, jak chceme, nebudeme nic vyvozovat pro současnost a budoucnost. V českoněmeckých vztazích pak byly v průběhu minulých deseti let různé turbulence, zvlášť Miloš Zeman na to byl expert, ale díky deklaraci se to všechno vždy nějak uklidnilo.
Díky deklaraci se české oběti nacismu dočkaly nesymbolického odškodnění a české a německé mládí nějakých peněz na své mládežnické akce. A vzniklo i diskusní fórum, kde sudetští Němci mají, byť na úrovni ne nejvyšší, svůj dialog s Čechy, po kterém volali.
Několik týdnů před desátým výročím svého založení se v dříve východoněmeckém Erfurtu koná další výroční zasedání této nejvyšší „diskusní“ instituce, kterou Němci a Češi společně mají. Už po několikáté není žádné z témat věnováno společné minulosti. Většina Čechů a Němců, kteří o tom rozhodují, mají pocit, že minulost jsme si už vyříkali a není co řešit. A že by se všechno, penězi počínaje a úsilím a časem společně stráveným konče, mělo soustředit na věci, které jsou důležité pro budoucnost.
Čili dávat peníze hlavně na akce mládeže, bavit se o dálnicích, migraci, Evropské unii, misi NATO v Afghánistánu a tak dále...
Já si však myslím, že by minulost, současnost a budoucnost měly být v tom česko-německém úsilí o vzájemné poznávání, či dokonce sbližování v rovnováze. Protože ta naše, navíc aspoň částečně vyříkaná společná minulost je jeden ze základů, na kterých lze všechno ostatní stavět. Tisíc let česko-německého „stýkání a potýkání“ je nejen zátěží, jak se až příliš často zdůrazňuje, ale i obrovským bohatstvím, jak se říká příliš málo.
Most mezi Prahou a Berlínem
V tomto smyslu je největším bohatstvím menšina českých Němců usídlených v Bavorsku a jinde po spolkové republice. Menšina, která je nejsilnější spojnicí Čechů a Němců, daleko víc nežVWnebo Siemens. Protože své továrny mají tyto německé koncerny po celém světě. Ale nikde na světě nežije tak silné společenství lidí s českými kořeny, jako jsou čeští, chcete-li sudetští Němci. Sudetští Němci, kteří přes všechny problémy, jež svojí existencí „působí“, jsou nejdůležitější spojnicí mezi Čechy a Němci. Jedním ze základních smyslů česko-německých vztahů, diskusním fórem počínaje a jednáním prezidentů konče, by měla být společná péče o zachování tohoto mostu. A společná péče o to, aby jak Češi, tak Němci naše krajany usídlené v Německu tak vnímali.
Slováci a Maďaři takto maďarskou menšinu na jižním Slovensku vnímat nedokáží a z toho vzniká velká část napětí, které mezi Bratislavou a Budapeští panuje. A navíc nemají ani slovensko-maďarskou deklaraci.
***
Tisíc let česko-německého „stýkání a potýkání“ je nejen zátěží, jak až se příliš často zdůrazňuje, ale i obrovským bohatstvím, jak se říká příliš málo
O autorovi| Luboš Palata, e-mail: lubos.palata@lidovky.cz redaktor LN
