Vybavování si či popírání vzpomínek je jedním z důležitých témat další z próz japonského autora Harukiho Murakamiho (1949). Z díla loňského nositele Ceny Franze Kafky po knihách Norské dřevo (1987), Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) a Kafka na pobřeží (2002) nyní česky vychází nejnovější román Afterdark (2004).
V této próze Haruki Murakami zvolil metodu filmového snímání i střihu. Vypráví se v první osobě množného čísla, a všechno je tedy nahlíženo „objektivně“, do ničeho není možné zasahovat, lze jen pozorovat. Ostatně celý Afterdark je prodchnut filmovými a hudebními odkazy - podle jedné jazzové skladby dostalo dílo i název. Japonský prozaik tak velmi nenásilně ukazuje, jak je současný svět - včetně toho literárního - ovlivňován právě především filmem a hudbou.
Všechno se stane dneska v noci
Film připomíná i samotné rozvržení Afterdarku. Probíhá v ostrých střizích a nájezdech kamery s přesným časovým určením. To na jednu stranu próze zajišťuje dynamiku, na druhou stranu - text není obraz, a tak někdy Murakamiho popisování upomene svou „objektivitou“ na francouzský „nový román“.
Příběh Afterdarku se odehrává během jediné noci. Mari sedí v restauraci a čte si knihu. Pozná ji Takahaši, který jde na zkoušku jazzové kapely. Je bývalým spolužákem Mariiny sestry Eri, jež už dva měsíce neustále spí. Později je Mari, studující čínštinu, přivolána do „lavhotelu“, kde někdo zbil čínskou prostitutku. Ten někdo je úředník Širakawa. Právě on nechá v regálu jednoho z obchodů mobil čínské prostitutky, který pak najde Takahaši... Noční cesty jednotlivých postav zkrátka autor propletl.
K něčemu se zde schyluje
Ze zvonícího mobilu Takahaši slyší hlas, který opakuje: „Neutečeš nám... Ty už se možná na nic nepamatuješ. Ale my nezapomínáme.“ A tato slova mířící od čínské mafie k Širakawovi se dají vztáhnout rovněž na již zmíněné potlačované vzpomínky.
Noc v Afterdarku je pak nejen dobou atraktivní, ale především časem, kdy je možné lépe nahlédnout svůj život. Jako kdyby se na něj bylo možné podívat s určitým odstupem, jasněji zahlédnout svou ze tmy se vynořující siluetu, a to i skrze rozhovor... Murakamiho kamera jich zachycuje nemálo. Mari mluví s Takahašim, s šéfovou „lavhotelu“ Kaoru, s čínskou prostitutkou, k ránu rovněž s pokojskou zvanou Cvrček.
Všichni tito lidé se navzájem příliš neznají, přesto jsou k sobě hluboce upřímní a otevření. Je to důsledek jejich hluboké osamělosti? Nebo spíše jde o to, že cizímu se člověk svěří spíše, protože předpokládá, že jej - tak často, či dokonce už nikdy - neuvidí, že tedy jeho slova uložená v paměti toho druhého nebudou stále obcházet kolem?
Rubem této skutečnosti je zadrhnutá komunikace s blízkými, přesněji řečeno s rodinou. Také se ukazuje, že přetrženost rodinné sdílnosti má patrně počátky v příliš „přítomném“ životě, kde na vzpomínky není čas. A tak se může najednou zdát, že s rodinou, v níž člověk vyrostl, vlastně už nemá nic společného. To všechno se podařilo Harukimu Murakamimu vtěsnat do útlé knihy. O její nevykalkulovanosti svědčí věty typu: „V tomhle pokoji se k něčemu schyluje. Zdá se, že k něčemu, co bude mít zásadní význam.“ Autor se jen snaží pěstovat tajemství. A tím toho tolik říká.
HODNOCENÍ LN *****
Haruki Murakami: Afterdark
Přeložil Tomáš Jurkovič Odeon, Praha 2007, 160 stran
