11. září 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nevzrušuje mě kritika, ale grafy,
říká scenárista Vinařů Petr Kolečko

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Dramatik a scenárista Petr Kolečko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dramatik a scenárista Petr Kolečko. | foto: Archiv P. Kolečka
Čtvrtá hvězda, Okresní Přebor, Zakázané uvolnění, Vinaři - to vše má na kontě jeden z nejúspěšnějších televizních scenáristů dneška Petr Kolečko, který právě pracuje na scénáři k filmu o Janu Masarykovi. Co pro něj znamená úspěch a proč ho nezajímá kritika, ale grafy, prozradil v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Máte poměrně široké portfolium témat a žánrů, od provokativních komorních her pro divadlo Rubín, přes kritikou ceněné seriály Čtvrtá hvězda nebo Okresní přebor, účast na projektu Nevinné lži, až k těm nejlehčím žánrům, jako jsou třeba Vinaři. Jak jste se k takovému rozkročení dopracoval?
Šlo to paralelně v několika liniích. Jednak jsem si postupem času vytrénoval schopnost napsat za den čím dál tím víc a víc textu, což je myslím přirozené. Druhá související věc byla, že jsem se tím začal živit, a třetí, že zkrátka nějak postupovala moje kariéra, přicházely nabídky, a já měl jen málokdy pocit, že je potřeba říct ne. Protože na začátku se dá někdy jen těžko posoudit, zda jdete do dobrého projektu či ne. Ale spíš než o šíři či lehkosti žánrů bych se bavil o tom, že dělám projekty s rozdílnými ambicemi.

V jakém smyslu?
Předem je potřeba říct, že zase úplně vždycky ano neřeknu. Do některých věcí bych nešel, třeba do telenovel či dneska už ani do nějakého daily soapu. Měl jsem nabídky na "dvojky" u jedniček, které jsem nenapsal, to bych taky nedělal. Ale dobře, k té ambici, vy jste zmínila jako lehčí žánr Vinaře. Vinaři jsou věc, která vyžaduje opravdu umět řemeslo. Má jasně danou ambici či úkol nebo jako nazvat, aby se na ni dívalo co nejvíc lidí a pro mě i pro Jiřího Vejdělka a další spolupracovníky to byla výzva, aby se nám to zadání podařilo splnit. A to mě na tom zajímalo. Konkrétní výzva s měřitelným výsledkem, žádné umělecké kecy.

Sledovanost má tento seriál vysokou, ale kritické ohlasy spíše slabší. Trápí vás to nějak?
Trápit se tím, co kritika říká o seriálech, obzvlášť takto masových, je z logiky věci absurdní. Takový seriál je byznys, ve kterém rozhodují čísla. Existují projekty, které dělá u nás například Česká televize, u kterých je měřítkem kromě sledovanosti také přijetí u odborné veřejnosti, a tam je kritika relevantní, byť zde musím říct, že i ČT do určité míry zajímá sledovanost. Ale co se týče Vinařů, tam si myslím, že hlavním měřítkem jsou opravdu čísla.

Tereza Kostková a Hynek Čermák při natáčení seriálu Vinaři.

Tereza Kostková a Hynek Čermák při natáčení seriálu Vinaři.

Fakt, že na jednu stranu píšete hry pro Rubín, na druhé straně seriály jako Vinaři nebo Marta a Věra, se může někomu jevit jako rozpor. Jak to vidíte vy?
Není to vůbec rozpor. V Rubínu dělám to, co je mi nepřirozenější, ale ani tam to není nic bytostně intelektuálního. Vždycky je tam důležitý prvek zábavy, diváckosti. A zrovna Martě a Věře jsou moje rubínovské hry podle mě hodně blízké. Obzvlášť věci stojící na realističtějším dialogu jako je Zakázané uvolnění či Padesátka. Není v tomto kontextu náhoda, že jsou to hry, které se dají zpracovat filmově, což se u Zakázaného uvolnění už stalo a u Padesátky zřejmě stane. Humor Marty a Věry je velmi divadelní, dělal jsem to s divadelním režisérem. Takže dokonce i ten jazyk je podobný.

Petr Kolečko (* 1984)

Vystudoval DAMU a svou tvůrčí dráhu úspěšně zahájil už jako student. Jeho hra Britney Goes to Heaven byla přeložena do několika jazyků, hra Láska, vole získala Cenu Evalda Schorma za rok 2007. Společně s Tomášem Svobodou napsal "hru se zpěvy" Jágr, Kladeňák (SD Kladno 2009)  a alternativní muzikál Pornohvězdy (Roxy, 2010, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, 2011). Je uměleckým šéfem pražského divadle Rubín, pro které napsal například hry Padesátka, Zakázané uvolnění nebo Učitel malby. Napsal scénář k televizním seriálům Čtvrtá hvězda, Marta a Věra, Okresní přebor nebo Vinaři. Pro ČT napsal také scénáře ke třem epizodám cyklu Nevinné lži (naposledy Zrádce, 2014).

Píšete spíš vlastní témata, nebo na zakázku?
Dnes už píšu víc na zakázku. V Rubínu si dělám věci pro radost, které bych jinde nemohl, můžu si tak zkusit nějaké věci, které pak použiju na nějakých větších fórech. Ale jinak jsem vlastně rád, když u některých projektů třeba námět přinese někdo jiný. Protože náměty a látky člověku nejvíc docházejí, zvlášť když píše hodně jako já. To si myslím, že je skutečně rovina psaní, která může být negativně ovlivněna množstvím projektů, kterých se scénárista či dramatik zúčastní. Naopak řemeslo, strukturu, dialogy si psaním spíše zlepšuje jako tréninkem. Někdy jsem prostě radši, když mě někdo vysvobodí svým námětem, než abych se trápil nad svým vlastním, když mi to nejde.

Marek Taclík ve hře Petra Kolečka Padesátka (A Studio Rubín).

Marek Taclík ve hře Petra Kolečka Padesátka (A Studio Rubín).

A jak se pozná kvalitní námět?
To zas musím říct, že na druhou stranu nevím. Člověk tam musí cítit, že v tom něco je. Ale vlastně neumím říct, co. A nejde ani tak o to, že už v té námětové fázi tam musí být nějaká hloubka. Často to bývá i tak, že z věcí, které na začátku vypadají přiblble, vzniknou zajímavé věci s přesahem a naopak z těch ambiciózních jsou blbosti.

Co to bylo třeba konkrétně?
Když jsme dělali Okresní přebor, na začátku tam žádná velká ambice nebyla. Chtěli jsme prostě anekdoty z fotbalového prostředí, a nakonec, aniž bychom o to nějak usilovali, se tam dostala hlavně díky atmosféře výpověď o životě někde za Prahou, o myšlení těch lidí... Což rozhodně nebyl původní záměr, spíš jsme měli starosti, aby to bylo dost vtipné, aby nám to televize schválila a tak dále. Další případ, kde nebyly zpočátku přehnané umělecké ambice, a povedlo se to, je Zakázané uvolnění. Hru jsem napsal narychlo na koleni, když mě zavolal Dan Špinar, ať udělám něco o únosu nevěsty, že nemá co režírovat. A vznikla hra, která je dneska jedna z mých nejúspěšnějších, zfilmoval ji Honza Hřebejk, teď bude mít premiéru i v Bratislavě v Astorce ve výborném obsazení. Tohle asi nějak dokazuje, že v původně instantně zamýšlené věci se zrodilo něco přenositelného.

Jaké jsou tedy vlastně vaše ambice?
Já o tom takhle už asi nepřemýšlím. Na DAMU jsem měl extrémně intelektuálně a umělecky zaměřené vedení, Honzu Nebeského jako šéfa ročníku a Dariu Ullrichovou, což byli lidé hodně nároční na "hloubku" a takové věci, což jsem tedy, přiznám se, někdy úplně nestíhal. Pak začaly chodit nějaké nabídky, nějaké jiné zas nepřišly a já si zjistil co můžu dělat dobře a co ne. Podle toho beru věci a snažím se je udělat co nejlíp. Víte, ona i ta "dailysoapka" nebo telenovela je nějaký žánr. Já bych zrovna tohle nedělal, protože to ani neumím, ale nerad tyhle věci odsuzuji, protože i to se dá dělat dobře nebo blbě.

Opravdu?
Opravdu. Seriál Ulice, kterou jsem na začátku dokonce trochu neslavně dělal, je řemeslně zvládnutá dailysoapka, a kdo to šmahem odsoudí jako blbost, tak tomu prostě moc nerozumí. Můžeme mluvit o tom, že jsou vyšší a nižší žánry, ale to je všechno. Já se snažím odvést tu nejlepší práci a necítím potřebu se tím nějak emocionálně trápit. Kdyby mi zavolali ne ze současného ale z minulého divadla Komedie a řekli: napiš nám německou ulítlou postmoderní bytostně uměleckou hru, tak to vezmu taky jako zadání a pokusím se o to. Ta hloubka je taky jenom součástí toho, co se v tu chvíli vyžaduje nebo ne, podle mě.

Takže vaše ambice je naplňovat žánr?
Vlastně ano, ale to je ambice, která je hodně těžká a kterou tady nikdo skoro neumí, včetně mě. Vy jste to řekla jako takový bonmot, ale když se to vezme pořádně, tak to je hrozně těžké, plnit žánr. Takže ano.

V čem je to těžké?
Na některé projekty se člověk musí trochu adaptovat. Obzvlášť v komerčnější sféře se to zadání ne vždy trefí do toho, co přesně je autorův nejpřirozenější styl. Když pracuju s Honzou Prušinovským, se kterým jsme dělali Čtvrtou hvězdu nebo Okresní přebor, tak on má trochu jiný jazyk, na to se musím adaptovat. Teď dělám pro Dejvické divadlo hru, kterou má režírovat Ivan Trojan, a je to v něčem trochu podobné, byť je to na svobodnějším hřišti - Ivan má nějaké svoje směry uvažování a já se musím někdy trošinku posunout, někdy se i střetneme, ale to je normální. Stoprocentně přirozený jsem jen v Rubínu, protože si to zadám sám a dělám přesně to, co chci.

Udělal jste někdy něco, co byste raději vymazal?
Ono se to mění. O některých věcech jsem si v době premiéry myslel, že je to průšvih, ale po pár letech jsem si to vnitřně prošel a říkal jsem si, že to vlastně nakonec není tak zlé. A obráceně. Byly věci, o kterých jsem si myslel, že jsou výborné a dneska o nich vím, že tak moc výborné nebyly. Ale - a to vám řekne každý, to je největší klišé – asi bych nic nevymazal.

Máte asi nejblíž ke komediálnímu žánru. Jaký typ humoru vás zajímá?
Konstrukčně jsou vtipy pořád stejné a všechno už asi bylo řečené. Myslím, že rozhodující je pozorovatelský cit, aby pod tím fórem bylo něco, co lidi vidí okolo sebe. Aby se ten humor dal sdílet. Moje nejlepší věci, ať už je to situační nebo konverzační humor, se vždy týkají něceho, co je právě kolem nás. A lidi se tomu zasmějou. Jiná věc je, že v mluveném projevu nějak ultravtipný nejsem, ani nejsem zrovna příjemný typ, spíš takový morous... Něco jiného je být vtipný na papíře a něco jiného v hospodě.

Petr Kolečko (druhý zleva) s Janem Hřebejkem (uprostřed) při natáčení filmu Zakázané uvolnění.

Petr Kolečko (druhý zleva) s Janem Hřebejkem (uprostřed) při natáčení filmu Zakázané uvolnění.

Co rád čtete nebo sledujete? Co vás baví, inspiruje?
Humorné věci moc nečtu, a vlastně vůbec moc nečtu. Moje profesorka na DAMU vždycky říkala, že po moji generaci je jednodušší něco napsat než přečíst, což je asi pravda. Ke čtení se dostanu občas v létě, a to ještě čtu vysloveně oddechové věci, které nejsou zrovna výstavní skříň světové literatury. Z té znám jen to, co jsem přečetl do 25ti. Jinak ve všem mě inspirují hlavně zahraniční věci, tedy kromě divadla, protože si myslím, že české divadlo patří mezi nejlepší na světě.

A filmy? Sám jste už na několika spolupracoval...kde je pro vás inspirace tam?
Celovečerní filmy jsou pro mě - a myslím, že pro čím dál tím víc mladších lidí – prakticky nepřekonatelné svojí stopáží. 90 a víc minut prostě nedokážu dokoukat. Koneckonců tomu odpovídá současný trend, kdy vznikající blockbustery směřují k tomu, že se z toho stává spíš atrakce podobná centrifuze nebo horské dráze. Je to 3D, má to dvě a půl hodiny, ale s filmem v tom původním slova smyslu to už nemá nic společného. A pak je tu velmi menšinový žánr normálních filmů. Což dneska prakticky nikoho nezajímá, nikdo se na to nedívá, že jo. Je to proto, že nastupující generace jsou čím dál tím klipovější a stopáže jsou čím dál tím kratší... Já se v televizi vydržím dívat spíš na sport než na stominutový film.

Je pro vás tak náročné udržet pozornost?
Hrozně. Když už, tak jdu do kina. A myslím si, že to má takhle hodně lidí. Prostě ty finanční úspěchy a neúspěchy těch věcí tenhle trend myslím víceméně potvrzujou.

Tak je také otázka, co je to úspěch a neúspěch. Když si vezmeme, že nejúspěšnější co do návštěvnosti byl loni v kinech film Babovřesky, tak o čem to podle vás vypovídá?
Já zas nejsem žádný mediální analytik, ale je pravda, že jsem si to doma pouštěl na DVD a moc mě to nebavilo.

Asi ne kvůli stopáži...
Ne, prostě mi to nepříšlo vtipné. Je fakt, že jsem dokonce v jedné fázi chtěl, aby Vinaře režíroval Troška. Měl jsem na něj číslo, chtěl jsem mu volat, protože jsme hledali režiséra, a přemýšlel jsem o něm. Možná to bude znít kontroverzně, ale já jsem vlastně chtěl, aby Vinaři byli jako o něco sofistikovanějí Babovřesky.

Myslíte, že se to podařilo?
Ano.

A Okresní přebor je zase sofistikovanější verze téhož?
Ano.

A jste spokojenější, když se vám podaří nějaká sofistikovanější věc, která není tak sledovaná, nebo vás ta sledovanost hodně vzrušuje?
Je ideální, když se to všechno spojí. Žádná věc se nedělá proto, aby se na to nikdo nedíval. I v té zmiňované Pařízkově Komedii, když ti herci dohrajou, tak si řeknou, jeslti tam nebylo dnes těch lidí málo nebo naopak že jich bylo hodně. I ta nejulítlejší intelektuálština má vnitřně stanovenou nějakou hranici počtu lidí, pod kterou by nemohla jít. A úspěch u diváků je prostě jediným objektivním měřítkem. I my v Rubínu rozlišujeme, jestli přišlo 35 diváků nebo 62 a odlišujeme takhle úspěšné a neúspěšné inscenace, byť to v tomhle měřítku může někomu připadat absurdní.

Kvantita jako jediné měřítko?
Spíš je to určitý nutný předpoklad. Pokud se věc zaplatí a není prodělečná, jsem spokojený. A samozřejmě jsem pak rád, když se to kvalitní. Ale když budu cynický, prostě to musí splnit nějaký svůj mediální účel. Někde ta hranice úspěchu je u všeho. U nás je velká tendence ze strany odborných médií tohle přehlížet. Od toho se ale prostě nedá odhlédnout a nemá tedy smysl řešit, že Vinaři nejsou jako Okresní přebor, to je naprosto nesmyslné. Přebor měl jiné úkoly, byl nasazován s jinými předpoklady.

Jak se lišila práce na scénáři?
V Přeboru jsem spíš dodával scénáře hlavnímu mozku Honzovi Prušinovskému. U Vinařů jsem sice nakonec měl docela velké pravomoce, to nezastírám, takže nesu plnou odpovědnost jak za úspěch, tak za to, že to naštvalo některé intelektuálně založené lidi a Moraváky, kteří si myslí, že existuje nějaké unifikované moravské nářečí, což je z podstaty věci nesmysl, ale pořád tam byl tým, který se vzájemně ovlivňoval.

Scénář u takových seriálů se píše najdendou, nebo se postupně odevzdávají díly?
U uzavřených sérií se to většinou napíše celé a pak to jde do výroby. Ale u Vinařů to tak nebylo. Nebyl jsem autorem tak zvaného "set-upu", tedy postav, základního dlouhodobého děje. Když jsem do toho vstoupil, tak tohle už bylo všechno vymyšlené. Postavy a záměr už existovaly a já jsem byl povolán, abych odvedl práci na scénáři s postavami, které vymyslel někdo jiný. Nejdřív jsem se hrozně bál té masové ambice, toho, že to je stěžejní projekt komerční televize s mimořádnou mediální masáží okolo. Bylo vlastně moje první setkání s takovým tím televizním byznysem, jak ho známe z amerických filmů, kde šéfové opravdu onanují u těch grafů...Ale já to opojení chápu a dneska mě to zajímá taky, ty grafy, jestli teda neříkám nic nepřijatelného…

Zakázané uvolnění (A Studio Rubín).

Co vy a celovečerní filmy? Chystáte něco dalšího?
Vypadá to, že bude natočen hodně ambiciózní film o Janu Masarykovi s režisérem Juliem Ševčíkem, což se hodně vymyká mojí obvyklé tvorbě, nejen proto, že to není komedie. Scenář jsme dělali na začátku ještě s kolegou Alexem Königsmarkem, který bohužel zemřel. Doufám, že se to podaří zrealizovat. V tuto chvíli všechno nasvědčuje tomu, že se ten film skutečně natočí, což by bylo skvělé.

Jak jste se k tomu projektu dostal?
Alex byl můj dobrý přítel, který mi hodně pomohl v začátcích, dělal jsem s ním rozhlasový seriál, ale režisér Ševčík nás oslovil náhodou paralelně, aniž by věděl, jak velcí jsme přátelé. Pro mě to bylo velmi zajímavé setkání, myslím, že Julius je v našich podmínkách mimořádný režisér. Hodně tomu projektu věřím, scénář byl vybrán i do mezinárodního projektu Scripteast. Ohlasy v branži od lidí, co to četli, jsou více než dobré a moc doufám, že se to podaří.

  • 3Diskuse
Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz