Natočil třináct filmů za deset let. Pracuje rychle, levně a velmi efektivně. Navíc je originální: dokáže přijít s neobvyklým příběhem a téma pak zpracuje jako nikdo před ním. Když sledujete jeho filmy, máte pocit, že se musel narodit s kamerou v ruce. Kim Ki-duk byl ale vůbec poprvé v kině, když mu bylo třicet tři let: „Bylo to v Paříži v roce 1992 a moc se mi to líbilo. Po návratu do Koreje jsem začal psát scénáře. Dva roky jsem psal a pak jsem se rozhodl, že natočím svůj první film.“
Jak jednoduché. Ovšem jen zdánlivě, v rodné Koreji neměl Kim nikdy na růžích ustláno, dodnes tam jeho práci zná jen hrstka lidí, ti ostatní ji kritizují, aniž by filmy, za které Kim Ki-duk získává ceny na největších světových festivalech, vůbec viděli. Režisér rád říká, že publikum na přehlídce v Karlových Varech zná jeho práci mnohem lépe než jeho krajané.
Kimova cesta pro trofeje do Benátek či Berlína vedla velkou oklikou. Začala 20. prosince 1960 v zapadlé vesnici Bonghwa kdesi v horách, tady Kim prožil prvních osm let svého života, pak se s rodiči odstěhoval do Soulu. Pár let se neúspěšně potýkal se vzdělávacím systémem, v sedmnácti pak střední školu definitivně opustil, a tím ve svém životě uzavřel kapitolu „oficiální vzdělání“.
Několik let pak pracoval v továrnách u nejrůznějších strojů - to, co většina mladých lidí považuje za největší depresi, bral Kim Ki-duk jak ideální školu života. Když měl pocit, že už ví, jaké to je pracovat rukama, rozhodl se, že otestuje hranice své fyzické i psychické odolnosti a nechal se naverbovat do armády. Pět let tvrdého drilu u námořní pěchoty ho do života vybavilo vědomím, že nic horšího už nejspíš nezažije.
Vrátil se do civilu a v útulku pro nevidomé začal rozvíjet svou duchovní stránku. Péče o potřebné ho dovedla až ke krátké koketérii s kariérou křesťanského duchovního, nakonec ale zvítězila docela jiná touha: nějaký čas se věnoval malování, rozhodl se, že se v něm zdokonalí a víceméně nazdařbůh a docela bez peněz odletěl do Paříže. Tady se zařadil mezi pouliční umělce, tu a tam zašel na přednášku o výtvarném umění a pak také do kina.
„Díval jsem se na film a říkal jsem si, že to musí být hodně zajímavá práce, všechno se tu musí vyrobit - od scénáře, přes scénu až po sestřih. Navíc se tu pracuje s různými přístroji a to já umím,“ vzpomíná po letech na chvíli, kdy se rozhodl, že bude filmařem samoukem. Kim se vlastně nikdy netrápil tím, že by film měl mít nějakou uměleckou výpověď, to se rozumělo jaksi samo sebou, přistupoval k filmu jako k produktu, který je třeba vyrobit. Většinou se příliš nezdržuje s dialogy, co potřebuje, sdělí obrazem.
Ze skromných začátků si udělal princip, který dodnes dodržuje: jeho filmy obvykle nestojí víc než jeden milion dolarů, žádná fáze práce mu netrvá déle než měsíc, za měsíc zvládne přípravné práce, stejnou dobu pak věnuje natáčení i střihu. Má tedy relativně hodně času na to, aby se svými filmy mohl objíždět přehlídky hlavně v Evropě a Jižní Americe, kde ho diváci milují a odkud také plyne většina peněz na jeho projekty.
Když Kim Ki-duk vzpomíná na své první divácké zážitky, obvykle zmíní thriller Mlčení jehňátek a francouzskou romanci Milenci z Pont-Neuf - násilí a něha se staly dvěma pilíři, na nichž stojí jeho filmová tvorba. „Něha a násilí jdou ruku v ruce, navzájem se utvářejí a jedno vyživuje druhé,“ řekl, když letos na karlovarském festivalu uváděl snímek Čas, který už je v tuto chvíli k vidění v kinech. Také dodal, že čím je starší, tím je měkčí.
Dobře to dokazuje srovnání jeho prvního a zatím posledního filmu. Zatímco v debutu Krokodýl (1996) žil hlavní hrdina tím, že na břehu řeky okrádal mrtvoly sebevrahů a dívku, kterou vytáhl z vody, nesmírně brutálně znásilnil, do romance Čas o dívce, která podstoupí plastickou operaci, aby se neomrzela svému příteli, zařadil režisér jen zlomek z drastických záběrů pořízených na operačním sále.
Do dějin kinematografie se zapsala scéna z filmu Ostrov (2000), který pro Kima znamenal velký mezinárodní úspěch: jako „erotická pomůcka“ jsou tu používány rybářské háčky. Sex spojený s násilím se v jeho filmech objevuje pravidelně, jeho postavy si často „ubližují z lásky“. Evidentně je také posedlý tématem prodejného sexu - prostituce hrála hlavní roli v jeho filmech Ptačí klec (1998), Drsňák (2001) nebo Samaritánka (2005). Kim ostatně zastává svérázný názor, že manželství je také svého druhu prostituce. Erotiku i násilí ve svých filmech pak komentuje slovy: „Věřím, že člověk žije stejně instinktivně jako zvíře.“
Proniknout do Kimovy hlavy věčně schované pod kšiltovkou prakticky nejde, z jeho filmů lze ale vyčíst, že je v něm zakletý filozof s osobitým smyslem pro humor a ironii a prakticky pro něj neexistuje rozdíl mezi poezií a brutalitou. Nedělá mu problém natočit mučené psy nebo nechat rozstřílet na kusy souložící milence jako ve filmu Adresát neznámý (2001), na druhou stranu umí dostat na plátno koncentrovanou něhu jako ve filmu Jaro, léto, podzim, zima... jaro (2003). Jeho filmy mohou provokovat, iritovat, vzbuzovat odpor, nebo jim lze jednoduše propadnout a zamilovat si je. Jediné, co neumějí vyvolat, je pocit lhostejnosti.
