17. prosince 2015 6:56 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nikdo už nezpochybní naše rodičovská práva, říká gay, kterému v Česku uznali zahraniční adopci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Jindřich Vačkář se svým manželem Franckem Marchisem a adoptovanými syny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jindřich Vačkář se svým manželem Franckem Marchisem a adoptovanými syny. | foto: archiv Jindřicha Vačkáře
PRAHA Přelomový soudní rozsudek poprvé v Česku uznal homosexuální pár jako rodiče adoptovaných dětí. Pár gayů adoptoval dva dnes již desetileté chlapce už jako kojence v americké Kalifornii, kde je také vychovává. Pravidelně ale jezdí za českou babičkou na prázdniny, kde na ně jeden z otců doposud neměl žádná práva. „Jako každí rodiče, i my jsme chtěli mít v pořádku doklady svých dětí,“ vypráví v rozhovoru pro server Lidovky.cz Jindřich Vačkář.

Prostějovský okresní soud vynesl přelomový rozsudek letos 5. listopadu na základě změny právních předpisů. Účinnosti totiž nabyl nový zákon o mezinárodním právu soukromém, který umožňuje, aby české soudy uznávaly cizí rozsudky o osvojení.

Lidovky.cz: Co pro Vás znamená přelomový rozsudek českého soudu a jak dlouho jste o to s vaším partnerem usilovali?
Jako každí rodiče, i my jsme chtěli mít v pořádku doklady svých dětí. To, co bývá pro biologické rodiče rutinní záležitostí, je pro adoptující rodiče složitější, pro děti narozené v zahraničí je to ještě o něco složitější a pro rodiče dětí adoptovaných v zahraničí ještě o to více. My jsme byli první gayové, kteří adoptovali děti a žádali o jejich občanství v Česku. O to jsme požádali asi před 7 lety.

Jindřich Vačkář

Lidovky.cz: Co bylo impulsem? Bylo to čistě z pragmatických důvodů?
Důvody k žádosti byly jak právní, tak sentimentální. Z právního důvodu snad každý rodič chce, aby nikdo nemohl zpochybnit jeho rodičovské povinnosti, postavení, práva a pravomoci, obzvláště ne úředník s mocí. Sentimentálním důvodem je to, že jsem občanem České republiky a do smrti jím zůstanu. Ke vztahu k Česku vychovám i své děti. Jako většina dětí vyrůstajících v zahraničí, i naše děti mají samozřejmě identitu smíšenou, v našem případě navíc americkou a francouzkou.
Kluci se poněkud roztomile představují jako „částečně Američan, částečně Čech a trochu Francouz“.
Asi jako jediní ve škole vědí, co je to Evropská unii. V tom jsme vždy doufali a podporujeme je v tom. Přišlo nám proto samozřejmostí jim obstarat občanství.

Lidovky.cz: Jak často jste se svými dětmi jezdili do Česka?
Do České republiky a Francie jezdíme každý rok zhruba na dva měsíce v létě, párkrát jsme přijeli ještě i na další kratší návštěvu.

Lidovky.cz: Setkali jste se s nějakými problémy kvůli tomu, že jejich druhý otec v Češku neměl práva jako v USA?
Kromě jednoho malého, i když nepříjemného zdržení na hranicích, jsme během návštěv na žádné závažné problémy nenarazili. Kluci jsou malí a na koupališti po vás občanku nechtějí. To by se však mohlo změnit v okamžiku závažnějších životních situací. Že jsou tato práva potřeba, víme od jiných gay rodičů v Česku.

Lidovky.cz: Narážejí na mnoho překážek...
I my jsme zažili okamžik v americké nemocnici, kdy jsme museli udělat rozhodnutí, jež mělo velký dopad na zdraví dítěte a byla nám položena otázka, jestli máme právní pravomoc toto rozhodnutí učinit. V současné době žije v Česku plno gayů, kteří by o svých dětech museli lhát a doufat, že to projde bez zdržení či právních důsledků. Podobná nejistota pro ně panuje i v případě úmrtí partnerky či partnera. Jak by se vám líbilo, kdyby vám zemřel partner a úřady vám pak odebraly děti a svěřily je do péče tchýně? Já mám svoji tchýni rád, ale ne vždy tomu tak je a soudní spor o péči může trvat i roky. Důležité roky už vám nikdo nevrátí a návrh zákona, který to upravuje, leží dlouho ve sněmovně.

Lidovky.cz: Vnímají rozhodnutí i vaše děti? Mluvíte o tom s nimi?
Ano, kluci soudní rozhodnutí vnímají a moc je potěšilo, ač jeho dopady v 10 letech plně nechápou.

Lidovky.cz: Může váš případ proměnit české prostředí ve vztahu k adopci homosexuálními páry? Bojovali jste proti dosavadním pravidlům i s tímto záměrem?
Naším cílem rozhodně nebylo v České republice cokoli posouvat, ale pokud se nám podařilo zrušit námitku, „že něco takového u nás neexistuje“, jsme jen rádi. Možná není na škodu, že se to děje z bezpečí ciziny, protože to naše děti ochrání od negativních komentářů. Snad náš případ také zvýrazní absurditu situace, kdy v Česku může dítě adoptovat každý, kromě gayů, kteří vstoupili do registrovaného partnerství. To doufám napraví Ústavní soud, který se paragrafem číslo 13 (ten ve zkratce říká: kdo žije v registrovaném homosexuálním partnerství, nemůže adoptovat dítě - pozn. red.) bude zabývat. Z ohlasů které osobně dostávám, vím, že zájem o adopci mezi gayi je. Navíc je známo, že v českých ústavech je plno dětí, které touží po rodičích. Po rodičích, které je vyzvednou ve škole, pomůžou jim s úkoly, s nimiž si mohou sednout k večeří a popovídat si o jejich starostech i nadějích. Tím ale nemyslím ty „perfektni“ děti, na které se čeká a nikdy nedočká. Mám na mysli děti, které čekají, ale zájem o ně není. Pokud se nám podařilo dosáhnout našich práv a zároveň tím trochu pomoci ve snaze otevřít dveře na cestě nějakých rodičů třeba jen k několika takovým dětem, pak je to krásně

Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky




Najdete na Lidovky.cz