11. prosince 2008 9:11 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Od nadšení po trpkost

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Písničkář Jaroslav Hutka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Písničkář Jaroslav Hutka | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
PRAHA Takřka současně vyšly dvě knihy, jejichž centrálním zájmem je historie folku a okolnosti působení písničkářů u nás. Knihu Přemysla Houdy o dodnes připomínaném sdružení Šafrán vydalo nakladatelství Galén, svazku Folkaři dal autor Vladimír Vlasák podtitul Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny. Vyšel v nakladatelství Daranus.

Historik Houda a novinář Vlasák se sešli na jedné lodi s vědomím, že politika doby a písničky se v letech sedmdesátých (kdy působilo sdružení Šafrán) a osmdesátých (kdy zažívali chlapci s kytarou největší vrcholy a pády) od sebe nedaly oddělit. To, co by mohlo být jen reflexí obyčejného lidského života, popisem strastí a emocí člověka v normální době, bylo nutně odpovědí na fakt, že v nenormální době se každodenní svobodný život změnil ve svou parodii.

Šafrán v rozhovorech po třiceti letech
Dagmar Andrtová-Voňková
Jako mnoho mladých jsem nebyla připravena na střet s tak razantní zlovůlí moci a s bezprávím. To prozření ve mně vzbudilo velké vnitřní rozhořčení a pohrdavý postoj k odpornému. To nešlo ignorovat a nereflektovat.

Jan Burian

Ty večery na Rychtě nebo v Čáslavské byly z nejsvobodnějších, které jsem tehdy zažil. Ostrov svobody v nesvobodě. To znamenalo hodně. Když na tu dobu vzpomínám, řekl bych, že díky tomu, co jsme poznali v Šafránu, jsme si mohli v té šílené době uchovat zdravý rozum.
Jiří Dědeček
Chtěl jsem, aby se něco dělo. Vždyť mně bylo dvacet. Studoval jsem stupidní vysokou školu... a to mě žádným způsobem nezaměstnávalo ani nenaplňovalo. Chtěl jsem, aby se něco dělo, a měl jsem pocit, že v prostředí, kde všichni tvoří a něco píšou, se budu cítit dobře.

Vlastimil Třešňák
Představte si: Hutka, Merta, já a spousta dalších na jednom pódiu. To byl každý pes jiná ves. Ale hrál jsem tam rád a jsem za to vděčný. Nedám na to dopustit, i když mě to sdružování ze začátku štvalo, ale ukázalo se, že dobrovolní hasiči to nebyli. Byli to inteligentní lidé, kteří si chtěli navzájem pomoci, i když to zní trochu frázovitě. Nicméně dnes vidím, že to byla hloupost. Kdybych se mohl ještě jednou do těch let vrátit, tak bych emigroval hned, jak to trochu šlo. Tehdy jsem ale na emigraci vůbec nepomýšlel. Začal jsem o ní přemýšlet až po mých brutálních výsleších na StB.

Zuzana Michnová
Oni ti soudruzi na nás těžce tlačili. Proto jsem si říkala, že bychom se měli s lidmi, jako byl Hutka, Třešňák nebo Merta, vzájemně proti nim bránit a podporovat. Říkám to nerada, ale měla jsem představu, že by to byla v podstatě jakási odborová organizace. Proto jsme se tenkrát s Hutkou domluvili, že něco musíme založit, aby se nám lépe žilo. ... Myslím, že komu měl ten Šafrán prospět, tomu prospěl. Mně ale neprospěl a ani jsem o to nestála, navíc jsem na to, že o něj nestojím, přišla hrozně brzy.

Jaroslav Hutka
... Já to nebral jako zápas s pitomým režimem, ale jako nalezení jiného smyslu života... Ta protirežimnost mi byla sice vnucována, ale policajti měli nekonečný problém mi ji prokázat. A jsem rád, že jsem to tak dělal, protože ty písničky se tím pádem dají hrát dodnes, jsou otočeny k hodnotám, nikoli k nehodnotě bolševismu.


Z nevyspalých písničkářů se stali bardi, kteří svými leckdy v podstatě banálními pravdami suplovali svobodu slova a texty jejich písní dostávaly nutně další významy. Lidé za zpěváky s kytarou chodili pro povzbuzení a útěchu, že někdo ještě také cítí tak, jak cítí oni, že černé je černé a bílé pořád ještě zůstalo bílé.

Souznění i součinnost z nouze
Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit, Bohdan Mikolášek, Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Oskar Petr, Dagmar Voňková, Petr Lutka, Zuzana Homolová, Pepa Nos, Slávek Janoušek, Jan Burian, Jiří Dědeček a ještě další patřili k poměrně širokému kruhu těch, kdo se pohybovali ve volném sdružení, jež dostalo název Šafrán. Někteří k sobě patřili stejným naladěním mysli i muziky, jiní tuto sounáležitost brali tak trochu z nouze, protože cítili, že sami zmůžou málo, v několika případech šlo o omyl, který poměrně rychle napravili tím, že se vydali vlastní cestou.

„Myslím, že umělecky to byl vrchol nás všech. Šafrán byl úspěchem. Samozřejmě z toho nikdo z nás nezbohatl, pouze jsme se nějak uživili. Ale zapsali jsme se do povědomí celé generace, lidé si nás nahrávali na magneťáky. Celé koncerty se tak rychle šířily, což bylo lepší než samotné desky, kde se muselo vše osekávat. Myslím, že jsme hlavně v posledních třech letech existence Šafránu ovlivnili podstatnou část společnosti, především naši generaci, “ míní dnes, po třiceti a více letech, vůdčí osobnost Šafránu Jaroslav Hutka.

Má pravdu, on a jeho kolegové byli mimořádně populární, zažívali beznadějně vyprodané sály a tím, co a jak zpívali, nejen že silně ovlivnili generaci svých posluchačů, ale dali také podnět k formování mladší generace písničkářů. Neboť ti nepochybně Hutku a spol. měli za své předobrazy, vzory, a jsou-li upřímní, i dnes to přiznávají.

Předností knihy Šafrán je (kromě velmi povedené grafické a obrazové podoby) poctivost sběru materiálu s hnutím písničkářů souvisejícího. Přemysl Houda celkem přesně popisuje kulturněpolitickou situaci v Československu sedmdesátých let dvacátého století. Pro dnešního čtenáře je leckterý údaj dnes už těžko uvěřitelný a okolnosti, za jakých se smělo veřejně vystupovat, se budou leckomu zdát až směšné. Přesto, či právě proto je nadmíru užitečné tato fakta zaznamenat a zasadit do souvislostí. Aby jednou provždy bylo jasné, v čem myslící a tvůrčí lidé žili, čemu se přizpůsobovali, proti čemu mělo smysl protestovat, co bylo možné akceptovat, co už ne. A jak se dalo či nedalo jakž takž slušně přežít.

Houda shromáždil doklady organizačních omezení, jimiž režim usměrňoval tvůrčí československý potenciál. Názorně také ukazuje činnost Státní bezpečnosti, která v té době svou pozornost zaměřila na muzikanty kolem Šafránu; dala si za cíl sdružení zlikvidovat, což se jí v roce 1977 také podařilo. Někteří emigrovali, jiní zůstali s vědomím, že jejich aktivita je a bude sledována a silně nebo zcela omezena.

Autor strávil hodně času v archivech a kromě estébáckých dokumentů shromáždil také výstřižky z dobového tisku, žebříčky populární hudby, čímž mimo jiné připomněl například význam tehdejšího hudebního časopisu Melodie. Ukazuje kromě jiného i výtvarný cit a nápaditost propagačních letáků, obalů desek či plakátů, jež si šafráni s velkou invencí vyráběli většinou vlastnoručně.

Ze všech těchto dokumentů si čtenář může udělat vlastní názor na význam sdružení Šafrán. Hodně podnětné je ovšem i bilancování dotyčných písničkářů v rozhovorech po třiceti letech. Byť jsou vedeny poněkud úřednicky stereotypně, odhalují vývoj od naivních počátků, romantických iluzí o možném soužití a kooperaci jednotlivých individualit, jež by se mohly navzájem podporovat a posilovat vůči nepřátelským úřadům a řídícím orgánům, přes věcné vystřízlivění až k trpkému poznání, že čas pro Šafrán a jeho ideály vypršel.

Jakkoli muzikologické zhodnocení této éry československého folku stále chybí, a přesto, že i v knize Přemysla Houdy jsou ještě mezery (třeba v připomenutí některých osobností, jež měly zejména na organizaci koncertů a vydávání písničkářů významný podíl), je nepochybně velmi dobrým pramenným základem pro příští zásadní dílo.

Fakta, dokumenty, komentáře
Publicista Vladimír Vlasák šel ve svých Folkařích populárnější a schůdnější cestou, když se soustředil především na charakteristiku jednotlivých osobností, které, coby muži s kytarou, „pomáhaly psát naše moderní dějiny a ať chtěly, nebo ne, staly se vlastně legendami.“ Písničkáři nejvyšší kvality, Kryl, Nohavica, Merta, Hutka, Plíhal, Dobeš a další, všichni ti, kteří vzešli z fenoménu Porta – Slávek Janoušek, Wabi Daněk, Samson Lenk, Jan Nedvěd, Pavel Žalman Lohonka... co mají společného a čím se liší? Jaké je to nerovné manželství folkařů pracujících na jedné straně velmi podobnými prostředky, na druhé straně tvořících spolek (ne)poddajných individualit, které sledují hlavně vlastní cíl, k jehož dosažení ovšem jen někteří mají dost cílevědomosti a kázně? Kniha stručně shrnuje počátky folkového vzedmutí v šedesátých a sedmdesátých letech, poté od vrcholných osmdesátých let postupuje rok po roku a podrobně popisuje, co se tehdy kolem folkařů dělo.

Vlasák (podpořen zasvěcenými fotografiemi Jana Šilpocha) mapuje jejich kariéru a trochu i jejich osudy, ke kauzám, které je provázejí, se vyjadřuje úzkostlivě korektně. S pomocí veřejných zdrojů a zpěvákova webu rekapituluje kupříkladu příběh Jaromíra Nohavici a Státní bezpečnosti. „Je to otázka, která dělí publikum na dvě části. Jedna Nohavicu odsuzuje za to, že si se Státní bezpečností zadal, že s touto represivní organizací komunikoval, a možná s ní podepsal spolupráci... Jiní posluchači, k nimž patří i autor této knihy, vnímají Nohavicovy problémy jako jeho osobní, byť velmi vážné, a dávají přednost jeho písním. Nejvíce o tom asi ví samotný Nohavica, neboť na takové věci se nezapomíná,“ píše a shrnuje fakta, jež jsou prozatím zřejmě nepochybná.

I Vladimír Vlasák, tak jako Přemysl Houda v Šafránu, hojně využívá otevřených zdrojů. Cituje z tisku i z internetu, používá archivy, v odhadu, co může být pro čtenáře zajímavé, nezapře dlouholetou novinářskou zkušenost. Deformace povoláním se ovšem projevuje třeba jen v drobných nepřesnostech, k nimž může vést rychlá práce v deníku, v knize by už uniknout neměly (jen pro ilustraci: autor Reflexu se nejmenoval Petr, ale Miloš Čermák), neboť hrozí, že další publicisté budou napříště donekonečna opakovat tyto chyby, vzniklé původně jen z nepozornosti. Zamrzí víc to, že události, jimž už autor mohl být přítomen, zachytil jen lehkým nahozením, tedy nepřesně, asi jak mu je kdo vyprávěl: třeba příjezd Jaroslava Hutky z exilu v listopadu 1989 sám Hutka zcela podrobně několikrát popsal (například v Hvížďalově Výslechu revolucionářů, ale i jinde), podobně se poněkud liší okolnosti příjezdu Karla Kryla. Byly to události překotné, nepřehledné a jejich aktéři si je už osvojili podle vlastních představ či přání. Právě proto by stálo za to je zaznamenat co možná nejpřesněji.

Přes tyto výhrady je knížku Vladimíra Vlasáka třeba uvítat jako kombinaci faktů a komentáře, jež osvětluje a do souvislostí zařazuje důležité období v životě této společnosti. Ještě žijí jeho pamětníci a aktivní účastníci. Pokud mají potíže vysvětlovat svým potomkům, jak to bylo, Vlasákova i Houdova kniha jim v mnoha ohledech mohou být názornými pomocníky.

  • 10Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.