DISKUSE
Pokud jsem něco nepřehlédl, pak v diskusi o americkém návrhu umístit radar - součást amerického systému protiraketové obrany - na českém území chybí celá jedna podstatná rovina a souvislost tématu.
Zatím se tato diskuse vede jenom na politické a populistické rovině. Vláda i protivníci radaru se snaží přesvědčit občany o své pravdě.
I v politické rovině má pravdu vláda. Česká republika již není ruskou kolonií. Po listopadu 1989 se stala svobodným a demokratickým státem. Svobodně navázala úzká spojenectví s ostatními demokraciemi a jejími strukturami, ve sféře bezpečnosti je to zejména NATO a její nejsilnější člen, Spojené státy. Je tudíž logicky namístě, že hodlá žádosti takového spojence vyhovět.
Protivníkem radaru ovšem je určitá část občanů z rozmanitých důvodů.
Dvě oblasti, dvě staletí
Jedním z těchto důvodů je prostá nevědomost o tom, že v moderní době je bezpečnost státu, vnitřní jako vnější, jednou ze dvou věcí, které se týkají všech občanů státu, ale jejich zabezpečení je povinností vlády a nakonec v její rozhodovací pravomoci. Tou druhou věcí je všeobecné vzdělání.
Budeme-li se držet jenom Evropy, platí to zhruba od počátků rozvoje industriální epochy.
Zejména rychlý růst průmyslu vyžadoval aspoň minimální (gramotnost), ale postupně stále náročnější vzdělání všech občanů. Pouhé soukromé či církevní školy vzdělání v takovém rozsahu nebyly schopny zajistit. Zrovna tak přestalo být možné soukromou cestou zajišťovat bezpečnost státu.
Navíc obě oblasti, zejména ta bezpečnostní, neměly všeobecnou přízeň občanů. Obě se proto staly věcí vlád, jež ukládají občanům různé povinnosti. Od té doby tak existují různé soustavy povinného vzdělání a různé typy povinností občanů při zajištění bezpečnosti státu, například povinná vojenská služba nebo všeobecná branná povinnost. Zhruba dvě století se již tedy vlády neptaly občanů, zda chtějí svým dětem poskytnout určitou povinnou míru vzdělání, dodnes se jich některé vlády ani neptají, zda chtějí posílat své děti do státních základních škol. Připouštěly však, většinou jen jako výjimky, alternativní, například soukromé vzdělávání dětí. Od stejné doby se také vlády neptaly občanů, zda a jak se chtějí podílet na bezpečnosti státu, například sloužit v armádě nebo jít do války, a rovněž připouštěly jen řídké výjimky, například ze zdravotních důvodů.
V demokratických státech ovšem vlády získávají mandát k ukládání těchto a jiných povinností ve svobodných a všeobecných volbách, jsou součástí programů politických stran a vede se o nich diskuse, často ostře polemická. Po těchto diskusích a volbách je v obou těchto věcech již omezena pouze parlamentem a mezinárodními smluvními závazky.
Ve druhé polovině 20. století ovšem došlo k mnohým změnám, jak ve školství, tak v oblasti bezpečnostní, po roce 1989 i v Česku. Školství je mnohem pestřejší, povinným zůstává jen určitý základní rozsah vzdělání. Povinná vojenská služba byla postupně nahrazena profesionální, tedy dobrovolnou, armádou. Ani to však nezměnilo nic na tom, že všeobecné vzdělání a bezpečnost státu je prerogativem vlády.
Samozřejmě je dobře, když občané opatření, jaké vláda přijímá ve věci bezpečnosti státu, chápou i přijímají. A je tedy na místě, že vláda vede s občany diskusi a vysvětluje svůj záměr, ale občané by si měli být vědomi, že bez konečného rozhodnutí vlády zajistit bezpečnost státu nelze a že jí k tomu již mandát dali.
Nemohou vládnout, tak škodí
Nelze ovšem ponechat stranou, že v čele odpůrců radaru stojí komunisté a kryptokomunisté. Ti jsou z definice proti celému dnešnímu politickému a ekonomickému systému republiky. Jejich klasickou rolí bylo a zůstává, že když nemohou vládnout svým známým způsobem, tak aspoň škodí, a americký radar je pouze jedním z nových objektů jejich „třídní nenávisti“ nebo co to dnes nosí. „Děsí“ se z toho, že se na radar vláda nehodlá občanů zeptat referendem.
V té souvislosti je třeba poměrně značné části našich občanů, která se staví proti vybudování radaru, připomenout, že sedají na lep soudruhům, kteří se jich za své vlády nejen neptali, zda si přejí sovětské základny na svém území, ale neptali se jich vůbec nikdy na nic, a navíc všeobecně od začátku dělali, co jim přikázala Moskva. Rádi by si tento způsob vlády zopakovali.
Moskva, znovu metropole autokratického státu, hraje svou starou roli. Prezidentu Putinovi vadí, že radar má stát na území bývalých členů Varšavské smlouvy. Považuje nadále Česko za sféru svého vlivu. V té souvislosti je na místě také naděje, že radar není bezpečnostním opatřením výlučně proti Severní Koreji a Íránu.
O autorovi| Karel Štindl, bývalý velvyslanec ČR v Polsku
