Jak bude vypadat Praha v roce 2041? Ambiciózní české sci-fi Bod obnovy zklamalo na plné čáře

Ne zase tak vzdálený rok 2041 bude ve střední Evropě (a jak to vypadá, konkrétně v Praze) dost svízelný. Sice se do té doby nějak podaří rozjet obrovský stavební boom, takže dominanty města nabobtnají a změní jeho siluetu k nepoznání, v jiných oblastech ale bude vývoj zřejmě spíš stagnovat a hlavně se (jak jinak) rozevřou nůžky mezi chudými a bohatými, takže strmě naroste násilná kriminalita.

To by ale měl vyřešit nejúžasnější vynález nadcházející éry, možnost obnovit člověka ze záložního souboru dat. Ten je však nutné pořizovat každých 48 hodin, jinak je obnova příliš komplikovaná a zákon ji nepřipouští. Tu předpisovou naopak ústava každému zaručuje a stará se o ni prestižní Institut obnovy. Prozatím je to veřejná instituce, vbrzku by se však měl dočkat privatizace. Tu propaguje i ambiciózní ředitel Institutu, který v komerčním režimu vidí šanci, jak zlepšit péči pro ty, kdo o ni stojí a připlatí si třeba za průběžné zálohování.

Absolutní vražda

Zároveň má dosud veřejný Institut zřejmě dost práce s tím, aby obyvatelstvo vůbec přesvědčil, že je dobré se zálohovat. Existuje dokonce organizace jménem Řeka života, která proti celé koncepci obnovování bojuje všemi prostředky včetně teroristických útoků. Patrně s jejím dílem má na počátku filmu co do činění policejní agentka Em Trochinowská (Andrea Mohylová), která se snaží zachránit zajatce držené záměrně bez možnosti zálohování.

A vzápětí přichází další případ: zavražděn je vedoucí lékař Institutu obnovy Kurlstat a s ním i jeho manželka. Oběma zároveň chybí aktuální záložní soubory, jedná se tedy o „absolutní vraždu“. Až na to, že David Kurlstat (Matěj Hádek) se přece jenom dokáže jaksi probrat k životu ze starší zálohy, a může tedy agentce Em pomáhat s pátráním po tom, co by vyplnilo mezeru v jeho paměti.

Vyšetřovatelka se v průběhu své mise potkává se zastánci i odpůrci obnovování, proniká do skrytých míst Kurlstatova života i chodu celého institutu. Pomáhat by jí v tom měl (ale činí spíš opak) evropský agent Mansfeld (Václav Neužil).

Leckdo je zastřelen, aby se následně zase obnovil, odhaleno je nakonec zřejmě veškeré zúčastněné padoušství – ale že by z předvedeného odhalení divákům spadla brada, to lze čekat dost těžko. Spíš to totiž vypadá, že tvůrci zčásti sami spadli do pastí, které si logikou svého příběhu nastražili, a nedokázali se z nich účinně vymanit.

Výrazné (když už ne úplně originální) motivy v etické a společenské rovině, které Bod obnovy rozehrává, nakonec z větší části vyšumí do ztracena, indicie (jež možná v některé verzi scénáře dávaly smysl) padají pod stůl a výsledek pátrání, jímž je nakonec třeba vzít za vděk, nebudí valnou důvěru. Ambice se tu ještě úplně nepotkala s realizací – obecně chce Bod obnovy být existenciálně ponuřejší, výmluvnější a rafinovanější, než ve výsledku dokáže.

Velmi dobře se nicméně podařil záměr obrazově vykreslit vizi nedaleké budoucnosti, kde se nám známá skutečnost prolíná s efektními futuristickými prvky, ale také s varovnými známkami toho, že ne vše musí směřovat jen k zářným zítřkům.

„Kyberpunkovou“ estetiku na středoevropský způsob účinně dotváří setkání se zdejší tradicí v podobě chátrajících církevních staveb a artefaktů, které vydávají svědectví o proměnlivosti věrouk a idolů. Právě v pasážích, které akcentují konkrétního zdejšího genia loci, je Bod obnovy zřetelně silnější, než když se snaží jen reprodukovat „povinné jízdy“ ze svých zahraničních vzorů. Nebo když postavy mluví česky tak, jako by jejich výroky produkoval nepříliš kvalitní překladač z angličtiny. I když právě to je možná jedno z proroctví, které se do roku 2041 hladce naplní.