Jak to vypadá, když se spisovatelé pustí do psaní příběhu zasazeného do válečných časů, to ze současnosti známe velmi dobře. Ale dokážeme si ještě představit, jak by to vypadalo, kdyby všichni tito spisovatelé museli do války narukovat? Jean Malaquais ve svém Válečném deníku píše: „V tisku se začíná objevovat oblíbené spojení ,podivná válka‘.
Takže nejste spokojené, ovečky moje? Neodpovídá to vaší představě o správné a náležité válce, s horami patřičně čerstvých mrtvol? Drobné válčičce, která očistí, omyje, vypere duši národa? Přijde vám to celé pochybné? Že jste za své peníze nedostali, co jste měli? Mně též, mí šlechetní přátelé, jenže nejspíš z důvodů, které s těmi vašimi mají pramálo společného. No tak, mějte trochu trpělivosti, krucinál! Však o svůj zlatý důl nepřijdete a dostanete k němu i nějakou tu prémii.
Vždyť ty miliony granátů a plovoucích min a plamenometů a umořených chlápků nakonec začnou splácet, co vám dluží, najednou nebudete mít dost slovníků ani inkoustu v plnicích perech k omámenému sepisování těch vašich slátanin přetékajících hrdinstvím.“
Jean Malaquais (1908–1998) se původně jmenoval Malacki a narodil se ve Varšavě do židovské rodiny. Pofrancouzštělé jméno prozaikovi doporučil nakladatel Denoël, když chystal vydání jeho debutového románu Javánci (1939). Mimochodem, tentýž nakladatel předtím publikoval i slavný Célinův debut Cesta do hlubin noci (1932). A není od věci též připomenout, že ve stejném roce jako Javánci se na druhé straně oceánu na knihkupeckých pultech objevily tematicky příbuzné Hrozny hněvu Johna Steinbecka.
O tom, že Javánci nezapadli, se Jean Malaquais dozvídá už v uniformě: „Robert Denoël mi v telegramu oznamuje, že jsem za svůj román získal Renaudotovou cenu. Kdyby se z toho aspoň dala vymáčknout mimořádná dovolená. Zítra. Moje fotografie na titulních stranách novin, prohlížejí si mě jako kuriozitu z cirkusu a jako nejvyšší pocta se mně, kterého poddůstojníci nemají nijak zvlášť v lásce, dostalo pozvání do kantýny těchto pánů… Ptají se mě, kdo to je, ten Théophraste Renaudot?“
Nejsem si tím jist
Válečný deník začíná na konci srpna 1939 a autor hned v prvním záznamu pojmenovává problém, který někteří s takovýmito literárními deníky mají: „Budu schopen podřídit se disciplíně, houževnatosti, které vedení deníku obnáší? Nejsem si tím jist. Navíc si myslím, že v rámci našich domněle důvěrných zápisků nejsme nikdy hodnověrní ani přirození, že i v tomhle případě, víc než kdy jindy, tvoříme a skládáme, a taky si myslím, že zapisování vlastních malicherných počinů a skutků není nic jiného než projev okázalosti.“
KNIHA TÝDNEVálečný deník Jean Malaquais V překladu Tomáše Havla vydalo nakladatelství Dauphin, Podlesí 2021. 272 stran. Nejděsivější je scéna ze zajateckého tábora, kde Jean Malaquais vidí to, co se o dva roky později stane ústředním motivem Cizince Alberta Camuse, tedy zabití Araba |
Nicméně Jean Malaquais Válečným deníkem potvrzuje to, co je už dobře patrné z Javánců, kteří česky vyšli v překladu Jovanky Šotolové v roce 2012. Totiž že byl literátem, jemuž bylo dáno psát o těch nejchudších, nejzoufalejších, nejšpinavějších. Mladý Malacki se živil lecjak a na čtení a na psaní rozhodně dostatek času neměl.
Proto když si přečetl časopisecké povzdechnutí Andrého Gida, že si bohužel nikdy nemusel na živobytí vydělávat rukama a tato zkušenost mu jako spisovateli chybí, rozezleně odepsal, že „jestliže je Gide schopen psát tak skvělé knihy, pak právě proto, že nikdy nemusel pracovat jako námezdní síla… a že jestliže on se cítí ponížen tím, že se může dosyta najíst, tak pisatel dopisu se nikterak necítí povýšen tím, že se nemůže najíst tak, aby utišil svůj hlad“. André Gide zareagoval tak necitlivě, jak to umí jen ti nasyceně shlížící – poslal Malackému sto franků, který je obratem vrátil. Tak vzniklo celoživotní přátelství.
Poté Malacki odjel do Španělska, kde se zúčastnil občanské války a jen těsně unikl popravě, neb byl mylně označen za fašistického agenta. To už měl za sebou taky krátké manželství s bohatou ženou, již znal ještě z Polska a s níž zplodil syna. Od roku 1934 ale žil s Galy, malířkou ruského původu, o níž se proto též ve Válečném deníku logicky často zmiňuje.
Lezou nám krkem
Javánci vycházejí z autorovy zkušenosti, již nabyl během monotónních týdnů dřiny v jihofrancouzském dole. Román přináší tragický obraz, ovšem jeho zarámování je komické. Tak totiž nakonec vyznívá ono pinožení kolonie zoufalců z nejrůznějších koutů světa, kteří žijí ve špíně a bez vidiny světlejší budoucnosti, aby každé ráno zas sfárali pod zem, kde je to buďto zavalí, nebo jim bude dopřáno vydělat pár drobných.
Ostatně některé komentáře z Javánců nápadně připomínají současné buranské lavírování určitých politiků ohledně uprchlíků: „Taliáni, Rusíni, Bulhaři, Turci, šup šup, všichni tihle Arabáci přišli odjinud. Jasně, taky se narodili z nějaké ženy, jinak to nejde, jenže takříkajíc někde u cesty, pročež jsou to lidi bez papírů a čehokoli dalšího. Všimněte si, že proti nim vlastně nikdo nic nemá, kdepak, všichni jsou k nim přece pohostinní a tak, akorát vám teda řeknu, Poláci-Bosňáci-Makaci, jen si přiznejte, že nám lezou krkem.“
Jak Javánci, tak Válečný deník jsou tak zachycením lidského panoptika, přičemž je vlastně ironií osudu, že se Jean Malaquais stal „expertem“ na tuto literaturu, neboť ve Válečném deníku neustále touží po klidu a po tichu, aby si mohl číst a mohl i psát. V tomto směru je literatura činností doslova nepřátelskou, antispolečenskou. Literát si nechce povídat – aspoň po dobu, po niž chce psát –, chce vytvořit dokonalý text a pak ho předložit. Jenže lidi si raději povídají, čtení je pro většinu až nouzovou variantou, když si nemají s kým povídat. Číst si knihu totiž znamená vystavit se diktátu autora, jde o jednosměrnou komunikaci: jeden mluví pořád, druhý musí mlčet a poslouchat.
Na začátku je pro Jeana Malaquaise život mezi ostatními vojáky opravdu utrpením. Těžce snáší všechnu tu špínu. Těžce snáší všechny ty vojenské vulgarity. A stejně těžce snáší i to nekonečné bzdění na provizorních ubikacích. Později se situace přece jen trochu zlepší – je tu dovolená na zotavenou po pobytu v nemocnici a taky přeložení, načež se po literátovi požaduje sepsání a nastudování krátké divadelní hry.
Najednou je víc času na psaní a čtení, a potom dokonce přichází pověření vést „frontovou“ trafiku. Nápadné je též to, že kamkoli Malaquaisova jednotka přijde, tam se tvůrce deníku ve vší počestnosti spřátelí vždy s nějakou postarší ženou, ať už místní, či z vojenského doprovodu.
Zároveň však často vnímáme náznaky, že Jean Malaquais je ve vojenské mašinerii podezřelým živlem s nebezpečnými politickými názory. Dnešnímu čtenáři Válečného deníku nicméně připadá v první řadě jako člověk s velmi přísným mravním zákonem v sobě.
O tom svědčí taktéž pamflet, který v roce 1945 napsal o Louisi Aragonovi, korouhvičce francouzské literatury, jenž byl schopen pronést i takovéto věty: „Máme-li jít do války, nechť je to aspoň pod slavnou německou špičatou helmou.“ A vedle toho psát vlastenecké poemy a oslavné ódy na sovětskou tajnou policii: „… ex-dadaista, ex-surrealista, ex-pornograf… ex on sám.“ Dodejme, že Louis Aragon se rovněž v šedesátých letech zasloužil o francouzské vydání Kunderova Žertu.
Utržení ze řetězu
Vedle toho ale z dnešního hlediska zarazí, že syn autora Válečného deníku je zmíněn pouze jednou, a to když se ho během dovolené vydá otec navštívit: „Původně jsem s ním chtěl strávit celý den, ovšem s jeho zdrženlivostí, odmítáním mých návrhů, což se mi mimochodem docela líbí, se už po hodině rozhoduji vydat se na zpáteční vlak.“ Ale jako by mu hrůza války tento deficit nakonec vynahradila.
Nebo to možno brát rovněž jako důkaz nutnosti ve válečné vřavě ochraňovat všechny slabší a též potvrzení vzletné teze, že nikdo není cizinec: „Pět hodin odpoledne. Ležím v ovesném poli. Je jasno a teplo. Morhange na obzoru hoří. Přišel se mi schoulit do náruče malý hošík. Je krásný jako obrázek. S tímhle bůžkem, který si mi na rameno položil plavou hlavu a vložil mi ruku do dlaně, bych snesl všechna bombardování na Zemi.“
Válečný deník, jejž vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Tomáše Havla, má skvělou, byť z vnějšku dodanou „dramaturgii“, neboť na konci jeho tempo neumdlívá, naopak se stupňuje, a to v důsledku chaosu při ústupu francouzských vojsk. Zdá se, že to ještě nezačalo, a už je po všem, už tu jsou Němci.
Jean Malaquais je svědkem ohavných scén: „Mladá žena v přilbě a krátkých cyklistických kalhotách šlapala ze všech sil na kole směrem k Lunéville. V zatáčce, v níž jsem zrovna stál, zpomalila, aby ji vybrala, když vtom ji za jízdy chytil duchovní v sutaně, strhl ji z bicyklu a začal po ní šlapat. Svatý muž pronikavým hlasem ječel: ,Je to špionka! Běhna!‘ Seběhlo se několik vojáků a vytrhli ji zuřivci ze spárů. Mladé ženě tekla z nosu a úst krev. Po prověření totožnosti se ukázalo, že jde o Lotriňanku se ,zvláštním pověřením‘, měla u sebe i příkaz k cestě do Montaubanu. Vzlykala bolestí a hanbou.“
Vidíme, že v extrémních situacích všechna pravidla přestávají platit, i proto, že lidé se začínají chovat instinktivně, pudově. Jean Malaquais si při zběsilém úprku všímá též propuknuvší sexuální divokosti: „A vůbec nevím, kdo je víc utržený ze řetězu, zda chlapi, nebo ženské…“ Ženy „bujaré a povolné, mají okamžitě spodničky vykasané do půli stehen a v oslepující záplavě slunečního světla předvádějí jakýsi ďábelský kankán…
Pak vidím, jak je trojice faunů sestoupivších z hor v běhu chytá, unáší a odnáší do mlází, ony přitom kopou nohama, vřeští a vybuchují smíchy. A ještě je vidím, jak se po sobě válejí, vidím ženské, nahé nohy komíhat se velkolepým, bouřlivým nadšením ze znásilnění.“ Jak by takové chování asi honem vysvětlily současné feministky? Svedly by to na atmosféru tehdejší doby? Nebo by ho zpochybnily s poukazem na to, že autorem deníku je muž?
Planeta bez víza
Vůbec nejděsivější je scéna ze zajateckého tábora, kde Jean Malaquais na vlastní oči vidí to, co se o dva roky později stane ústředním motivem Cizince Alberta Camuse, tedy zabití Araba. V tomto případě si německý vítěz náhodně vybere svou oběť v davu bývalých francouzských vojáků: „Ve výši očí mu vyšlehly dvě jemně růžové jiskry, zastavily ho a on se sesul k zemi. Důstojník se beze slova, pomalu otočil a s mírným, melancholickým úsměvem na rtech odcházel se zbraní v ruce pryč.“
Jeanu Malaquaisovi se jakožto polskému Židovi ve francouzské uniformě naštěstí podařilo ze zajateckého tábora utéct do Paříže. A následně dál na jih Francie. A potom díky pomoci Andrého Gida odjet do Ameriky, kde se v roce 1945 seznámil právě s Albertem Camusem. Později už opět v Paříži se seznámil i s Normanem Mailerem, jehož román Nazí a mrtví přeložil do francouzštiny. Tak vzniklo další dlouholeté přátelství.
Každopádně poválečné knihy potvrdily, že Jean Malaquais je typem autora, jenž potřebuje empirickou materii, jinak jeho tvorba sklouzává k abstraktnosti, jak se to stalo u některých pozdních děl, kdy měl již dostatek klidu a času, ale podstav v nádrži zážitků. Proto se můžeme těšit na to, až bude přeložen Deník cizáka, zachycující návazné měsíce z let 1940–1942, a rovněž román Planeta bez víza (1947), opět panoramaticky zachycující vichistickou Francii.
