Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Batlička konkuroval Rychlým šípům. Před 75 lety ho zavraždil sadistický nacista

Lidé

  16:35
PRAHA - Radioamatér, světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu. Svými dobrodružnými líčeními konkuroval Rychlým šípům. Skutečně spolehlivých informací o životě Otakara Batličky ale existuje málo.

Život Otakara Batličky zůstává záhadou. foto: Wikimedia

Víme, že se narodil v březnu 1895 na Královských Vinohradech, víme, že na začátku druhé světové války napsal více než 150 úžasně dobrodružných a ve své době úžasně populárních povídek pro mládež, a víme také, že to byl statečný muž, který se zapojil do protinacistického odboje a v únoru 1942 zahynul v Mauthausenu. Většinu jeho života však halí legenda, kterou lze od reality jen těžko oddělit.

Batličkovská pověst začíná útěkem z domova. Když mu bylo 14 let, pohádal se kvůli čemusi s profesorem přírodopisu, sebral se a zmizel. O měsíc později přišel jeho otci (matka chlapci zemřela v dětství) z Argentiny lístek: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota“

Zní to krásně, jenže se to takto asi nikdy nestalo. Jak zaznělo v televizním (částečně hraném) dokumentu Otakar Batlička – mýtus, nebo skutečnost?, plyne z úředních akt, že Batlička o pas žádal teprve v roce 1911. Do světa se pak skutečně podíval, ovšem nejspíš až v roce 1914 a v cizině nepobyl zdaleka tak dlouho, aby mohl stihnout vše, co se o něm později v chlapeckých časopisech či knihách psalo.

Na želvě ledovou tříští

Jen namátkou – procestoval jihoamerické pralesy a pampy, našel opuštěné incké město, plavil se na moři, a když Angličané loď torpédovali, stal se jedním z prvních válečných zajatců, živil se v Londýně filatelií (do rukou se mu dostal i Modrý Mauricius), v Alexandrii dělal nosiče, v Suezu se potápěl pro utopené uhlí, na Labradoru se mezi ledovou tříští proháněl na obřích želvách, u Dakaru mu štěkající ryba zhltla lodní rychloměr, v Austrálii hledal zlato, na Havajských ostrovech byl kovbojem, v San Francisku si s jedním starým Číňanem otevřel prádelnu, v New Yorku řídil metro, v Šanghaji honil v policejní uniformě pašeráky opia.

Batličkovy knihy se staly populární až po jeho smrti.

Většina toho pábení pochází z 60. let, kdy se mystifikátor Petr Sadecký (později emigroval na západ a proslul komiksem o superženě Octobrianě, které kvůli zvýšení popularity připlácl na čelo rudou hvězdu a lhal, že je dílem sovětských undergroundových kreslířů) pokoušel rozdmýchat zájem o mezitím polozapomenutého autora. Pustě fabuloval a všechny ty báječné věci se mu podařilo propašovat do doslovů a předmluv tehdy masově vydávaných Batličkových knih – ty labradorské ledové želvy i štěkající ryba pocházejí z předmluvy (napsal ji s editorem batličkovských povídek Bohumilem Jírkem) ke sbírce Na vlně 57 metrů z roku 1968.

Coby popularizátor Sadecký dokonale uspěl. Ovšem zjistit, co Batlička skutečně zažil a co je jen mystifikace, už dnes kvůli tomu prakticky nejde. Nezbývá než suše napsat, že Batlička byl světoběžník, za hranicemi strávil zhruba šest let, živil se všelijak, hodně toho zažil a domů si přivezl znalost několika světových jazyků. Zdá se, že ovládal angličtinu, francouzštinu a španělštinu (ve zmíněné předmluvě jsou to ještě severské jazyky, ruština, portugalština, němčina a indiánský jazyk guaraní).

Vynálezce

Po návratu domů se v Praze protloukal všelijak. Říká se, že vedl boxerskou školu či závodně jezdil na motorce – a opravdu, v polovině 20. let lze najít řadu novinových zpráv, ve kterých je Batlička, případně „Ot. Batlička z Nuslí na stroji DKW“, zmíněn jako účastník nejrůznějších motocyklových závodů. Mystifikací však hodně zavání bájné vyprávění, jak Batlička na závodech v Plzni ještě těsně před cílem vedl, když tu mu v nádrži došla – nádrž ke své smůle naposledy plnil již před cestou z Prahy na závodiště – speciální, jím vymyšlená pohonná směs, která prý byla třikrát levnější než benzin (a mimochodem mohla změnit běh světa, ovšem složení se nedochovalo).

Sadecký s Jírkem líčí Batličku těch let skoro jako Járu Cimrmana: „Zabýval se sugescí a hypnózou, podnikl turné po českých městech. Pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení dopravy na pražských tramvajích. Vypravil se do dolů, zkoušel použití rádia při záchranných pracích pod zemí.“ Zní to nevěrohodně, ale úplný výmysl to není a dobře ukazuje, jak Sadecký s Jírkem splétali fikci s realitou. Bůh suď, jak to bylo se sugescí, telefonem a hypnózou.

Ve 30. letech však Batlička opravdu v kladenském dole Mayrau testoval 400 metrů pod zemí užití vysílaček. Tramvaje sice rádiem neřídil, každopádně lze v Lidových novinách z února 1935 najít zprávu, že pražské elektrické podniky provedly zkoušku systému, který umožňoval, aby řidič hlásil do všech vozů pomocí mikrofonu a soustavy tlampačů jména stanic. Vynález navržený zaměstnancem elektrických podniků Batličkou se prý „celkem osvědčil“. Národní politika navíc v prosinci 1926 přinesla kratičkou noticku o dalším někdy zmiňovaném Batličkově (v článku je zmíněn jako „p. Otak. Batlička, tech. řed. továrny Regulta“) vynálezu – žárovce s řiditelnou svítivostí.

Nic z toho však Batličkovi k velkému úspěchu nepomohlo, a dobrodruh proto na dlouhou dobu zakotvil v již zmíněných pražských elektrických podnicích. Nejdřív dělal pomocného zřízence, později občas řídil tramvaje, ale díky svým jazykovým schopnostem se prý nejvíc uplatnil jako průvodce cizinců.

Čarostřelec a radista

Žil tehdy spořádaně ve svém nuselském bytě (dnes Čiklova, tehdy Sámova ulice) se svojí ženou Martou, k jejímuž „sbalení“ se váže další báječná legenda. To prý jednou Batlička hleděl z okna a uviděl krásnou mladou dívku, popadl tedy malorážku a prostřelil jí klobouk (případně ustřelil podpatek), hned vyběhl s omluvami ven – a za týden už slavili svatbu.

Batlička byl prý vůbec fantastický střelec – dovedl ve vzduchu proděravět hozené mince, své ženě po vzoru Viléma Tella sestřeloval z hlavy nejrůznější předměty (a to i pozadu pohledem do zrcátka) a v polovině 20. let údajně porazil nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětluje v Sadeckého předmluvě Batlička své čarostřelectví.

Skutečnou a nefalšovanou Batličkovou vášní (a také příčinou smrti) byla radiotelegrafie. Nadchl se pro ni u svého přítele policejního inspektora B. ErtIa. V listopadu 1931 požádal o koncesi, na jaře příštího roku složil zkoušky a dostal licenci (volací značka OK1CB).

Také Batličkovy zásluhy na poli radiotelegrafie doznaly posmrtného vylepšení. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil s Piccardovým balonem, Nobileho výpravou a Papaninci. Zachytil volání potápějící se japonské lodi a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ stojí v předmluvě k další Batličkově knize Tanec na stožáru.

Z dobových novin spolehlivě víme, že se Batlička se svojí vysílačkou zúčastnil řady přednášek, a výstav a je dokonce možné, že skutečně zachránil onu japonskou loď. Jinak je ale předchozí odstavec zřejmě kompletně smyšlený, a to navíc v některých bodech hodně okatě. Tak například – perský šach měl Batličku navštívit roku 1925 a polární výprava Umberta Nobileho se konala v roce 1928, tedy ještě předtím, než měl nějakou vysílačku.

Tři slavné roky

Nebýt tří posledních roků Batličkova života, na jeho jméno by si dnes nikdo nevzpomenul. Po nacistické okupaci se přidal k odbojové organizaci Obrana národa, pro kterou pomocí vysílačky obstarával spojení s Moskvou. V té době také začal psát povídky, které týden co týden vycházely v časopise Mladý hlasatel.

Když mu bylo 14 let, prý zmizel z domova. O měsíc později přišel jeho otci z...

Podle pamětníků nosil samouk Batlička do redakce poněkud naivní, neumělé texty s řadou pravopisných chyb. Byly však autentické, syrové, ukrutně dobrodružné a měly zpravidla dobrou pointu. Brzy si získaly obrovskou popularitu a v Mladém hlasateli směle konkurovaly Rychlým šípům. Možná i proto, že jejich autor tehdy skutečně žil velké dobrodružství.

Řezník a injekce benzinu do srdce

Pozornosti nacistů dokázal Batlička dlouho unikat, nakonec si však pro něj gestapo přišlo. Čtyřčlenné zatýkací komando ho chytilo ráno 14. října 1941 na schodech jeho nuselského domu. Nebyl ozbrojen, a na odpor tak nebylo pomyšlení. Hned poté se ho podle badatele Jaroslava Čvančary ujal v Petschkově paláci brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, zvaný Řezník.

Lékař SS a zřejmě i vrah Otakara Batličky Eduard Krebsbach. Spojenci jej za jeho zločiny v roce 1947 oběsili.

A pak touž šlo samospádem. Nejdřív převoz do Malé pevnosti Terezín, poté transport do koncentračního tábora Mauthausen. Také Batličkovu smrt obestírají legendy a existuje několik různých verzí, dle kterých byl zabit na útěku, zastřelen či umlácen v táboře, případně podlehl tyfu. Čvančara však dospěl k závěru, že Batlička padl do rukou sadistického lékaře Eduarda Krebsbacha, který vězně odpravoval injekcí benzinu do srdce.

Otakar Batlička zemřel odpoledne 13. února 1942. Po válce dostal in memoriam válečný kříž.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!