Klasik z generace francouzské nové vlny se ve snímku Nesahejte na sekeru opět vrací ke svému častému inspiračnímu zdroji, dílu Honoré de Balzaka. Tentokrát však - na rozdíl od předchozích Out One (1971) či Krásné hašteřilky (1991) - literární předlohu nepřenáší do současnosti, ani ji příliš nevariuje, ale naopak zachovává poměrně věrně její výstavbu.
Rivette spolu s dvojicí svých stálých scenáristů Pascalem Bonitzerem a Christine Laurentovou adaptoval Balzakovu stejnojmennou novelu z roku 1833, později zařazenou do cyklu Lidské komedie pod názvem Vévodkyně de Langeais. Tak jako byly určité části této literární mozaiky mezi sebou propojeny motivem tajemné organizace „třinácti“, vytvářející paranoidní atmosféru a konspirující proti společenskému zřízení, podobně je skrze tento motiv vztažena Rivettova Vévodkyně ke zbytku jeho filmového díla: prvky spolčení a nevysvětlitelného tajemství se dostávají i do „nebalzakovských“ filmů, počínajíce debutem Paříž nám patří.
Avšak novela i film Nesahejte na sekeru jsou především bravurně vyprávěným příběhem o l'amour fou - šílené lásce, které nemohou její protagonisté než podlehnout, navzdory tomu, že je oba ničí. Rivette začíná své vyprávění od konce - od následků, které tato vášeň způsobila.
Na jeden středomořský ostrov připlouvá generál Montriveau (Guillaume Depardieu), aby zde konečně završil své téměř marné, pětileté pátrání po ženě, která kdysi kvůli němu opustila beze stopy honosný život v Paříži.
Nachází ji v přísném klášteře karmelitek, v němž není dovoleno řeholnice spatřit, a tak jedinou indicií je povědomý hlas a melodie zaznívající při mši. Montriveau si drobnou lstí vymůže setkání se sestrou Terezou, v níž opravdu pozná vévodkyni de Langeais (Jeanne Balibarová)
Učiním z ní milenku
Vyprávění se pak vrací do minulosti, aby nám poodkrylo - stejně jako roztažená chrámová opona umožňující spatřit tvář oné ženy - historii tohoto nevšedního milostného vztahu. Rivette přitom dělí děj retrospektivy, jež tvoří naprostou většinu filmu, do dvou polovin. V první sledujeme mistrovskou taktiku svádění, pomocí které se snaží vévodkyně získat společensky atraktivního Montriveaua, aniž by se mu - jako vdaná žena - zcela odevzdala. Pro generála je zase ona jednou z mnoha trofejí („Učiním z ní svoji milenku“), které chce ve svém životě dobýt - dokud jí ovšem sám citově nepodlehne.
Zejména v této části film zdařile tlumočí Balzakovo jemné vykreslení napětí mezi nezávaznou hrou, záměrnou manipulací a skutečným citem, které postupně nabývá na dramatičnosti. Ve druhé polovině - poté co Montriveau odmítne „pravidla hry“ vévodkyně - mizí na obou stranách pokusy o ovládnutí druhého a vyjevují se pravé pohnutky postav. Avšak toto poznání je doprovázeno již příliš bolestnými ztrátami. Rivettova snaha o poctivou věrnost předloze je patrná nejen v zasazení do historického období restaurace francouzské monarchie po napoleonských válkách či v samotné dějové výstavbě. Promítá se i do práce s jazykem, který kromě dialogů vstupuje i do nezvykle mnoha mezititulků, jež zároveň vytvářejí vypravěčský odstup od příliš vášnivých postav.
A v neposlední řadě je přítomna paradoxně i v režii, která děj přenáší z psaných slov do obrazů a zvuků. Téma předstírané hry ve vztahu k opravdovému prožitku nechává Rivette svým typickým způsobem uchopit skrze jednotlivé herecké výkony, zachycené diskrétně kamerou v letmých pohybech a delších záběrech. Jeanne Balibarová dokázala vystihnout různé charakterové polohy své nejednoznačné postavy - od prohnané koketky přes zoufalou milenku až po osudu a Bohu odevzdanou mnišku - aniž by je od sebe úplně oddělovala.
Naopak Guillaume Depardieu působí nejvíce svou fyzickou přesvědčivostí, která se vzpírá pokusům o maskování. Vedle těchto zástupců mladší generace doplnil Rivette obsazení filmu o starší herce nové vlny Michela Piccoliho a Bulle Ogierovou, kteří tvoří další pojítko s jeho předchozí tvorbou. Nesahejte na sekeru je tak její pevnou součástí a zároveň novým rozvedením.
Rivette spolu s dvojicí svých stálých scenáristů Pascalem Bonitzerem a Christine Laurentovou adaptoval Balzakovu stejnojmennou novelu z roku 1833, později zařazenou do cyklu Lidské komedie pod názvem Vévodkyně de Langeais. Tak jako byly určité části této literární mozaiky mezi sebou propojeny motivem tajemné organizace „třinácti“, vytvářející paranoidní atmosféru a konspirující proti společenskému zřízení, podobně je skrze tento motiv vztažena Rivettova Vévodkyně ke zbytku jeho filmového díla: prvky spolčení a nevysvětlitelného tajemství se dostávají i do „nebalzakovských“ filmů, počínajíce debutem Paříž nám patří.
Avšak novela i film Nesahejte na sekeru jsou především bravurně vyprávěným příběhem o l'amour fou - šílené lásce, které nemohou její protagonisté než podlehnout, navzdory tomu, že je oba ničí. Rivette začíná své vyprávění od konce - od následků, které tato vášeň způsobila.
Na jeden středomořský ostrov připlouvá generál Montriveau (Guillaume Depardieu), aby zde konečně završil své téměř marné, pětileté pátrání po ženě, která kdysi kvůli němu opustila beze stopy honosný život v Paříži.
Nachází ji v přísném klášteře karmelitek, v němž není dovoleno řeholnice spatřit, a tak jedinou indicií je povědomý hlas a melodie zaznívající při mši. Montriveau si drobnou lstí vymůže setkání se sestrou Terezou, v níž opravdu pozná vévodkyni de Langeais (Jeanne Balibarová)
Učiním z ní milenku
Vyprávění se pak vrací do minulosti, aby nám poodkrylo - stejně jako roztažená chrámová opona umožňující spatřit tvář oné ženy - historii tohoto nevšedního milostného vztahu. Rivette přitom dělí děj retrospektivy, jež tvoří naprostou většinu filmu, do dvou polovin. V první sledujeme mistrovskou taktiku svádění, pomocí které se snaží vévodkyně získat společensky atraktivního Montriveaua, aniž by se mu - jako vdaná žena - zcela odevzdala. Pro generála je zase ona jednou z mnoha trofejí („Učiním z ní svoji milenku“), které chce ve svém životě dobýt - dokud jí ovšem sám citově nepodlehne.
Zejména v této části film zdařile tlumočí Balzakovo jemné vykreslení napětí mezi nezávaznou hrou, záměrnou manipulací a skutečným citem, které postupně nabývá na dramatičnosti. Ve druhé polovině - poté co Montriveau odmítne „pravidla hry“ vévodkyně - mizí na obou stranách pokusy o ovládnutí druhého a vyjevují se pravé pohnutky postav. Avšak toto poznání je doprovázeno již příliš bolestnými ztrátami. Rivettova snaha o poctivou věrnost předloze je patrná nejen v zasazení do historického období restaurace francouzské monarchie po napoleonských válkách či v samotné dějové výstavbě. Promítá se i do práce s jazykem, který kromě dialogů vstupuje i do nezvykle mnoha mezititulků, jež zároveň vytvářejí vypravěčský odstup od příliš vášnivých postav.
A v neposlední řadě je přítomna paradoxně i v režii, která děj přenáší z psaných slov do obrazů a zvuků. Téma předstírané hry ve vztahu k opravdovému prožitku nechává Rivette svým typickým způsobem uchopit skrze jednotlivé herecké výkony, zachycené diskrétně kamerou v letmých pohybech a delších záběrech. Jeanne Balibarová dokázala vystihnout různé charakterové polohy své nejednoznačné postavy - od prohnané koketky přes zoufalou milenku až po osudu a Bohu odevzdanou mnišku - aniž by je od sebe úplně oddělovala.
Naopak Guillaume Depardieu působí nejvíce svou fyzickou přesvědčivostí, která se vzpírá pokusům o maskování. Vedle těchto zástupců mladší generace doplnil Rivette obsazení filmu o starší herce nové vlny Michela Piccoliho a Bulle Ogierovou, kteří tvoří další pojítko s jeho předchozí tvorbou. Nesahejte na sekeru je tak její pevnou součástí a zároveň novým rozvedením.
