Všude vládl klid, mír, ba pohoda, známá vlídná česká malátnost, lenost a zaprášenost.
Pokud se najde nějaký čtenář těchto zápisků, pak snad pochopí, že smyslem této komické činnosti, tedy popisování jedné bezvýznamné cesty, není nic jiného než právě sama její bezvýznamnost. Konala se na pozadí velkých evropských otřesů, které však do míst, kudy ti přestárlí hoši šli, nijak nedoléhaly. Všude vládl klid, mír, ba pohoda, známá vlídná česká malátnost, lenost a zaprášenost. Slunce sice v tom srpnu pražilo zuřivěji, než bylo zvykem, ale v jisté míře se to dalo vydržet. Božstvo horkého léta vládlo nad krajinou a v doběla rozpálených pařátech svíralo své žhavé žezlo. Bylo to svým způsobem krásné. Proto nechť je to zaznamenáno.
Slunce sice v tom srpnu pražilo zuřivěji, než bylo zvykem.
Tak tedy nasedli jsme do osobního vlaku RegioShark, který nás odvezl do Klášterce nad Ohří. Vlak byl nový, klimatizovaný a příjemně vrčel. Marek, který ví vše, řekl, že to je vlak vyrobený v Polsku, proto tak vrčí. Já jsem Poláky i ten vlak hájil, ostatní byli rozpolceni. Pohled z oken, které nešlo otevřít, neboť tak to bylo v tom vlaku zařízeno, nabízel výjev na doly, jež se táhly do dálky, na rozrýpanou pustinu, která končí u elektrárny Prunéřov. Od Kadaně pak začíná krajina, kterou jsem přátelům sliboval. Byl jsem napjatý, zda to ocení. Nezdálo se mi, že by jim její krása hned došla.
Výpravčí, když je spatřila, rychle se zalezla schovat.
Když jsme přijížděli ke Kadani, pravil jsem: Hele víte, že tady se podle některých teoriích měl rozkládat Wogastisburg, to místo, kde kupec Sámo a jeho Slované porazili Franky? Prý by to mohl být zdejší kopec Úhošť, stolová hora, která se dobře hodí, aby si tam pronárodové zřídili hradiště. Tak to by by mohlo být tady, třeba August Sedláček si to myslel. – No, to je málo pravděpodobný, řekl Marek, těch míst je asi deset, kde by to mohlo být, Fradegarova kronika, jak známo to nijak nelokalizuje a vono je ostatně nejistý, jestli k nějaké takové bitvě došlo. – Ale víte, co je zajímavý, řekl Petr: že v době, kdy k té bitvě mělo dojít, tedy v letech 631 nebo snad 632, se odehrávalo jinde víte co? – No co asi, hidžra... Mohammad pláchl z Mekky do Mediny, řekl už nevím kdo. – Ne, to byla 622, řekl jsem já, von snad v roce 632 umřel, že, nechal za sebou devět vdov a jednu nezletilou egyptskou souložnici, pašák. Dalo by se říct, že tehdy začal džihád. – No to je jedno, deset let tam nebo zpátky, řekl někdo jiný. – Prostě v době, kdy Slovani, řekněme naši předci, se tady ubránili Frankům, což je otázka, jestli to byla zas tak velká výhra, začne někde o kus dál jinejm lidem letopočet a jejich náboženství se dá na vítězný pochod, který se již nikdy nazastaví... To jenom tak pro srovnání. – Hm, souvislost to asi žádnou nemá, to je čistě náhoda, nic z toho neplyne. Je jasný, že Arabové měli kulturní náskok, ale i to je relativní a taky před kým a co z toho pak udělali, že, řekl Marek.
Hele, a víte, jak se řekne slovinsky dítě?
Chvíli jsme mlčeli. - Zajímavý taky je, řekl jsem pak já, že první kontakt Čechů nebo řekněme slovanskejch obyvatel s Araby byl víte skrz co? – To ví každej, volali kluci: skrz votroky, který jim Přemyslovci prodávali... Ano, dodal jsem: Dušan Třeštík na tom má založenou celou teorii, že tak vlastně vznikl boleslavskej stát, tedy základ český státnosti, skrz zajímání a export otroků, to byl hlavní vývozní artikl našeho ranýho státu, vlastně jeho základ a jaksi důvod pro jeho vznik. Vlastně tenhle stát vznikl, aby mohl chytat jiný Slovany a pak je prodávat Arabům v Praze na tržišti jako otroky, jak to zaznamenal ten Ibrahím ibn Jákúb, jak známo Žid z Andaluzie. Ostatně otrok se arabsky řekne sakáliba, to mají z řečtiny: sklabénoi, tedy Slovani, to je i v jiných jazycích: slave, esclave, die Sklaven... Prostě otroci, no, není to moc povzbudivý... Hele, a víte, jak se řekne slovinsky dítě? Zeptal se Luboš. Otrok, to ví každej, volali opět kluci. Tak vystupujeme, votroci... Jsme v Klášterci.
Jsme v Klášterci.
O Klášterci nad Ohří jsem psal před třemi léty. Bylo by možné určitě něco přidat, to město je hezké, i když na všude. My jsme vystoupili na nádraží, zalapali po dechu a řekli si, že v tomhle horku se nedá chodit. Nádraží je od centra asi kilometr. To nedáme, shodli jsem se slangem mladých idiotů. Řešením bylo taxi. Dvě stála před nádražím, jakoby pro nás. Odvezla nás za stovku do centra, což v případě Klášterce znamená před thunovský zámek. Vystoupili jsme a Marek vytáhl svůj mobilní teploměr: ukazoval bez jedné desetiny 36 stupňů.
Vystoupili jsme a Marek vytáhl svůj mobilní teploměr: ukazoval bez jedné desetiny 36 stupňů.
Místo na prohlídku, zašli jsme do zámecké cukrárny, která byla dobře zásobená a obsluha vlídná. Zámecký pivovar, kde se vařilo od 17. století pivo pro panstvo a teprve pak se mohlo něco prodávat ve městě a po okolí, zanikl ve třicátých letech. Od roku 1898 se však v Klösterle stáčí minerální voda Eugenie, počeštěně Evženka. Narazil na ni jeden sedlák, jmenoval Joseph Fickert, když si nechal vykopat studnu, napil se zdálo se mu, že voda je nějaká kyselá. Protože byl pokrokový, nechal si udělat chemický rozbor, který mu potvrdil, že voda je léčivá. Chytrý sedlák pramen hned prodal jistému Franzi Fieberovi, cukrovarníkovi z Aussigu, který pojmenoval vodu po své ženě, Eugenii. Kolem pramene vystavěl pavilony, park s jezírkem a s květinovými záhony, restauraci a takové věci, prostě celé malé lázně. Záhy se narazilo ještě na jeden pramen, který patřil Spolku místních ostrostřelců, od kterých si ho pronajal místní truhlář Weber. Ten pak koupil ten první pramen od pana Fiebera a rozjel podnikání s minerálkou na plno. Ročně se tam plnilo jeden a půl miliónů lahví. Ve třicátých letech oba prameny přešly na město, které si na to najalo firmu Hinke und Glaser, která pak za pár let plnila osvěžující kláštereckou minerálkou čutory Rommelovy africké armády. Po válce to šlo velmi rychle cugrund a už v padesátých letech se se stáčením skončilo. Zpustly i malé lázně, z nejhezčího pavilonku byla dosti bizarní hospoda Peřeje, na niž mám gymnaziální vzpomínky. Kolem bylo tehdy několik chatek, kde se dalo přespat. Na to mám také vzpomínky.
Místo na prohlídku, zašli jsme do zámecké cukrárny, která byla dobře zásobená a obsluha vlídná.
V minulých dvaceti letech bylo cosi jako lázně na kraji Klášterce obnoveny a vodu Eugenii si tam za pár korun, myslím, že pět korun do lahve, můžete nechat ochotnou paní natočit. To jsme udělali, když jsme se na místo dotrmáceli. Voda chutnala nakysle, ale to jsme předpokládali. K ní se vypilo jedno pivo v přilehlé restauraci. Pořád jsme museli něco pít. Jít se nechtělo nikomu. Přitom náš cíl byl Perštejn, takových sedm kilometrů. Použili jsme vizitku, kterou jsme dostali a zavolali jsme taxíky. Za chvíli jsme byli v Perštejně. Můžeme si to dovolit, celý život jsme pracovali a děti mám už odrostlé.
Myslím, že pět korun do lahve, můžete nechat ochotnou paní natočit.
O Perštejně jsem také už psal. Ve městě se mezitím opravil kostel sv. Vendelína, kde se sice už neslouží mše, neboť není nejspíš komu, ale pořádají se tam výstavy o zaniklých obcích v okolí. Bylo však již zavřeno. Mimochodem, pěkné je to zasvěcení svatému Vendelínovi, takové sympatické jméno, hned bych jím nějaké dítě pojmenoval, zkusím přesvědčit dceru, až bude ta možnost... Vendelín byl irský misionář ze šestého století, patron pastevců, neb sám byl pastevcem, přestože byl královským synem, raději pásl dobytek, v přeneseném smyslu slova lid sotva křesťanský. Hrob má v Sársku, St. Wendel, jak se to jméno dostalo do Perštejna, do toho pěkného, neokázalého kostelíka z konce 18. století, netuším. Možná skrz ty pastevce...
Ve městě se mezitím opravil kostel sv. Vendelína.
Moje přátele, kteří tu byli poprvé, překvapilo, když jsme jim říkal, že Perštejnu se kdysi, to znamená před válkou, říkalo z reklamních důvodů Meran, neboť připomínal svou polohou a přívětivostí ono město v jižních Tyrolích. Někdo namítl, že se tak říká okolí Sedlce-Prčic, i když to tam tak vůbec nevypadá. Já jsem říkal, že to bude tím, že Němci a Češi si to pojmenovávali, jak chtěli, takže tady to byl Meran des Erzgebirges, tedy krušnohorský Meran, a že podobné to je s Českým rájem, že ten byl jiný pro Němce, kteří ho měli okolo Litoměřic, a jiný pro Čechy, kteří si ho z trucu našli pod Troskami.
Perštejnu se kdysi, to znamená před válkou, říkalo Meran.
Pak jsem měl povinnou přednášku o Václavu Řezáčovi, jehož busta vzbudila ve výpravě menší pozornst, než jsem si přál, přitom to byl on, jenž z Perštejna udělal něco podobného jako Gabriel Garcia Marquez z Maconda. Nebo Hrabal z Městečka, kde se zastavil čas tedy z Nymburka. Řezáč Perštejn zvěčnil knihami Nástup a Bitva. Zkušebně jsme se hochů zeptal, jestli to snad někdo četl. Takový sračky můžeš číst jenom ty, odpověděli mi. Tu přednášku jsem nazval Tragédie námezdního autora.
Pak jsem měl povinnou přednášku o Václavu Řezáčovi.
Za Řezáčův román nejlepší je považována próza z roku 1944 Rozhraní. Tu lze dokonce považovat za obzvlášť významnou i v kontextu českého psychologického románu (Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský, Jarmila Glazarová). Kniha není nezajímavá ani dnes a téma je svým způsobem aktuální, i když tak pracně až osvětářsky jako Řezáč by je už nikdo asi nepojednal. Jde tu o hranici („rozhraní“) mezi životem skutečným a umělým, mezi životem vážně prožívaným a jeho nápodobou, předstíráním, vnějším „hraním“., životem „jako“. Formálně je Rozhraní zajímavé tím, že uskutečňuje doslova před očima zrod románu, který vzniká jako alternativa „reálné“ dějové linie, je to tedy „román v románu“. Dnes by se řeklo, že je to román „postmoderní“.
Na začátku se dosud neúspěšný spisovatel Jindřich Aust, který zatím nikdy nic nedokončil, konečně odhodlává napsat dlouho odkládanou knihu. Jejím hrdinou je herec Vilém Haba. Na rozdíl od obyčejného Austa je to postava démonická, svůdná, geniální právě schopností pojímat vše jako iluzi a efekt. Spolu se vznikem románu o Habovi se přetváří i Austův do té doby jakoby zpackaný život: démon Haba je „krocen“ v uměleckém díle a jeho „přemožitel“ Aust nachází cestu k plnohodnotnému životu, v němž se spojuje tvorba i denní starosti a radosti. Také najde milou ženu, jež mu je oporou, získá konečně solidnější materiální status i uznání obyčejn ých lidí: v jedné ne příliš přesvědčivé scéně předčítá prostým mužům v hospodě ze své knihy a oni uznale pokyvují. Konec je optimistický, kniha je dopsána a vypravěč na závěr konstatuje: „Jsem jiný člověk, než jsem býval. Ale to už je nová kapitola mého života.“
Ztotožnění postav s autorem je vždy ošidné, ale láká. Třiačtyřicetiletý Václav Řezáč (původním jménem Václav Voňavka) na rozdíl od Austa nebyl v době vydání již outsider, i když také jeho cesta k uznání byla relativně dlouhá. Psal od mládí, mimochodem dosti nuzného, a texty různého druhu přispíval do řady časopisů. Byl to život námezdního autora, který se pilně protlouká, bere zavděk i podřadnými zakázkami, asi stejně jako Aust, který si přivydělává přepisováním filmových scénářů na dobrodružné romány. Ještě koncem 30. let, kdy už mělŘezáč za sebou dětské knihy Kluci, hurá za ním a Poplach v Kovářské uličce (ale na nich je až příliš patrný vzor populárních knih Ericha Kästnera, prostě je trochu obšleh) a dvě knížky próz pro dospělé (Větrná setba a Slepá ulička), byl autorem spíše neznámým, o kterého v tehdejších přehledech české literatury Arne Nováka nezavadíme.
Přelom nastává za okupace trojicí románů Černé světlo (1940), Svědek (1942) a Rozhraní (1944). Řezáč v nich musel odkrýt něco sám ze sebe, jakousi svou temnou vrstvu, která mu umožňovala rozumět zlu v člověku. Zdroj toho zla, té temnoty našel a analyzoval v neosobnosti, v nedostatku vlastního charakteru, hlodavém sklonu parazitovat na existenci jiných a tím je rozvracet i ničit. Jeho negativní hrdinové rozkládají intrikami a chladným kalkulem společenství živých a pokojných lidí a probouzejí v nich zlo a pudové sklony. V pravou chvíli je však tento přelud zaplašen a ve společenství „obyčejných lidí“ se zmobilizuje dost síly tuto „negativní energii“ překonat a setřást. Jinotajný smysl především prvních dvou knih byl zjevný a to, že za okupace vyšly, by mohlo sloužit jako příklad paradoxu o útlaku české kultury v protektorátních letech. O deset let později by jistě takové knihy naději neměly. To ovšem Řezáč dobře věděl. Od roku 1948 působil jako ředitel Československého spisovatele, největšího literárního nakladatelství.
Pro látku si jezdil do vyklizeného Perštejna na Chomutovsku.
„Byl to člověk nesmírně pilný, pracovitý a pracný, všechno v něm, i jeho literatura, bylo kombinace, kalkul, konstrukce, umělost, studený rozum, obratná vydumanost. V komunismus doopravdy nevěřil, přesvědčení pro něj bylo číselnou a vyčíslitelnou položkou v rovnici osobního úspěchu.“ To napsal o Řezáčovi ve třetím díle Pamětí Václav Černý, který měl pro taková slova jistě dost důvodů. Zároveň je nelze brát jako definitivní soud, už proto, že jen z „kalkulu“ a „chladného rozumu“ by žádná dobrá kniha nevznikla. Černý mluví o Řezáčovi let poválečných, kdy spolu s Janem Drdou, kolegou z redakce Lidových novin, tvořili nerozlučnou dvojici („Drzáč“).
Čas a látka přicházejí po únoru 1948, zato je to trefa do černého, skutečně reprezentativní dílo nové komunistické, stejně tak staronové nacionalistické ideologie, román v pravém slova smyslu zakladatelský, což dává najevo už programový název: Nástup (1951). Pro látku si jezdil do vyklizeného Perštejna na Chomutovsku.
Postavíme-li vedle sebe tento román o prvním půlroce v poválečném pohraničí, vrcholící scénou odsunu Němců, a o osm let starší Rozhraní, poznal by jen detektiv, že jde o stejného autora. Vše je tu jinak: místo povahové analýzy tuhé a jednorozměrné charaktery, místo důmyslné literární stavby maximální zjednodušení, důraz na dobrodružnou dějovost, ba triviální napínavost.
Nástup je především román ryze tendenční: je tu obsaženo snad všechno, čím český nacionální komunismus ovládl zemi politicky (nadlouho), kulturně (načas) a psychologicky (možná na věčné časy). Území obývané do roku 1945 Němci je předvedeno jako zkušební laboratoř velkého sociálního přerodu, který je již za dveřmi, i když se o něj bude muset strhnout ještě Bitva, což je název volného pokračování z roku 1954, už zcela nečtitelného. Vyhnání Němců tu není pojímáno jen jako akt msty či odplaty za jejich „zradu“, tak to může brát jen naivní benešovský snílek. To by bylo málo. Nýbrž jako prostředek skutečné proletářské revoluce. Vyhnání Němců má být především drtivá rána reakci, která tím, že není v čištění pohraničí tak horlivá a dokonce už by zase začala uvažovat, jestli by se s Němci nemohla nějak dohodnout, znovu chystá zradu. Tomu je nutné zábranit všemi prostředky. Vnitřními: třídním bojem a vnějšími: „zabezpečením“ se u Sovětského svazu.
Řezáč jistě dobře věděl, že jeho psychologické romány ze čtyřicátých let stály literárně nesrovnatelně výše než charakterově schematické, dějově triviální a ideologicky instruktážní prózy z padesátých let, v nichž vzorově splnil politický úkol. Nástup se přitom skutečně masově četl a nepochybně šovinistickým akcentem, skloubeným s westernovými prvky, uspokojoval mnohého českého čtenáře. Ostatně dva roky po vydání byl již natočen Otakarem Vávrou film s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli, při kterém se coby školákovi na školním promítání v sedmdesátých letech letech tajil dech také autorovi článku.
Zvláštní schizofrenie mezi pravdou a předstíráním, která je námětem Rozhraní, jež je v něm překonána vypravěčovou volbou skutečnosti a životní opravdovosti, byla pro spisovatele Řezáče osudovým dilematem, v němž volil stranu falšování skutečnosti. Byla pro muže jeho schopností volba jistě pohodlnější a přinášela mu oficiální uznání, slávu i peníze. Znamenalo to však zavrhnout to, co v něm bylo jen jeho, neodvozené a původní. Ale třeba tím tolik netrpěl. I když kdo ví: zemřel krátce po II. sjezdu spisovatelů v červnu 1956, kdy nebyl zvolen do předsednictva Svazu československých spisovatelů. Bylo krátce po XX. sjezdu ruských komunistů a senzačním „odhalení“ Stalinova kultu osobnosti.
Kluci poslouchali, ani nedutali. Když jsem skončil, byli ještě chvíli zamlklí a nevěděli, co říct. Hned slibovali, že se Václava Řezáče přečtou.
Otevřeli ho v zrekonstruované budově staré fabriky nábytkové prýmky, záclony, kalouny a ozdobné šňůry Breitfeld.
To už jsme seděli na terase pivovaru Chalupník. Ani ten tady ještě před třemi lety nestál. Otevřeli ho v zrekonstruované budově staré fabriky na nábytkové prýmky, záclony, kalouny a ozdobné šňůry Breitfeld. Ve Vávrově zfilmování Řezáčova románu je v některých záběrech pěkně vidět. Má ostatně i důležité místo v ději. Dosazený národní správce, kterého hraje Karel Höger, je rozkolísaný, nechce uplatňovat třídní přístup, chce, aby fabrika fungovala a dokonce, aby snad začala vydělávat. Ale padne brzy kosa na kámen a jeho rekční sklony jsou odhaleny. Ještě před únorem 48 převezme fabriku lid. Pak tady výrobní družstvo Vkus Teplice šilo spacáky. Předpokládám, že někdy po roce 89 se s tím tady skončilo a pak to chátralo, jak si i já pamataju. Teď je to tady pěkné.
Mezitím padal soumrak a my jsme pili piva a vedli hovory, z nichž ne všechny stály za zapamatování. Pak už jsme jen tak blábolili. Byla již noc, když jsme šli spát na místní koupaliště, kde stály budky, které jsme si za 250 korun pronajali. Měsíc byl té noci obrovský a naše únava též.
Byla již noc, když jsme šli spát na místní koupaliště
Příště konečně Ohře a tajuplná louka u Boče.
Mapu s blogy Jiřího Peňáse naleznete ZDE.
