21. listopadu 2013 9:32 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Hlava v dlaních aneb
Minnesänger v Duchcově

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ona omšelost patří jaksi fundamentálně k tomuto kraji. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ona omšelost patří jaksi fundamentálně k tomuto kraji. | foto: MAFRA: Jiří Peňás
Tento díl bude krátký, protože se dny zkracují, světla ubývá a času je málo. Vytáhnu proto se svého šuplíku pár obrázků ze severočeského Duchcova, avšak nedostanu se dál než k historii jedné docela pěkné sedící sochy, kterou bych tu chtěl trochu zpopularizovat, neboť si myslím, že o ní moc lidí mimo Duchcov neví – a možná, že ani v Duchcově v tom nemá leckdo jasno. Průzkum jsem ale nedělal, poučím je až teď, v bezpečí. Jistě se to bude v Duchcově číst.

Duchcov je město zvláštní melancholie.

Duchcov je město zvláštní melancholie, ba řekl bych smutku. Mohlo by to být nádherné město, jako i další města na českém severu, ale z historických důvodů není, což tu nebudu rozebírat. Má krásný barokní zámek, kolem něj krásný barokní park, krásný barokní kostel a před ním krásný barokní sloup. Zároveň i tato barokní krása je jaksi ošuntělá a oprýskaná, což není jen stavem omítky a myslím, že ani nová fasáda by to příliš nezměnila. Ona omšelost patří jaksi fundamentálně k tomuto kraji a k jeho osudu, který k němu byl dosti tvrdý a mohl být ještě tvrdší, vždyť Duchcov, stejně jako Teplice, byly málem sežrány rypadly, které by nezastavil ani ten barokní zámek, nýbrž prý až duchcovský viadukt, můstek, u něhož zastřelil v únoru 1931 četníci čtyři nešťastníky, kteří v čele průvodu táhli do Duchcova na zámek, kde bylo okresní hejtmanství. Před viaduktem je zastavil policejní kordon, načež pak snad komunistický senátor Petr Stránský vyhecoval ty nejodhodlanější z průvodu k potyčce, během níž policisté několikrát vystřelili. Ten můstek, po němž už dávno vlaky nejezdí, byl pro režim důležitý, aby na věčné časy připomínal krvelačného Masaryka, který nechal střílet do dělníků. Jejich krev tak vlastně zachránila toto město, což působí skoro mysticky.

Duchcov je město zvláštní melancholie.

Ale já Duchcov skoro vůbec neznám, i teď jsme tam byli sotva na pár hodin na rychlou procházku. V pět odpoledne koncem září, byl zámek už zavřený, park však nikoli, jenž než se obejde, chvíli to trvá. Značnou představivost vyžaduje vyvolání myšlenek, jak se tady asi cítil Giacomo Casanova, který tu prožil posledních třináct let života jako knihovník a místní kuriozita – zde i v červnu 1798 zemřel. Prý ho hraběti Valdštejnovi, kterému panství patřilo, doporučil kníže Charles Joseph de Ligne, další barvitá postava své doby, podle Goetheho „nejradostnější muž století“ – míněno osmnáctého.

Oba, Casanova i de Ligne, byly dokonalí muži odcházejícího starého věku, dobrodruzi a bonviváni, fantastové a milovníci žen, neznabozi a fatalisté, reakcionáři a libertini v jednom. De Ligne se zdržoval v Teplicích, kde žila jeho dcera Christina s manželem, hrabětem de Clary – jí se dvořil, v rámci možností, Goethe, když začal do Teplic jezdit – to byla však až třináct let po Casanově smrti. De Ligne, který je autorem známého výroku o Vídeňském kongresu, že se tam „ne marche pas, il dance“, zemřel právě v jeho víru. Jako by tito lidé museli při každé příležitosti mluvit duchaplně, stačil prý těsně před smrtí (1814) pronést, že mu prostředky nedovolují přispět ke slavnostem (slavil se konec napoleonských válek), tak aspoň obdaří Vídeň pohřbem jednoho rakouského polního maršála. A Vídeň mu měla za co vděčit, neboť bez de Ligneho, mohla monarchie vypadat také jinak, neboť de Ligne jako mladík v čele svých valonských dragounů rozhodl šedesát let předtím bitvu u Kolína, což pak mělo následky i pro nás – nutno říci, že asi lepší, než kdyby Rakušané, tedy i my, tehdy prohráli, i když kdo ví – možná by z nás byli Němci...

Značnou představivost vyžaduje vyvolání myšlenek, jak se tady asi cítil Giacomo Casanova.

Hrabě de Ligne se s Casanovou znal natolik, že si troufl napsat jeho první životopis, byť by se to mohlo zdát zbytečné, když Casanova právě tady a tehdy sepisoval své důkladné a rozsáhlé a samozřejmě velmi vyfabulované Paměti. De Ligne o něm napsal, že to byl „nejkrásnější člověk na světě, kdyby nebyl zároveň tak ošklivý.“ A pokračoval: „Má africkou pleť, živé oči plné ducha, které prozrazují stálou podrážděnost, neklid nebo zlost, a jež mu dodávají trochu divoké vzezření... Směje se málo, ale vzbuzuje smích... Když něco vypráví, vkládá do toho tolik originálnosti, prostoty a dramatického podání, že ho člověk musí obdivovat.“ Trochu se v tom líčení poznávám...

Nejkrásnější člověk na světě, kdyby nebyl zároveň tak ošklivý.

Mimochodem, Casanova tady nepsal jenom Paměti, ale sepisoval i fantaskní epos Icosameron neboli Historie Megamicrů, obyvatel naší planety. Má pět svazků a vyskytují se v něm vynálezy jako televize, letadlo, automobil, bojové plyny... Ne, nečetl jsem to, ani nevím, jestli to vyšlo někdy v češtině nebo v nějakém jiném jazyce, ba jestli to vůbec vyšlo, ale může to být zajímavé. Musím se na to někde zeptat třeba Ondřeje Neffa nebo Ivana Adamoviče, jestli to znají.

O té sedící soše, jež je nejspíš jedinou sochou minnesängera v Čechách.

Ale já jsem chtěl napsat o něčem jiném, o něčem, do čeho bych se tak nezapletl a bylo by to zajímavé a krátké. O té sedící soše, jež je nejspíš jedinou sochou minnesängera v Čechách. Stojí, tedy sedí kousek od hráze rybníku Barbora, který je tam od středověku. Walther von der Vogelweide (okolo 1170 – okolo 1230), jehož socha představuje, je tam teprve od roku 1911, ovšem se čtyřicetiletou přestávkou, takže opět od října roku 1991. Tehdy se tady setkal ještě federální ministr zahraničí Jiří Dientsbier se svým spolkovým kolegou Hansem-Dietriechem Genscherem a společně onen pomník znovuodhalili. Dělo se tak z iniciativy poslanců Spolkového sněmu, česká strana souhlasila. Předtím ho ale vytáhli z depozitáře ve vyhořelém zámeckém kostela Zvěstování Panny Marie, kdy byl oněch čtyřicet let. Kostel vyhořel v květnu 1945, prý ho zapálili sovětští vojáci, kteří se samozřejmě domnívali, že jsou v Německu. Do onoho kostela byl minnesänger odsunut, neboť by se asi těžko dal do pohybu spolu s krajany. Otázka ostatně je, zda ti, kteří byli odsouváni, byli opravdu jeho krajané.

Stojí, tedy sedí kousek od hráze rybníku Barbora, který je tam od středověku.

Minnesänger se do Duchcova však nejspíš dostal omylem. Je to historie, o níž se lze dočíst v knize Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky (Paseka 1996). Roku 1883 publikoval německý historik Hermann Hallwich (1838 – 1913) stať, v níž tvrdil, že Walther von der Vogelweide pochází právě od Duchcova (německy Dux), že se tu snad dokonce narodil. To je ovšem velmi málo pravděpodobné: Duchcov byl ve 12. století sotva malá osada, tehdy ještě slovanská, součást panství Hrabišiců – osada se tehdy jmenoval Hrabišice. Hallwich, který byl z Teplic a zasedal v Říšském radě za Sjednocenou německou levici – tedy žádný reakcionář - založil svou hypotéza na tom, že ztotožnil několik zeměpisných zmínek a líčení z básníkovy poezie (z toho, co se zachovalo) právě s Duchcovem a okolní krajinou, tehdy ještě nezničenou těžbou uhlí. Byla to hypotéza odvážná, neboť biografická data o Waltherově dětství a mládí naprosto chybějí. Stejný nárok zhruba ve stejné době vzneslo jihotyrolské, německy mluvícím obyvatelstvem obývané, Bolzano, jehož okolí na krajinné líčení sedělo rovněž. Pomník na náměstí v Bolzanu-Bozen je ovšem tradičnější, minnesänger se tam nachází v běžném postoji – kdysi jsem tam byl a viděl ho.

Obě města, Dux i Bozen, však toužila v té době dokázat, že patří k velkému germánskému světu a jeho kultuře, ba že odtud, z výspy na hranici s jiným etnikem (v případě Bolzana italským), vyšel legendární pěvec, první německý velký básník. Sémě iluze bylo zaseto a obyvatelé Duchcova, města na periferii, měli důvod pro svůj patriotismus. Poslanec Hallwich inicioval založení spolku pro zbudování pomníku, sám na něj přispěl obnosem 500 korun a v srpnu 1911 jej také odhalil. Autor sochy Heinrich Scholz, pocházel z Frýdlantska – jeho socha Albrechta z Valdštejna z roku 1934, stojí dnes na dvoře frýdlantské radnice – hrozil po válce podobný osud jako Waltherovi – ale Valdštejna každý trochu znal. Koho měl představovat tenhle chlapík na kameni, to věděli jen znalci. A ti se v Duchcově nevyskytovali. 

Ich saz uf eime steine, und dahte bein mit beine.

Možná měl před těmi dvaadvaceti lety, když se na místo vracel, štěstí. Byla to doba, kdy se zdálo, že nastal konečně čas k usmíření a že se půjde cestou hledání společné historie, byť by byla plná paradoxů a nedorozumění. Česká strana souhlasila a minnesängra rehabilitovala. Walther měl zkrátka štěstí. Být to dnes, možná by kolem toho byl nějaký povyk, možná by místní měli pocit, že jim tu někdo cosi vnucuje, čemu nerozumějí a co s nimi nemá nic společného. Možná také ne. Ale myslím, že ministři zahraničí by se kvůli tomu už nescházeli. I když Karel Schwarzenberg by proto asi pochopení měl. Ale ten už ministr není.

Muž mladistvého zjevu tedy sedí na kameni, nohu přehodil přes nohu a položil si bradu do dlaně, dva prsty opřel o skráně. Má na sobě středověký šat, jakousi čapku, lyra je opřená kousek od kotníků obutých ve škorních. Ten posed není náhodný, ale až doslovně odpovídá veršům z jeho básně, která začíná

Ich saz uf eime steine,

und dahte bein mit beine;

dar ûf satzt ich den ellenbogen;

V českém překladu znějí: "Já seděl na kameně, / měl loket na koleně / a nohy křížem, / bradu v dlani, / též jednu tvář a v zadumání." Letos v létě, když nedaleko něj pochodovaly davy rozhořčených a rozvzteklených lidí, kteří se cítí v tomto kraji odvěkými pány a chtěli by znovu odsud odsunovat lidí, kteří sem byli de facto zavlečeni, jsem na tu hlavu v zadumání občas myslel.

Kdo by tušil, kvůli čemu všemu bude jednou minnesängerovi v Duchcově padat hlava do dlaní.

Kdo by tušil, nad čím vším bude jednou minnesängerovi v Duchcově padat hlava.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!