21. září 2011 16:44 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kafkovy rybníky
aneb Hastrman v Holanech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vhodným místem setkání jsou Holany | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vhodným místem setkání jsou Holany | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Zatímco domorodec mívá v létě přirozenou touhu vzdálit se aspoň na chvíli do cizích krajů, diplomaté se v ten samý čas vracejí na několik týdnů do vlasti. To je pro mě příležitost vidět s Tomášem Kafkou, jenž se v srpnu vrací na pár týdnů z Dublinu. Vhodným místem setkání jsou Holany.

S Tomášem se znám... od konce 80. let, kdy jej nebylo možné přehlédnout na chodbách FF UK. Byl vysoký, výrazný a zajímavý a obklopený celou suitou, především ženskou, tehdy tedy dívčí. Vypadal vždy jako básník a tak též působil. Samozřejmě psal básně a byl členem nějakého básnického sdružení, které založili se svým bratrem Štěpánem - jmenovalo se Quašňák, v čemž byla patrná příchylnost k slovním hříčkám a k fotbalu: obojí je stále drží. Věděl jsem, že je synem vynikajícího germanisty Vladimíra Kafky (zemřel v roce 1970), jenž geniálně přeložil Grassův Plechový bubínek, což pro mě byl důvod k úctě i rodinné. Znal se, ba dalo by se říci, že byl téměř rodinně spřízněn s básníkem Josefem Hiršalem, geniálním polyglotem Miloslavem Žilinou a nebo s novinářem Františkem Černým (v 90. letech diplomatem v Berlíně), což byli významní muži, které zdědil po rodičích.

Poprvé jsme se ostatně sblížili na pololegálním večeru v Mánesu v září 89, kdy se tam slavily 75. narozeniny Jiřího Koláře, jenž u toho samozřejmě nebyl, neboť byl v Paříži a tady persona non grata. Tomáš tam měl projev, což bylo pořád dosti odvážné. Pak se šlo naproti do vinárny Rybárna, kde byl tehdy štáb potenciální (kontra)revoluce, neboť kousek bydlel její vedoucí a šéf, který tam mohl chodit i v papučích. Seděli jsme tam ten večer s Jáchymem Topolem, který uměl nazpaměť kusy Kolářových Prométheových jater, nebo to aspoň předstíral. Pak se tam objevil Havel (to byl ten šéf), něco s někým rychle domlouval, pak zase rychle zmizel, to jsme dělali, že je to nejběžnější věc tam tak sedět a bavit se o Kolářovi, který byl v tom září 89 pořád tak vzdálený jako tour d´Eiffel nebo tak.

S Tomášem se znám... od konce 80. let.

Pak se samozřejmě čas oponou trhnul. Tomáš nejdřív, pokud si pamatuju měl být literárním vědcem a počítat rýmy (myslím, že má z toho i doktorát), ale pak nastoupil dráhu diplomatickou a já ho pak spíš vídal v Berlíně, kde v devadesátých letech sloužil jako kulturní atašé. Myslím, že díky němu se řada lidí naučila mít ráda to město, tehdy ještě pořád Zdí citelně poraněné a rozdělené, hledat v něm něco melancholicky drsného a příjemného zároveň. Pak se vrátil, byl jedním (českým) ze dvou šéfů Česko-německého fondu budoucnosti, to už je taky nějakých deset let – no a teď je, myslím čtvrtým rokem velvyslancem v Irsku (viz fotoblogy na www.tyden.cz). Na české prázdniny jezdí do Holan. Má tam s bratrem napůl chalupu. Pěknou chalupu.

Má tam s bratrem napůl chalupu. Pěknou chalupu.

Holanami se bude tedy zabývat druhá část tohoto letně vzpomínkového dílu. Holany jsou pěknou větší vesnicí, jíž skoro nic nechybí pokud jde o představu vesnice na prázdniny. Je tam rybník, ba dokonce celá soustava rybníků, dále barokní kostel, fara, lidová architektura zbylá po většinou vyhnaném lidu, výrazný kopec s krásným jménem Vlhošť a několik tajuplných zřícenin v okolí. A hospoda. A krám, vietnamský samozřejmě.

Výrazný kopec s krásným jménem Vlhošť.

Leží nedaleko České Lípy a asi sedmdesát kilometrů téměř kolmo severně od Prahy, čímž může být zrcadlovým odrazem vesnice (či malého města) Rožmitálu, o němž jsem tu psal v dubnu, jenž je právě na oné úsečce, jejímž středem je Praha, na konci jižním. (Teď jsem tom zkontroloval na mapě a vidím, že to tak úplně není, že by ta úsečka musel být prohnutá a směrem k Rožmitálu se stáčet na jihovýchod. Ale Holany jsou opravdu skoro na čistý sever).

Sugestivní okolí, kde doznívá několika homolovitými kopci České středohoří a rozplývá se směrem k Doksům (Hiršperku) a Bezdězu do romantické scenérie Máchova kraje, patří k nejkrásnějším ve vnitřních Čechách, i když už i tady jsme historicky na lajně česko-německého jazykového rozmezí. To s tou krásou myslím uzná každý, kdo sem nos strčí. Skvěle jeho jaksi bájnou, mokvavou a potemnělou podstatu vystihnul spisovatel Miloš Urban, který právě sem, pod – za soumraku - strašidelný Vlhošť, který jako by nesl jméno nějakého slovanského praboha, umístil děj svého možná nejlepšího (vedle Sedmikostelí) románu Hastrman z roku 2001.

Klidné a jaksi v mokvavém dřímotu utopené Holany.


Náhodile tu ocituju kus toho Urbanova pěkného textu, který musel psát s přímým zážitkem se styku s vodou z holanských rybníků.

"V noci jsem nemohl spát. Vyšel jsem do lesa a ještě před kuropěním vklouzl pod hladinu Koňského rybníka, ulehl na dohled skály zvané Smrtka, nevysokého kamenného klínu vraženého do vody, s vypouklým převisem připomínajícím lebku skloněnou v zamyšlení. Tahle voda byla pod ledem hustá jako kaše. Rybník nebyl hluboký, vodu navíc zahušťovaly trsy loňského orobince a všudypřítomné ostrůvky plovoucí rašeliny; později na jaře ještě přibudou lekníny a nové rákosí. Rozvířil jsem kal na dně, počkal si, až se usadí, a natáhl se do bílého písku. Usnul jsem za zpěvu ptáků, který ke mně tlumeně pronikal pod hladinu, a procitl, když se poprvé toho dne unavili, mohlo být k deváté ranní. Led nade mnou už úplně roztál, poslední zbytky zůstaly ve stínu pod skálou, budou se tam držet do příštího novoluní."

Letos jsem si koupání v Holenech nedopřál. Voda byla přeci jen hustá až příliš, barvou připomínala v lepším případě kávovou bryndu a teskně páchla po rybině, kalu a rozkládajícím se mase. Děti vesnického typu, v něž se na prázdninách rádo promění i dítě městské, si hrály u jedné z propustí a Tomáš vzpomínal, že i on byl schopen skočit ze zídky do kalné hladiny, což se nesměla za žádnou cenu dozvědět jeho máma, neboť by jí to způsobilo hrozný strach a bázeň.

Děti vesnického typu, v něž se na prázdninách rádo promění i dítě městské, si hrály u jedné z propustí.

Rybníky jsou spojeny důmyslným systémem propustí a kaskád a protéká jimi potok jménem Bobří. Je to velkolepé dílo pozdně středověkého krajinářského inženýrství, které na svém panství podporovali Vartenberkové, kteří v polovině 17. století pak ale vymřeli. Ale své už měli hotové. Rybníky, vedle toho, že hrály důležitou roli ekologickou (na to kladli ve středověku velký zřetel, jen se to tak nejmenovalo), sloužily jako zásobárna postního jídla, které bylo zapotřebí skoro polovinu roku. Je divné, že když si dnes chcete dát v hospodě u rybníka rybu, tak si ji radši nedáte, i kdyby ji náhodou měli.

Holany prý vznikly kolem roku 1200 jako slovanská osada, německy se tu začalo mluvit až po třicetileté válce. Německy se to jmenovalo zkomoleně Hohlen, což ovšem zní jako slovo pro "peklo", tak si říkám, zda blízká přírodní rezervace Peklo, kudy protéká těsnými soutěskami Robečský potok a kde se svými kozami a žil a režimu vzdoroval "nejkrásnější chartista" Ladislav Lis, nepřišlo ke jméno tímto způsobem. Ale o Peklu třeba někdy jindy.

Rybníků je v okolí Holan třiadvacet.

Své nejlepší časy mají Holany zřejmě za sebou, což platí nejen pro ně. Za Karla IV. byly dokonce povýšeny na město, což se jim znovu podařilo až před pár lety, ale musely se spokojit s městysem. Vařilo se tu pivo a díky ideální poloze mezi Litoměřicemi a Českou Lípou konal se tu významné výroční trhy čili jarmarky. Pak to tu několikrát vyhořelo, naposledy v roce 1863, takže oněch pěkných dřevěných domů tu zůstalo méně nejen vinou posledních desetiletí. V kraji hořelo ostatně ještě před nedávnem: před pár lety skoro kompletně vyhořel zámek v nedalekých Zahrádkách. V Holanech je dobré, že díky rybníku je hned čím hasit.

Své nejlepší časy mají Holany zřejmě za sebou...

Kostel sv. Máří Magdaleny z konce 18. století je položen na mírném návrší, v rohu pravoúhlého rynku, na němž zůstalo několik historických domů. Uprostřed je sloup s Immaculatou, na jehož podstavci je zajímavá inovace. Původní, nejspíš německý zbožný nápis na kamenné desce byl nahrazen nápisem českým, kde stojí velmi nenáboženská sdělení historického rázu. Například, že "čs. škola tu byla zřízena v roce 1934, že v roce 1938 se tu konala "velká protifašistická manifestace" a že v roce 1951 "přebírá zemědělskou půdu od Bratrství (zřejmě družstvo, které zřejmě zkrachovalo, pozn. jp) státní statek". A že "od roku 1958 se koná každoročně hudební festival Holanské jaro". O tom, že by se konalo dosud, jsem na internetu bohužel již nic nenašel.

Uprostřed je sloup s Immaculatou, na jehož podstavci je zajímavá inovace.

Vedle krajinného posazení jsou na Holanech nejhezčí zbylé roubené domy, které jsou masivní, solidní a předpokládám, že je nyní obývají tzv. lufťáci například z Prahy, jako třeba právě bratři Kafkovi. Dům koupili jejich rodiče v 60. letech, kdy se chalupaření stalo velkou módou v pražských intelektuálních rodinách. Ostatně, pokud vím, nedaleko měl chalupu Jiří Dienstbier a má Saša Vondra, Tomášův někdejší kolega z diplomacie. Tento kraj, rozkládající se nedaleko od Prahy, to vlastně jsou nejbližší, ještě nikoli ty horské a drsné,  Sudety, které "nabízely" značné množství stále ještě stojících a ne zcela zdevastovaných prázdných chalup, pro něž nějaký ten měšťák čili lufťák byl jedinou záchranou.

Vedle krajinného posazení jsou na Holanech nejhezčí zbylé roubené domy.

Pro stálé obyvatele se po válce stavěla spíš takováto obydlí. Nároky na bydlení a estetické cítění se ne vždy shodují.

Nároky na bydlení a estetické cítění se ne vždy shodují.

Dnes jsem Tomášovi volal do Dublinu a ptal jsem se ho, zda nemá ve své tvorbě nějakou báseň věnovanou přímo Holanům, že by se mi hodila. On řekl, že to ne, ale jednou někde zmínil Holana Vladimíra. Když jsem s ním mluvil, jel právě autem do úřadu a nemohl si vzpomenout kde a v jaké básni to bylo. A to si ještě myslím, že to nebylo v souvislosti s Holany. V Holanech prý však několik básní napsal, ale protože on je především lyrik reflexivní a glosující, tedy rychle reagující na okamžité podněty, třeba na fotbalové utkání nebo nějakou politickou událost, nejsou ty klidné a jaksi v mokvavém dřímotu utopené Holany tím pravým inspirativním prostředím. Sem jezdí kvůli jiným věcem. Tak to tady zůstane bez Kafkovy básně. Pro slávu Holan toho ostatně už dost udělal Urbanův Hastrman. Už dali na úřadě svému spisovateli čestné občanství? Pokud ne, zde je, ctěný úřade, můj skromný návrh.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz