Samozřejmě, že jsem byl zvědavý, zda poznám, že zemí cloumá už víc než rok těžká finanční krize, zda to tedy bude vidět na ulicích a hlavně na lidech, na jejich tvářích, výrazech, chování, gestech. Samozřejmě jsem za těch pár dní nepoznal nic zvláštního, lidé se mi jevili tak, jak na evropském jihu obvykle vypadají, tedy hluční, energičtí a chaotičtí, ale přitom přátelští, snad i veselí a jaksi srovnaní se životem, jenž je na jihu ještě nikoli vražedném přeci jen zlepšován ze své podstaty: sluncem, světlem, barvami, tím mořem...
Slyšel jsem od znalců, že obyčejní lidé o tom, co Řeckem zmítá, mluví s cizinci neradi, že převládá pocit nepochopení, snad jistého studu a zahanbení, prostě něčeho, co se nedá jednoduše vyložit, natož ještě cizinci. Jak jsem pak i slyšel a četl, škrty skutečně jsou a budou drastické a citelné, pokles životní úrovně je pro ně markantní, což neznamená ale, že Řeky zachvacuje chudoba a že mizérie je hned viditelná. Stále je ještě kam padat, neboť je odkud. Stále proto ještě spíš člověk v řeckých městech a obcích vidí starý dobrý svět příjemné civilizace spíše západního typu, ty obchody plné pěkného zboží, lidi dobře oblečené, staré lidi pěkně vyhlížející a učesané (kvalita účesů penzistek je vždycky indikátorem, jak na tom společnost skutečně je, a ty řecké jsou veskrze vždy pěkně učesané).
Těžko je pak s českými poměry srovnatelná především kvalita restaurací a hlavně drobných podniků kavárenského typu, které jsou příjemné, čisté a káva - třeba to studené frappé, které Řekové loktají po litrech – připravená s citem a umem. Mimochodem, zdálo se mi, že Řekové téměř nepijí alkohol, tedy určitě pijí, ale s českým standardem se to nedá srovnat. Řeka pijícího pivo jsem viděl jen výjimečně, víno až večer a to skleničku, ouzem si možná někdo zkalil vodu a srkal to pak hodiny. Naproti tomu hulí, kde mohou, to ano, přitom to mají v restauraci zakázané, ale na to myslím kašlou. Hulí třeba i v autobusových stanicích, hulí tam prodavačka lístků, prodavač přitom ještě jí sušenou rybu, klidně si foukají kouř do obličeje. V autobuse již pak nekouří, řidič však ano, ten si zapálí.
Za viditelně největší hřích a projev až necivilizovaný však považuji jejich lhostejnost k veřejnému prostoru, zkrátka bordelářství. Řekům zjevně činí ještě menší problém než Čechům vyhodit cokoli kamkoli. Zatímco jejich zahrádky a atria jsou půvabné, většinou zaplněné nějakou ušlechtilou vegetací a stav chodníků před jejich domy a krámy je uspokojivý, jakmile se ocitnou na otevřeném prostoru, stanou se barbary. Smetiště jsou schopni učinit z čehokoli a příkopy podél cest jsou pokryty téměř souvislou vrstvou pet lahví a jiného svinstva, ale především tedy těch plastikových lahví, jejichž spotřeba je enormní a pochopitelná, neboť skutečně člověk musí stále pít (vodu), tím spíš by si jimi neměli nechat zastlat zemi. To jim je však pravděpodobně lhostejné, mrsknou to, kam se jim zlíbí, což mi je velmi odcizuje. Já být evropskou mocností, dal bych si jako podmínku finanční pomoci gruntovní úklid od odpadků, hlavně těch hnusných pet-lahví. Být německým daňovým poplatníkem požaduji to po kancléřce Merkelové. A tvrdě bych to kontroloval. Což by ovšem v Řecích vzbuzovalo nacionalistické vášně, kterých jistě nejsou prosti a zvláště pokusy Němců učinit je čímsi jinými, než jsou, naráží vždy na velký odpor. Teď proboha nemám na myslí nacistickou okupaci, která byla v Řecku nesmírně surová, ale konkrétně dosti idealistický pokus bavorských Wittelsbachů (tzv, bavarokratia, 1832 – 1843) vzkříšit antického ducha v etniku, kterému se právě dostalo nezávislosti a poněkud nevědělo, co s ní. Však to nedopadlo nejlépe.
Dva dny jsem prožil v malém pěkném městě Nafpaktos (Naupaktos) na severním pobřeží Korintského zálivu, na jehož druhém břehu se hned zvedá pohoří peloponéské. Až na místě jsem vlastně zjistil, že ho pochopitelně znám pod italským jménem Lepanto, pod nímž vstoupilo do dějin jednak evropských a také literárních. A shodou okolností jsem tam přijel právě ve výroční dny oné události, tady námořní bitvy u Lepanta, jež proběhla 7. října 1571 a jež znamenala obrat v postupu Turků na jižní Evropu, který tím byla aspoň zastaven (už se viděli v jižní Itálii). Zde, v té úžině pod lepantským hradem, jenž se tyčí nad městem, vůbec poprvé vojska křesťanské Evropy porazila námořní vojsko turecké. Za přispění peněz a vroucných modliteb papeže Pia V. se lodím Španělů a Benátčanů, v jejichž službách bojovalo také mnoho Chorvatů, Řeků, Ilyrů, Francouzů a Němců, vedených levobočkem císaře Karla V. Juanem d´Austria, podařilo porazit osmanskou flotilu, která se nacházela v patraském zálivu (to je na dohled – teď je tam vidět most spojující pevninské Řecko a Peloponés). Byla to prý poslední velká bitva, kde se uplatnily v důležité míře veslice a první, kde rozhodly palebné zbraně. A ty měli lepší křesťané: měli jich víc a mohli jimi díky kloubovému systému mířit. Turci pálili ze svých napevno připevněných děl hlavně Alláhovi do oken. Evropané, kterým přál i vítr a - jak je znázorněno na obraze Paola Veroneseho - mocně nad nimi držela ochrannou ruku sama Panna Marie, získali převahu a když pak kulka přistála na čele a v lebce osmanského admirála Aliho Paši, bylo rozhodnuto.
Ovšem stejně tak významná jako politicky (Evropa se zbavila na čas osmanské noční můry) je tato bitva důležitá literárně, neboť bůhví, jaké by bez ní byly další osudy jednoho z jejich statečných účastníků, kterému bylo tehdy 34 let a sloužil jako kapitán na lodi Marquesa, která byla Turky (někde píší janičáři, ví každý, co to bylo zač...) pětkrát dobyta a vždy zase ji Španělé získali zpět. Prý. Každopádně ten statečný chlapík se jmenoval Miguel de Cervantes y Saavedra, byl dvakrát zasažen do břicha a nakonec mu kulka rozdrtí levou ruku, která nadosmrti zůstane ochromena. Naštěstí mu zůstala pravá, kterou pak – to ho ještě ale čekají velká dobrodružství, mezi nimi především pět let v alžírském otroctví – napíše geniálního Dona Quijota. Zemře roku 1616, údajně ve stejný den jako Shakespeare, 23. dubna.
Cervantesova socha stojí za hradbami malého lepantského (nafpaktoského) přístavu. Vyzáblostí poněkud odpovídá představě o tom, jak by asi měl vypadat Don Quijote. Též stáří onoho muže nesouhlasí s věkem tehdejšího kapitána. Pravá ruka je vztyčena k vznešenému gestu, levá se dotýká kordu, což tedy nevíme, jestli by při své zchromlosti mohla. Cervantesovi se také říkalo čestnou přezdívkou el manco de Lepanto, to jest jednoruký od Lepanta. Ale to není podstatné. Někdo soše ulomil kord. To také není podstatné.
Hrad nad městečkem leží výš, než se z něj od moře zdá. Akropole tam byla už v mykénských dobách, v dobách klasických bylo Naupaktos střídavě spojencem Athén a Messinie, pak ho dobyli Římané, potom patřila Byzanci, pak se o něj střídali Benátčané s Turky, od roku 1829 patří do osvobozeného Řecka, které právě tehdy - za těžkých bojů - vznikalo.
Vyškrabal jsem se na kopec, odkud byl krásný výhled, a pak jsem celý uřícený ještě vylezl na hradby rozsáhlé rozvaliny. Kromě mě tam byli pozorovatelé lesních požárů, což je práce poněkud asi jednotvárná, ale důležitá. Nic ale nehořelo. Pak tam bylo auto s českou značkou. Uslyšel jsem české hlasy. Dva muži se tam bavili o tom, že podle barvy vody lze poznat, jestli je voda slaná nebo sladká, a že u pobřeží je sladká, neboť se do ní vlévají řeky. To mě zaujalo, ale nic jsem neříkal.
Městem Nafpaktos jsem byl ale nadšen. Přišlo mi krásné a blahobytné. Jediné, co mě znepokojovalo, byly hromady neodvezených odpadků, které začínaly dosti páchnout, byť byly disciplinovaně svázané v plastikových koších. Dozvěděl jsem, že v celém Řecku stávkují už několikátý den popeláři. Apergia, stávka, jedno z několika slov, která jsem (novo)řecky znal. Naštěstí to byl jediný projev boje pracujících, se kterým jsem se za ty dny setkal.
Z Nafpaktosu je to dvě hodiny cesty do Delf (na východ, psal jsem o nich minule) a dvě hodiny na západ do města Messolonghi, kam jsem toužil se již léta podívat. Mimochodem autobusy jezdí po Řecku docela spolehlivě, jsou klimatizované, pohodlné a docela levné. Důvodem mé touhy byl lord George Gordon Noel Byron. Tady nalezl svou smrt. Messologhi by tedy mohlo být poutním místem romantiků. Nevím, je-li. Lze se domnívat, že spíše nikoli.
Lord Byron, v té době spolu s Goethem nejslavnější literát Evropy, sem připlul začátkem roku 1824. Město bylo v rukou povstalých Řeků, kteří sice nejspíše od Byrona nic nečetli, ale o jeho věhlasu se cosi dozvěděli. Lord Byron také nepřijel jen tak: přivezl náklad zbraní, šatstva a jiných potřebných věcí, mezi nimi i své peníze, což si jako šestý hrabě z Rochdale mohl dovolit. Zpočátku to snad vypadalo nadějně, ale brzy milý Angličan, který ve svých šestatřiceti měl za sebou už dosti bouřlivý život, poznal, že se dostal do pěkné a nezdravé díry. Já když jsem tam začátkem října přijel, bylo příšerné vedro. Zimy tu jsou však prý extrémně nepříjemné, vlhké plískanice, vzduch bahenní a nezdravý, povětří morové. Město leží v lagunách a v močálech, které jsou nyní snad vysušené. Navíc idealistický romantik si nepříliš dobře rozuměl s řeckými vzbouřenci, což byla možná ne zcela disciplinovaná a romantickým ideálům oddaná společnost. Byť rodák z chladného severu tu prochladl a onemocněl malárií. Jeho zhuntované tělo, oslabované pouštěním žilou, dokonalo 19. dubna 1824. Tady v Messologhi.
Hned u autobusového nádraží člověk projde do města branou, která se stala dějištěm dramatického exodu obyvatel za tureckého obléhání v dubnu 1826, dva roky po Byronově smrti. Zbylí obránci se v zoufalé situaci raději vyhodili střelným prachem do povětří. Prchající ženy, děti a starci byli pronásledování Turky do hor a hromadně pobíjeni. Pádem města však dochází paradoxně k obratu, neboť místo Byronovy smrti se mezitím stává mýtem, jež postupuje Evropou. Lord Byron, který prý před smrtí pronesl, že daroval Řekům námahu, zdraví, peníze a teď jim daruje i smrt, věděl, co říká. Jeho smrt nesmírně pomohla řecké věci. Ne v Řecku, ale v Evropě: Delacroix namaloval obraz Řecko na troskách Messolonghi, Rossini složil operu... Filhelénství, tedy láska k Řecku, ovšemže zidealizovanému, tedy tomu antickému, po kterém samozřejmě už dávno nic nezůstalo, je mocným citem té doby, Zeitgeistem. To si nemohou dovolit ignorovat ani mocnosti. Rusko společně s Anglií podnikají „humanitní intervenci“ – ano, ten termín existoval už tehdy! Připojí se Francie a společné loďstvo vyplouvá na jih, do Jónského moře. Tam v říjnu 1827 zdecimují tureckou flotilu v bitvě u Navarina (řecky Pylos). Cesta k vyhlášení samostatného Řecka sice ještě není zcela volná, ale její směr je již jasný.
V tom žáru zcela letním jsem spěchal do stínu parku, který nese jméno Park hrdinů. Jsou tam rozmístěny pomníky, kenotafy a obelisky se jmény evropských „interbrigadistů“, především Němců, Švýcarů, Rakušanů, Francouzů, Italů, Poláků, Rusů... Kdoví, možná byl mezi nimi i nějaký Čech, kdyby na to měl peníze... Mácha by jistě chtěl u toho být, dovolit si to však mohl těžko. Nejčestnější místo patří ovšem lordu Byronovi, pod jehož pomníkem je prý pohřbeno jeho srdce, tělo je v Anglii.
Na druhé straně města, které bylo skoro liduprázdné, neboť jinak než siestou se polední žár přežít nedá, se pak nachází místo, kde prý stál domek, v němž lord Byron zemřel. Vlekl jsem se tam rovnými ulicemi, které byly jak po vymření a jevily jaksi již skoro orientálními. Nic pozoruhodného jsme na to městě již nenašel, architektura nových řeckých měst je spíše monotónní a truchlivá.
Plácek to byl spíš omšelý a jaksi ubohý. Též pomník byl dosti skromný. Pylon s řeckým nápisem, který se mi ani nechtělo luštit. Říkal jsem si, že jako hypotetické poutní místo romantiků a filhelénů je to docela výmluvné. Nepřipadalo mi, že sem tu proudí zástupy. Spíš jsem si pomyslel, že jsem a budu na dlouho jediný, kdo se sem dotrmácel. Ale to je asi domýšlivá představa. Romantismus, natož filhelénství bych ale i tak v našem Duchu doby nehledal. Pokud by se tedy vůbec o nějakém Zeitgeistu dalo mluvit.
Vstaň, Řecko! — Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
a domů spěj!
Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
i úsměv, zjev!
Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
tam slední dech!
.Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
a vstup v svůj mír!
Seek out—less often sought than found—
A soldier’s grave, for thee the best;
Then look around, and choose thy ground,
And take thy rest
(Úryvek z básně, kterou lord Byron napsal 22. ledna 1824, v den svých 36. narozenin, v Messlonghi.)