Do Drážďan je to co by kamenem dohodil, ale na rozdíl od nich měla Pirna štěstí, že nebyla vybombardovaná, takže si tam můžeme z několika ulic udělat představu, jak asi před tím vypadaly ony. Já jsem na její pěkné panaroma hledíval z okna vlaku, když jsem jel do Berlína a říkal si, že bych tam jednou vystoupil, abych to tam prozkoumal. Tak jsem to minulý týden udělal.
Ono panorama tvořené klasicky řekou, vysokou věží kostela, radnicí a pevností-zámkem na kopci, musel považovat za pěkné i nejslavnější malíř, který se v drážďanském rajónu kdysi osobně pohyboval, tedy Bernardo Belloto, známější pod firemní značkou Canaletto (1722 – 1780). Tento Benátčan je často zaměňován za jiného, trochu ještě slavnější Canaletta, který se ovšem jmenoval přijmením Canal (Giovanni Antonio), proslavil se skutečně především kanály, ovšemže benátskými. Byl to tohoto "Canaletta druhého" rodný strýc a mistr, v jehož dílně se ten mladší vyučil.
Neméně nadaný synovec se, nejspíš ve snaze vymanit se ze strýčkova vlivu a moci, vydal do cizích služeb na sever a právě tady, na drážďanském dvoře saského kurfiřta Friedricha Augusta II., se stal dvorním malířem. Bylo mu pětadvacet let, když sem přišel, a na chladném severu prožil vlastně celý život, střídaje Dráďany s Vídní a Mnichovem. Zemřel pak ve Varšavě, na dvoře posledního polského krále Stanislava Augusta Poniatowského, za jehož pseudovlády se, jak známo, dělilo Polsko, že z něj nakonec nic nezbylo. To už byl ale Canaletto mrtvý.
Mladý Canaletto Pirnu zobrazil z nejrůznějších stran na jedenácti vedutách, přičemž se štrachal na kopce a labské stráně v okolí, kde vytáhnul svou cameru obscura, což byl v té době velký vynález, de facto jakýsi praděd fotoaparátů. Dnes ty obrazy, vyhotovené s její pomocí, visí v drážďanském Zwingeru, a po malíři v Pirně zůstalo jméno hotelu, cukrárna, kavárna a pěkný dům na náměstí, který ovšem, jak se pak dočtete, má s Canelettem společné to, že ho vymaloval, nikoli asi něco jiného, neboť, kde tehdy bydlel, se už neví.
Snaživá kopie jeho obrazu, na němž je zobrazeno přímo hlavní náměstí s renesanční radnicí, kostelem Panny Marie (Marienkirche), s kašnou v popředí a barokní pevností Sonnenstein nad tím vším, visí v té jeho cukrárně. Obsluhuje tam taková paní s drdolem a v čemsi, co snad má připomínat saský kroj. Toho jsem si všimnul i v dalších podnicích (tedy, byl jsem ještě v jednom), do nichž jsem nahlédl: věru, naše pohostinství je jiného druhu, tady by se přátelé z undergroundu hrůzou nad tím nablýskaným pořádkem, nad těm i navoněnými toaletami s čistými ručníky a cukrkandlovými usměvy personálu, jež vás zdraví jako byste byli příbuzní, snad poblinkali. To sem ale nechci tahat.
Zajímalo mě, jak se Sasové vypořádali s úklidem chodníků. Zdá se mi, že tady v Pirně tak nějak normálně (horší se mi to zdálo v Drážďanech, ale to bych příliš zabíhal). Nahrnuli sníh k okraji a čekají, až roztaje. Z toho, že sníh nebyl úplně zčernalý, bych soudil, že chodníky přiliš nesypali, ale nechali sníh jeho přirozenému osudu. Na centrálních ulicích byl skoro odklizený a nepořádek zametený. Na druhé straně jsem si všimnul značného výskytu psích hoven, což je po roztání sněhu asi jev obecně středoevropský.
V Pirně a okolí žije asi třicet tisíc obyvatel. Nevím bohužel, jak je to tu s nezaměstnaností a jinými sociálními poměry, předpokládám, že většina fabrik z času NDR, ba z dob ještě mnohem starších - neboť tahle část Německa byla od průmyslové revoluce plná fabrik na kdeco - už neexistuje. Většina lidí myslím jezdí za prací do Drážďan, jichž je Pirna de facto předměstí. Město se však jeví jako téměř blahobytné, historické centrum je pěkně opravené, přičemž na mnohém se dále pracuje, též domy na předměstí jsou v dobrém stavu, o dláždění a takových věcech netřeba mluvit. Ve srovnání s českými poměry ve srovnatelných městech zarazí v ulicích velké množství malých obchodů se solidním zbožím, které u nás za posledních dvacet let zlikvidovaly hypermarketové krabice, jejichž žravost se nezastavila před ničím, až nakonec začaly žrát samy sebe, takže prý už i u nás jejich éra končí.
Zde jsem si všimnul na předměstí jedině Aldi, ale to bylo skutečně uklizené na kraji města. V sobotu odpoledne, natož pak v neděli, však bylo všude zavřeno, neboť v Německu (nemluvím o Berlínu, to je trochu jiný případ), jak si nezaujatý člověk brzy všimne, si váží klidu a vůbec všechno tam jde jaksi volněji, pomaleji, zato zcela zřetelně důkladněji. I na tu kávu čekáte v kavárnocukrárně půl hodiny, ale mám pocit, že to jaksi patří k věci, snad abyste ocenili, že vám ji spolehlivě udělají dobrou.
Už jsem napsal, že Pirna, která leží od Drážďan jihovýchodně, vyvázla z leteckých náletů téměř beze škod. I to nejstrašnější bombardování 14. a 15. února 1945 se městu vyhnulo. Díky tomu tam přetrvaly tyto krásné procovské domy ze zakladatelských časů (Gründerzeit), z nichž si je možné představit, jak blahobyteně si tam asi tak před sto, sto dvaceti lety žila honorace. Předpokládám, že za nacismu tam bydleli funkcionáři NSDAP, za komunismu SED, teď tam bydlí, no nebudu hádat, řekl bych, že ti, kteří na to mají, neboť jsou to domy evidentě dobře opravené. Za časů NDR sice historický střed, jak jsem si přečetl a jak analogicky uszuju ze vzpomínek na jiná enderácká města, zpustnul a neopravoval se, na demolice však už nejspíš nebyly prostředky. Betonová sídliště se sice kolem města postavila, ale z historického centra na ně není vidět.
Na věži renesanční radnice je vyveden znak města, na němž se dvě jakési červené kočky (heraldičtí lvi) opírají o strom, jenž má být hrušní. Je to pěkný příklad chybné etymologie, vycházející z podoby jména Pirna a německého slova pro hrušku die Birne, což však Sasové vyslovují skoro úplně stejně, takže tomu městu říkají Hruška. Ve skutečnosti má ono jméno původ slovanský jak tady v širokém okolí kde co a v jeho základu má snad býti slovanské slovo "perne" čili tvrdé, což se myslím říká i na Ostravsku a jmenuje se tak jeden film o Beatles. Podle jiných teorií by to mělo být odvozeno od slova "perno", což prý je starý výraz pro spáleniště.
Ovládnuto Sasy toto území bylo v desátém století za Jindřicha Ptáčníka, pak se Pirna rozvíjela jako důležitý přístav na Labi na cestě do Čech, za Lucemburků také byla i s okolím součástí českého koruny, Karel IV. se tu stavil v roce 1351 na cestě do Branibor, k Sasku náleží definitivně od roku 1459, kdy se na tom v Chebu Jiřík z Poděbrad se saským kurfiřtem dohodli, že hranicí mezi Čechy (Böhmen) a Saskem (Sachsen) bude definitivně tvořit pás Krušných hor. A u toho už zůstalo, kromě těch let 1939 – 1945.
Pro české dějiny má ještě Pirna snad ten význam, že to bylo jedno z prvních míst, kde se po Bílé hoře usazovali čeští (ale nemuseli to být jen Češi českého jazyka) utrakvisté a protestanti, neboť v Sasku se prosadila Lutherova "hereze" se vším všudy hned zkraje a fortelně, takže katolíci naopak museli utíkat k nám, což platilo třeba pro Lužické Srby, jak o tom svědčí seminář na pražské Kampě, i když to bylo až o dvě stě let později.
Samozřejmě, zapomněl bych, že tím hlavním, co Pirnu spojuje s Čechami, je Labe.
Spojeni jsme tedy i povodněmi, které když jsou na něm u nás, pak jsou tady ještě hůř. V ulici, která končí na nástupišti labských parníků, je značka, kam až voda v srpnu 2002 sahala. Nedosáhnul jsem tam rukou, ani když jsem si stoupnul na špičky.
Zde je jeden domácí svědek, jenž zažil povodeň na vlastní, bakelitovou kůži.
Lutheránský je samozřejmě i hlavní městký kostel Marienkirche, který byl postavený však ještě před reformací, začátkem 16. století, takže jej v roce 1539, kdy se v Sasku prosadila reformace, jako de facto státní náboženství, luteráni dostali jako novostavbu. Je to třetí největší pozdně gotický kostel v Sasku, věž je pozdější, barokní, z labského pískovce, který časem zčerná jako třeba v Drážďanech všechno z toho mála, co zůstalo po válce stát. Dovnitř jsem se nedostal, neboť byl stále zavřený a podvečerní mši jsem propásl.
Nad městem je návrší, na němž stojí původně pevnost, pak zámek, v devatenáctém století ústav pro choromyslné, ve dvacátém století pak, jak píší na pamětní ceduli, "einer der schlimmsten Orte nationalsozialistischer Verbrechen in Sachsen" čili jedno z "nejhorších míst nacistických zločinů v Sasku", místo s hezkým názvem Sonnenstein, tedy Sluneční kámen.
Z města mě tam dovedly tyto barevné křížky na chodníku, jichž má být dohromady kolem patnácti tisíc, ale já to nepočítal. Zhruba tolik tady, ve sklepních ústavu, především v červnu 1940 do září 1941 bylo plynem zavražděno lidí, jejichž životy byly označeny za "lebensunwertes Lebens" – "životy nehodné žití". Zde tedy, na tomto pěkném návrší, kolem něhož chodil Canaletto a hledal výhledy pro svoje veduty, byli v rámci první fáze akce T 4 (Tiergartenstrasse 4, což bylo ústředí v Berlíně) zavražděni především duševně nemocní a jinak postižení němečtí občané. Sonnenstein byl jeden ze šesti hlavních míst po celé Říši, většinou byly vybírány zámečky či pěkné zahradní vilky, jež byly hezky schované a trochu v ústraní, protože přece jenom bylo lepší držet věc v dikrétnosti a příliš tím neznepokojovat režimu loajální obyvatelstvo, které, až na výjimky ze strany katolické církve, neprojevovalo žádný výraznější nesouhlas.
Samozřejmě, nikdo se z toho neradoval, ale svým způsobem převládl ve společnosti názor, že koneckonců je to lepší i pro ony chudáky a pro příbuzné, kteří se tím aspoň zbaví zbytečné zátěže a někdy i nechutných pohledů na ty ubožáky "nehodné života". Profesor Viktor Brack, který byl pověšen po norimberském procesu s lékaři na podzim 1947, vypracoval a na tajné schůzi představil v roce 1939 vzorec 1000:10:5:1. Podle něj na každých tisíc obyvatel potřebuje deset psychiatrickou péči, pět z nich vyžaduje stálou hospitalizaci a jeden by měl být usmrcen. Z sedmdesáti milionů Němců tomu odpovídalo číslo sedmdesát tisíc. Tento plán byl v září 1941 splněn a pak ještě mnohonásobně překročen: číslo obětí akce euthanasie se odhaduje na dvěstě tisíc.
Díky úsilí odpovědných lékařů, sester a ošetřujícího personálu, byl také zde, na kopečku, nad hezkým městečkam celoněmecký plán plněn. Jak napsal historik holocaust Götz Aly: "početné německé rodiny byly připraveny přijmout vraždu svých nejbližších bez protestu, dokonce se souhlasem. Tím vytvořily psychologické prostředí pro genocidní politiku prováděnou v následujících letech. Jestliže se lidé nebouřili proti zabíjení svých blízkých, sotva se dalo očekávat, že budou něco namítat proti vraždění Židů, Cikánů, Rusů a Poláků."
Za časů NDR tam byl jakýsi výzkumný ústav proudových letadel a vedle pak rehabilitační ústav pro zdravotně postižené. Od roku 2000 je na místě masové vraždy památník, dokumentační středisko a v těch sklepeních, kde byli lidé vražděni oxidem uhelnatým, pamětní síň. V sobotu odpoledne bylo však zavřeno, otevřeno je přes týden, asi kvůli školním exkursím. Dole ve městě je tento pomník v podobě šedého betonového autobusu, podélně rozřízlého na dvě půlky. Stojí na místech, kde se "akce euthanasie" prováděla, samozřejmě také v Berlíně, na místě bývalé Tiergartenstrasse, kousek od Schauronovy stavby berlínské filharmonie. "Wohin bringt ihr uns?" – "Kam nás vezete?", je napsáno na ceduli. Tady na ten kopeček, Sluneční kámen se to jmenuje, moc příjemné místo s hezkým výhledem na Labe. Bude se vám tam moc líbit, odpovídali jim nejspíš.
Od té doby uteklo v Labi mnoho vody. Někdy jí bylo až příliš. Zajeďte si tam, do Hrušky, třeba někdy na jaře, kdy musí ty labské stráně krásně kvést, podívat, a třeba si vzpomenete na to, že jste tady u mě o ní četli. Ani mi pak nemusíte posílat pohled. Úplně mi bude stačit, když budete vědět, proč tam mají po chodníku ty barevné křížky.
