14. listopadu 2013 10:58 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Loketská elegie
aneb Goethe zamilovaný

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
V Čechách uběhla Goetheovi skoro  třetina jeho života. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V Čechách uběhla Goetheovi skoro třetina jeho života. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Člověka by to napadlo samo, ale má to potvrzené ještě od klasika, který si už při své první návštěvě Lokte v roce 1807 napsal do deníku: „Dnes jsme navštívili město Loket, které je překrásné, ať se na něj díváte z jakékoli strany – je to skutečné zeměpisné umělecké dílo.“ Dodal bych, že to platí za každého počasí, třeba i na začátku listopadu.

Dnes jsme navštívili město Loket.

Tím klasikem byl samozřejmě Johann Wolfgang von Goethe, který zajel během svého života do Lokte celkem sedmkrát, skoro pokaždé, když trávil letní měsíce v Karlových Varech, odkud je to jen kousek. Vedl sem i skoro poslední z jeho českých „výletů po okolí“, ten možná pro něj nejsmutnější, neboť po něm ho do své náruče definitivně již vzalo stáří.

Hotel U Bílého koně na loketském náměstí pod hradem je už zase léta v provozu, i když slávu má dávno za sebou. Pamatuju ho ze svého gymnaziálního mládí jako trochu lepší hospodu, kde měli nějaké jídlo a hlavně pivo, které nás zajímalo nejvíc. Jezdili jsme sem na něj z blízkého Sokolova, protože tu byl větší klid a menší pravděpodobnost, že nás tady potká nějaký profesor. Zvláštností hospody ovšem byla velká nástěnná malba v hlavním sále a na ní výjev, jak se starý Goethe naparuje před třemi slečinkami a jednou starší madam.

Vedl sem i skoro poslední z jeho českých „výletů po okolí“.

Poprvé byl Goethe na Lokti v roce 1807, kdy si namaloval obrázek hradu, který valnou část své existence sloužil jako vězení. Naposledy sem Goethe přijel decentně oslavit své čtyřiasedmdesáté narozeniny. Bylo to 28. srpna 1823, po snídani v karlovarském hotelu U Zlatého pštrosa, kde se před pár dny ubytoval, nasednul do kolesky spolu s paní von Levetzow a jejím třemi dcerami a v devět hodin ráno už byli v Lokti. Malá společnost se prošla podél ohybu řeky, pak vystoupali nahoru do města a k hradu, potom se usadili na terase hotelu Weiße Ross (dnes tydy Bílý kůň) s výhledem na Ohři. Pojedli pstruhy, paní von Lewetzow objednala koláč a pak obdarovala tajného radu Goetha broušenou číší z českého skla. Goethe předstíral, že neví proč. Večer se vrátili do Varů do hotelu, kde jej čekali gratulanti. Druhý den u snídaně se galantní Goethe nakloní k paní von Levetzow: „Že vy jste věděla, že jsem měl včera narozeniny? „Jak by ne“, odpoví ona, „když jste to dal tiskem.“ - Goethe dělá, že si nemůže vzpomenout, kdy to udělal. Samozřejmě, že ví, že tak začíná První kniha jeho Basně a pravdy: „Přišel jsem na svět ve Frankfurtu nad Mohanem úderem poledne dne 28. srpna 1749. Postavení hvězd bylo šťastné.“

Poprvé byl Goethe na Lokti v roce 1807.

Goethe je však v tuto chvíli již spíše nešťastný. Dle všeho je zamilovaný a trpí. Ne samozřejmě kvůli madame von Levetzov, kterou znal jako dvacetiletou, ale kvůli jedné z jejich tří dcer, tehdy sedmnáctileté Ulrice.

Celá ta historie je vlastně prostá a mnohokrát už popsaná, skoro každý o ní něco ví, občas si člověk přečte, že to byla poslední Goetheova milenka, což je samozřejmě nesmysl. Poslední láska však určitě ano, ovšemže platonická a jednostranná: to děvče nejspíš nemělo tušení, co si s očividnou náklonností toho starého muže počít. Jeho sláva sice zasahovala celou Evropu, ale co ona s tím? Jí se nijak nedotýkala a nijak ji neprožívala, do doby, než ji Goethe podaroval výtiskem svých Let tovaryšských, ho nečetla, nezajímal ji, což platilo zřejmě i dál. Jak píše Johannes Urzidil ve své jedinečné knize Goethe v Čechách, od přírody nebyla založená ani múzicky, ani romanticky, její přitažlivost tkvěla vlastně jen v té mladistvosti, jejíž občerstvující síla není rozhodně tajemná, nýbrž skrz naskrz reálná.

Zvláštností hospody ovšem byla velká nástěnná malba.

Goethe jí však propadl. Byl jí poslední dva roky, od seznámení v Mariánských lázních, okouzlen, byl jí uhranut, fascinován. Jako když se zblázní starý dub, který sice nepřestane být dubem, ale počne jevit znaky biologického pobláznění. Goethe se jí dvoří, poučuje ji, dává lekce z botaniky, minerologie, balneologie. Kupuje jí drobné dárky, zákusky, květiny. Doprovází ji na procházkách po varských promenádách, když prší, tak se v salónu účastní společenské zábavy, snaží se přitom vypadat mladě a pružně. Celé je to však na kraji směšnosti.

Začne uvažovat o tom, že požádá o Ulričinu ruku. Olympan navštíví lékaře, s kterým věc probere. Lékař jej uklidní, ale možná, že se musel klasikovi tajně smát. To samé jeho přítel, mecenáš a patron Karel August, vévoda výmarský. Ten se mu prý vysmál přímo: „Dědečku, v tvém stáří a pořád ještě děvčata?!“ Ale Goethe to myslí vážně. Požádá ho, zda by nemohl otestovat situaci. Karel August se objedná u madame von Lewetzov a sdělí jí básníkův záměr: Ulričina matka má věc nejdřív za šprým, pak se začne rozumně vymlouvat, že by to jistě způsobilo odpor Goetheových dětí a že především se musí zeptat dcery, která je ještě dítě – ne tak zcela, ona byla v jejich letech již vdaná. Zda s ní skutečně promluvila a jak ten hovor matky s dcerou vypadal, není známo. Ulrika, která zemřela jako stará slečna až v roce 1899 (bylo jí 95 let!) v severočeských Třebívlicích, se o věci vyjádřila až na sklonku života, kdy připustila, že snad jistou náklonnost k němu pocítila, ale jen „jako k otci“. Trvala na tom, že vyjma na rozloučenou ji nikdy nepolíbil. Připouštěla, že možná by se za něj i provdala, kdyby mu tím byla „užitečná“, ale on s ní, ani s matkou, o tom nikdy osobně nepromluvil. Prostě se pak sbalil a odjel. Víckrát už se neviděli. A on vícekrát už do Čech nepřijel.

Malá společnost se prošla podél ohybu řeky.

Znalost faktu, že Johann Wolfgang von Goethe, tento klasik nejklasičtější, to jest i nejsádrovatější, jezdil do Čech, je rozšířená i mezi těmi Čechy (a bude jich jistě většina), kteří neotevřeli nikdy jedinou jeho knihu, nepřečetli jedinou báseň. V místech, kde pobýval, po něm zbyly názvy hotelů, penzionů, vyhlídek, stezek... Měl i to štěstí, že se po roce 1945 nedemolovaly jeho sochy a až na výjimky nerozbíjely jeho pamětní desky (maximálně se jejich text přeložil do češtiny). I v rámci obecné germanofobie se přece jen muselo připustit, že Goethe v tom byl nevinně a že to byl „velký humanista“ a přese všechny výhrady duch pokrokový, jak se to právě kousek za hranicemi s velkým úsilím snažil fedrovat východoněmecký stát, který z Goetheho (a Marxe a Engelse, ostatně samí Zápaďáci) učinil hlavní sochu do svého ideologicko-kulturního pantheonu.

Takže Goethe zůstal ve „svých“ Čechách jaksi přítomen, ovšem ty se kolem jeho dávných stop změnily tak razantně, že připomínky na něj se mohly jevit - a dosud stále jeví - jako cosi absurdního a nesmyslného – jako ta malby v ošuntělé pivnici na loketském náměstí v kdysi ošuntělém a polorozpadlém loketském podhradí. .

Takže Goethe zůstal ve „svých“ Čechách jaksi přítomen.

Goethe byl v Čechách dohromady sedmnáckrát. Poprvé překročil zemské hranice 4. července 1785 u Aše, přenocoval ve Svatavě (dnes dosti bídné předměstí Sokolova), načež dorazil do Karlových Varů. Naposledy se za Čechami ohlédnul 11. září 1823, kdy v sobě odváží právě to hořce, a přitom mužně prožívané nikdy přímo nevyslovené, ale zřejmé odmítnutí od Ulriky .

V Čechách uběhla Goetheovi skoro třetina jeho života.

V Čechách uběhla Goetheovi skoro třetina jeho života: od překonání krize středního věku až po skutečné stáří: v Karlových Varech při druhém pobytu tu plánoval v roce 1786 cestu do Itálie, ve skutečnosti útěk, kterým právě řešil svou tvůrčí i osobní krizi; sem, tedy do Karlových Varů, se pak po krkonošské epizodě (15. září 1790 vylezl na Sněžku) vrací v roce 1806; jezdil sem pak s výjimkou let 1814 až 1816 každý rok, vždy na několik letních měsíců, přičemž ke Karlsbadu  Marienbadu a Lokti (Elbogen) přidá Teplice, Duchcov, Hasištejn, Libkovice, Jáchymov, Andělskou Horu, Hřebeny – Hartenberg a další místa. Evropou kráčí dějiny, i přes Čechy se převalí napoleonské války, Goethe si jich všímá jen tolik, kolik je pro něj nezbytné. Důležitější byly pro něj vždy jiné věci: tady se může oddat svým největším zálibám, přírodovědným pozorováním, geologickým průzkumům, botanice, kresbě a malbě a samozřejmě – otázka je, do jaké míry to byla opravdu „záliba“ – psaní. Zvláště druhá polovina jeho českých pobytů je obdobím jeho literární majestátnosti, přímo v Karlových Varech napíše román Spříznění volbou, v Čechách vzniká podstatná část druhého dílu Fausta a vždy zde připíše další kapitoly životopisů Báseň a pravda a Viléma Meistera léta tovaryšská a putovní.

To vše na pozadí čilých společenských i těch nejosobnějších kontaktů. Defilují před ním desítky jmen tehdejší aristokratické, umělecké a vědecké společnosti. Nemůže chybět Beethoven a jeho slavný teplický skandál, jemuž Goethe přihlížel a který má rys spíše skladatelovy nevychovanosti než hrdosti.  Vcelku je to fascinující celek doby a prostoru, který byl právě v těch letech jedinečný a jehož kulturnost má v českých moderních poměrech málo obdob. České lázně se skutečně staly křižovatkou evropské elity, nabízely k tomu výborné služby, hojnost minerální vody, které Goethe vypil sudy, vládla v nich slušná láce, kterou si pochvaloval i Goethe, který rozhodně nebyl žádným asketou. 

Slovo „český“, které tu padá, je však samozřejmě míněno zemsky, nikoli etnicky: tedy böhmisch, nikoli tschechisch. Goethe nikdy nepřekročil česko-německou jazykovou hranici, vždy pobýval na území, kterému se teprve později začalo říkat Sudety. Čechy coby národ nikdy přímo nepoznal. Je to vlastně záhada, ale Goethe nikdy nenavštívil Prahu, od níž přitom býval dlouhé měsíce vzdálen pouhý den cesty. Tolikrát se tam chystal, tolikrát psal o tom, jak ji touží spatřit, neboť o její kráse a historii tolik četl a slyšel. Nepřijel tam. Možná to byla náhoda, možná mu v tom bránilo cosi v podvědomí, snad si nechtěl zkazit sen. Český element k němu doléhal jen zprostředkovaně a on na něj pohlížel snad trochu blahosklonně, zcela jistě se sympatiemi a zájmem. Nechával si překládat některé české knihy a názvy, několikrát projevil touhu se česky naučit. Osobně se poznal – díky Černínům – s Josefem Dobrovským, ve Výmaru ho navštívil Ján Kollár (to byl ovšem Slovák, jak snad známo) a také Jan Evangelista Purkyně, což je epizoda, která má své pikantní pozadí – Purkyně ve své rané vědecké práci neuvedl, že jej inspiroval právě Goethe, což Mistra poněkud zaskočilo, nicméně mu odpustil. A samozřejmě krásné učenecké přátelství pozdního věku zažil s hrabětem Kašparem Šternberkem. 

Slovo „český“, které tu padá, je však samozřejmě míněno zemsky.

Čtrnáct dní po loketském výletu odjížděl Goethe z Čech již definitivně. Měl před sebou skoro ještě deset let práce a života – zemřel ve Výmaru 22. března 1832. Čechy a s nimi všechno to kolem už považoval za uzavřené a ztracené. Věděl, že další cesta by mu přinášela již jen bolest a vzpomínky na něco, po čem marně toužil, avšak, jak si uvědomoval, už nikdy nebude mít. Ještě pár dní jako by protahoval odjezd z Čech: na zámku Hartenberk (dnes s ruina Hřebeny u trati Sokolov - Kraslice) navštívil přítele, hraběte Aueršperka, několik dní prožil v Chebu. Věnoval se tomu, co mu přinášelo radost a uspokojení: geologií, mineralogii, hovorům o hospodářství, o chorobách chmele, zajímá se o možnosti pozvednout kraj pod Krušnými horami...

A přitom prožívá nesmírné vzepětí, ba bouři citů, již ovšem na sobě nesmí nechat znát. Během, těch pár dní vzniká jedna z největších milostných básní světové literatury, Elegie, před kterou vetkne jako motto slavné verše: Und wenn Mensch in seiner Qual verstummt, / gab mir ein Gott zu sagen, was ich leide.  V českém překladu Otakora Fischera: „A tam, kde člověk v bolu oněmí, / mně z bohů kdos dal vyslovit, jak trpím.“

Ale každý je pozná.

Malba v hotelu U Bílého koně zmizela během devadesátých let, kdy hotel pustnul a měnil se v ruinu, kdosi ji zamaloval, už asi ne ze zlé vůle, jak to mohlo být po válce, ale prostě proto, že to připadalo správci zbytečné se o ni starat. Teď tam na holé stěně visí obraz poněkud jarmarečního typu, Ulrike a Goethe sedí vedle sebe, ona není nijak půvabná a Goethe zase ne moc inteligentní. Ale každý je pozná. Ta stará malba už je zachována jen na obrázku, který je zavěšen na stěně restaurace.

Ta, stejně jako hotel, byla teď v listopadu skoro prázdná a terasa, která se i dnes jmenuje Goetheova vyhlídka, byla zavřená, ale i tak si člověk mohl představovat ten pohled dolů na řeku s již skoro holými stromy pokrytými kopci, které se zdvíhají hned nad ní a nyní, v hlubokém podzimu z nich vycházely páry, jako by dýchala melancholie. Skoro jako by ty kopce šeptaly slova Poutníkovy noční písně: 

Nad vrcholky strání

 a výš

ticho je, ni vání

 necítíš 

v korunách vát;

už ptáčkové došvitořili.

Počkej, jen chvíli, též budeš spát. 

Nad vrcholky strání a výš ticho je, ni vání.

V textu bylo čerpáno z knih Johannese Urzidila Goethe v Čechách (2009) a Richarda Friedenthala Goethe. Jeho života a jeho doba (1973).

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz