S programem jsem spokojen, publikum, které tam chodí v hojném počtu, pravděpodobně také, ba i ten, jehož jméno knihovna nosí, může býti rovněž. Prostředí je v tom pěkném středověkém domě příjemné a mám navíc pocit, že Jáchymovi to tam docela tělesně i duševně prospívá: je obklopen mladými spolupracovnicemi, které z něj mají zčásti legraci a zároveň ho ctí jako takového staršího pána, o kterém se učily ve škole.
Jáchym se vedle ideové náplně stará o občerstvení a dobrou pohodu: každý večer uvede nejprve svým, to jest neformálním způsobem, představí pak hosty, potom, když je diskuse, vyvolává publikum, ba se i na něco zeptá.
Minulý čtvrtek tam bylo na pořadu setkání s romskými autory, spravedlivější by bylo říci autorkami, neboť dámy měly převahu, muž byl jeden, doyen a matador romského psaní, pan Andrej Giňa. Ty dámy se jmenují Jana Hejkrlíková, Irena Eliášová a Ilona Ferková. Četly, stejně jako Andrej Giňa, nejprve v češtině, pak krátce v romštině. Umí jazyky oba, takže by se dalo říci, že jsou spisovatelé bilingvní. Jmenovalo se to hezky a výmluvně: Na vakerav me – miro jilo vakerel, což znamená To nemluvím já – to mluví moje srdce. Nevím, bohužel, kdo je autorem toho citátu, věděla by to jistě Karolína Ryvolová, romistka a amerikanistka (zajímavá a plodná kombinace), která setkání garantovala jaksi odborně, romskou literaturu sleduje soustavně, autory zná osobně i literárně, jejich texty překládá z romštiny do češtiny, což bylo i v tomto případě.
Přiznám se, že moje zkušenost s romskou literaturou je nepatrná, byť se domnívám, že v tom ani pokud jde o kruhy, jež mají k literatuře blízko, nejsem výjimkou. Občas se mi dostane do ruky romistický časopis Romani džaniben, občas se podívám na romea.cz. Četl jsem před lety dojemnou knihu Eleny Lackové (1921 – 2003) Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která mezitím nabyla jisté proslulosti, vyšla česky už třikrát. Zprostředkovaně jsem znal a oceňoval zakladatelské dílo světové romistky Mileny Hübschmannové (1933 – 2005), která k psaní přivedla právě Elenu Lackovou, stejně jako Andreje Giňu. Ten se ještě stačil v roce 1933 narodit v osadě na východním Slovensku a je možná posledním představitelem a zaznamenavatelem autentické romské orální slovesnosti, kterou ještě osobně zažil a slýchal: vyprávění u ohně, skazky, pohádky, podobenství, historky o tom, jak cikán přechytračil hloupého gadžu... Je tedy zapisovatelem toho, co v reálu pravděpodobně již nenávratně odumírá nebo už odumřelo a co vlastně není určeno pro literární zápis. Karolína Ryvolová v jeho profilu píše, že „jeho tvorba je srovnatelná s ranou fází literatury psané v jidiš, zachycující mizející svět východoevropského štetlu. Inspiruje se formalizovanými i méně formalizovanými žánry folkloru, pracuje s tradiční typologií postav, kterou současně rozšiřuje o nové figury, a touto cestou se snaží zachovat původní romskou ústní slovesnost, která přežívá už jen ve vzpomínkách pamětníků. Charakteristickým znakem Giňovy prózy je laskavý humor, hluboké porozumění problémům Romů a intimní znalost prostředí, které zobrazuje.“
Poprosil jsem Karolínu, zda by mi povídku, kterou pan Giňa přečetl a ona přeložila, poskytla do tohoto blogu. Doufám, že ani pan Giňa nebude mít nic proti. Je na konci.
Paní Hejkrlíková, Eliášová a Ferková jsou autorky trochu jiného druhu. Jejich rodiče rovněž pocházejí ze slovenských osad, jako ostatně skoro celá naše romská populace (v Čechách byli Romové vyvražděni za holocaustu – porajmos, na Moravě přežilo několik stovek původních Romů), ony se ale už narodily v Čechách. Jak jsem snad porozuměl, jejich inspirační zdroje jsou už jiné, než u pana Gini, už asi nezažily večery u ohně a romské rapsódy, ten ještě přímý dotyk archaického romství. Do jejich životů už zřetelně zasáhla asimilace a integrace (to do života pana Gini, který vystudoval v 60. letech na zdravotníka byl důstojníkem ČSLA, též, ale on měl původně za socialismu jako ukázkový socialistický Rome, což byla škatulka, které se vzpíral) a samy jsou jejím „produktem“ - snad to slovo nebude špatně chápáno - v dobrém i problematickém smyslu. Ten dobrý je především integrace do české kultury, především jazyka. Ten druhý je vykořenění, které takové přesazení nutně nese. Jejich psaní je proto především vyprávěním o tom, jak tento rozporuplný proces probíhal, co přinesl a co vzal. Jeho základem je převyprávění událostí, „jak to ve skutečnosti bylo nebo mohlo být“.
Platí i pro ně zásada, kterou prý vštěpovala svým Romům Milena Hübschmannová: pište, jako byste to někomu blízkému vypravovali. A tak ony vyprávějí a popisují, jak se věci udály, co se přehodilo tehdy a pak a je to hlavně o tom, jak to měly těžké a jaké nástrahy, předsudky a protivenství musely buď ony samy nebo hrdinky podobné jim samotným překonávat, přičemž nešlo jen o bariéry gádžovské, ale též o vymanění se z podřízené a ovládané ženské role v tradičním romském prostředí. O tom hezky četla paní Eliášová, jejíž kapitolu ze zatím nevydaného románu hltali všichni přítomní bez dechu a když skončila, chodili za ní o přestávce a ptali se, jak to bylo dál.
Po té přestávce se mluvilo o všeličems, třeba o té dvojjazyčnosti. Romština je jazyk bez literární tradice, oni sami přiznávají, že v češtině by se jim mnohé věci, především myšlenky a abstraktní úvahy, vyjadřovaly asi lépe. Byť je romština jejich mateřský, každý z nich se musel naučit romštinu používat jako jazyk psaný a jazyk čtený. Nevím, která paní říkala, že se jí čte lépe v češtině než v romštině. Dokonce i o věci, které sama napíše. Samozřejmě, že romština nedisponuje tou širokou slovní zásobou, kterou má každý Čech, snažící se o písemné vyjádření už zadarmo k potřebě a jde jen o to, zda je schopen z ní čerpat. Rom musí vlastně svůj literární jazyk tvořit a doplňovat, slova si upravuje, půjčuje si z jiných jazyků, třeba je i sám tvoří, což ostatně připomíná konání českých buditelů před dvěma sty lety, kteří na tom byli v některých ohledech podobně jako tato čtveřice, která se sešla ve čtvrtek u toho stolu. Například bilingualitou a nejistotou, komu vlastně jsou jejich texty určeny: odborníkům, nadšencům, jací jsou oni sami? Ale stejně jako ti čeští buditelé jsou i oni přesvědčeni, že psát v romštině má smysl, byť by byl zjevný jen podobným duším, jako jsou ony samy.
Ale takové řeči se tam nevedly, tam bylo mnohem zábavněji. Například jedna z dam mluvila o tom, jak je to třeba těžké, chcete-li napsat romsky něco něžného. Romština přitom je velmi něžný jazyk a Rom disponuje mnoha možnostmi něžnosti vyjadřovat, především však neverbálně, grimasy, gesty, tónem hlasu. Gádžo by ale špatně pochopil, když by se mu to přeložilo jaksi natvrdo. Tak třeba ehm, zadek, říkala ta milá a kultivovaná paní, se řekne romsky bul. Ale stejně tak se řekne prd... no víte co, říkala, romština to nerozlišuje, prostě je to jedno slovo.
Nebo jak Rom vyznává lásku... To je taky problém, říkala. On své milé říká lubňori. To znamená milenka, miláček, ale také souložnice a též kurvička, všechno dohromady. A teď se v tom vyznejte. Já to mám snadné, řekla jiná dáma, já říkám tomu svém dilińo, on mi říká diliňi. Ale říkáme si to tak něžně, že si tím vlastně vyznáváme lásku. Gadžo, který ví, že top znamená pitomče, vlastně něco hůř než pitomče, by si myslel, že si nadáváme. Ale to by se pěkně spletl. My si říkáme vlastně moc hezky. Jak to ale napsat a pak přeložit do češtiny, to nevím. Ty můj milý debile? Debílku?
Tak takový byl ten romský večer v Knihovně Václava Havla. A teď ta povídka Andreje Gini. Přeložila Karolína Ryvolová.
Jak Rom přivedl sedláka k rozumuJak si to vyprávěli staří Romové při ohníčku Jeden velice bohatý sedlák se zeptal nejchudšího Roma: „Čím to, že jste vy Cikáni tak mazaní? Do škol nechodíte, nestudujete, ale když na to přijde, vždycky nás gádže přechytračíte.“ |