18. května 2011 17:09, aktualizováno  18:51 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Na školním výletě
aneb Svastika v Chebu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
32 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 32 | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Cheb slaví právě tuto sobotu a neděli 950 let od první zmínky v listině německého krále a pozdějšího císaře Jindřicha IV., toho, co musel pak bosý vylézt s křížem na Canossu, což s Chebem nesouviselo.

V té listině z roku 1061 se psalo, že jakýsi Otnant dostal darem lesy kolem "ohýbající" se řeky Egire, jejíž jméno tu zůstalo po Keltech. Kraj měl být určen k usídlování, tedy ke kolonizaci, čímž povstal Eger. Slované, kteří se tam už před tím sporadicky vyskytovali, měli pro to místo slovo "oheb".

Špalíček

Co se pak všechno v Chebu stalo, si lze přečíst ve třech jazycích na železných roštech táhnoucích se po dláždění nové pěší zóny na ulici Svobody. Ta vede od nádraží na náměstí Jiřího z Poděbrad (Markt), kde se nachází onen Špalíček (německy Stöckl), který asi zná každý. Pěší zóna končí – či začíná – velkým železným panelem, který se jmenuje vznešeně Brána času. Panel se má prý pomalu otáčet a o půlnoci má skoro zatarasit přístup na náměstí. Když o rekonstrukci pěší zóny psal před měsícem Adam Gebrian k nám do novin, napsal, že se panel neotáčí. Bohužel, když jsem tam před čtrnácti dny byl, tak jsem ještě nevěděl, že se má otáčet, tudíž jsem jeho poloze nevěnoval pozornost, čili jsem ani nemohl zjistit, jak to s ním je. Takže pokud tom v Chebu již opravili a panel se otáčí, gratulujeme.

Brána času

O časech po válce, kdy se celé město málem rozpadlo, tam moc údajů není, ale přečetl jsem si třeba, že v roce 1958 byl v Chebu založen Mládežnický dechový orchestr.

Rošt na pěší zóně

Jeho nejpřitažlivější součástí byly mažoretky, tedy pochodující dívky s výraznými stehny, jejichž přehlídky se v Chebu dosud konají. Jednou dávno v dětství jsem u toho byl, skrz davy jsem však moc neviděl a ani bych to asi ještě neocenil. Byl to v tom tehdy ušmudlaném, oprýskaném městě, které pár let předtím slezlo hrobníkovi z lopaty, asi bizarní zážitek. Holky navlečené do cirkusáckých uniforem pochodují kolem lidí, z nichž mnozí se v Chebu ocitli, ani nevěděli jak, protože jinde už je nechtěli, ale tady bylo pořád místa dost. Protože Cheb a okolí, to byla dlouho poslední štace, opravdový okraj světa, tedy toho komunistického, který začínal ve Vladivostoku a končil tady v Chebu. Holky, které vypadaly skoro jak z nějakého amerického filmu, vyhazovaly nohy a kroutily tím kuželem - a libido pracujících se vzdouvalo a plnilo chebské ulice jakýmsi teskným pachem vilnosti, který si myslím, je v tom městě cítit pořád.

Chebský Lenin, jenž stál před nádražím

Já Cheb docela znám, není to daleko od místa, kde jsem vyrůstal a chodil do školy, první větší školní výlet mé školní docházky vedl právě do Chebu a naše soudružka učitelka Szabová Drahomíra ho připravila s takovou pečlivostí, že mi definitivně implantovala tohle město do hlavy, takže když se tam vracím, tak vlastně jdu po stopách školního výletu někdy tak z roku 1976.

Moje návštěvy Chebu jsou dokonce tak ritualizované, že si pravidelně dávám svíčkovou v hotelu Hvězda na nahoře na náměstí, protože na tom výletu jsme tam šli také na svíčkovou, přičemž pro některé spolužáky to bylo poprvé, co byli vůbec v restauraci a někteří vůbec poprvé použili celý příbor. Součástí zájezdů bylo předvádění, jak se krájí knedlík a jak se sousto strká do pusy, a že se u jídla nemlaská a talíř se nevylizuje jazykem. To jsem v té době nevěděl ani já. Svíčková se na repertoáru udržela dosud, omáčka mi přišla sice poněkud vazká, knedlík gumovitý, maso okoralé, šlehačka syntetická, brusinky nasládlé a číšník neoholený. Ale to se mi zdálo už před pětatřiceti léty a tradice se musí držet.

Svíčková v hotelu Hvězda

V té době, tedy v polovině 70. let, bylo staré centrum Chebu jakž takž opravené po velké rekonstrukci dokončené v polovině 60. let. Po ní bylo téměř už zdevastované město dáváno za příklad toho, jak socialistický stát pečuje o památky. Také soudružka učitelka na to kladla při svém výkladu důraz. Koulela přitom očima, vystrkovala zuby a zvyšovala hlas. Já jsem se snažil nepřibližovat k Járovi Dohnalovi, který se v autobuse pozvracel a byl těmi blitkami cítit, takže vždy když jsem jej ucítil, udělalo se zle i mně, takže jsem mohl tu svíčkovou vyzvracet hned tady na náměstí, kousek od místa, kde řečnil na tribuně Hitler, když přijel 3. října 1938 do "osvobozených" Sudet a byl zahrnut jásotem a pozdními květy podzimu a omdlévajícími dívkami v egelandských krojích. A moje vyzvrácená česká svíčková by se dala vykládat jako tehdy ještě intuitivní projev odporu k tomu šílenství, které posedlo místní obyvatelstvo, jejichž předci toto bezesporu krásné a pyšné město vystavěli a oni, idioti, o něj svým stupidním chováním přišli, i když oni byli jen střípkem v tom obecném německé rauši, takže by bylo divné, kdyby se jich nákaza netýkala, ale stejně jim to vyčítám kvůli tomu městu, které samozřejmě s nimi přišlo nejen o krásu, kterou už asi nepůjde nikdy zcela rekonstruovat, ale hlavně o svoji duši, která zemřela v řevu nadšení nad milovaným führerem.

Stöck

Dnes jsou nejviditelnějšími, byť stále ještě ne nejpočetnějšími, obyvateli Chebu – a týká se to i jiných měst českých Sudet – naši milí Romové. Oni už před desetiletími nahradili německé řemeslníky, úředníky, byrokraty, kavárníky a obchodníky v měšťanských bytech v solidních gruderských činžácích i v historických domech v nejstarších částech města. Jakmile je jen trochu teplo, vyjdou na ulice, které si neproblematicky přisvojili pro svůj kolektivní a radostný způsob života, v němž toho moc vlastně nepotřebují. Jim nelze vyčítat, že jim je úplně ukradený nějaký barokní nebo renesanční portál nebo klenba, že necítí potřebu opravit fasádu nebo proboha zamést chodník nebo, jaká blbost, dát do okna truhlík s pelargóniemi, když to nedělají ani ti čeští gadžové.

Chebské ulice

Žijí si v kulisách města, které si kdysi oblíbil Goethe, který v jeho okolí spolu s hrabětem Kašparem Šternberkem vykonával své geologické výzkumy, a je jim to šumafuk, stejně ovšem jako většině Čechů, kteří po roce 1945 zničili jeho pomník i dvě pamětní desky. A bůhví, zda tyto milé děti Chebu vědí, jak se zde vlastně ocitly, kdo to sem a proč jejich předky přivezl a nastěhoval je do těch velkých studených domů, kde nechtěli bydlet celá léta ani Češi, protože v odporných panelácích, které si nasekali úplně až na dosah historického centra, byla teplá voda, centrální topení a výtah.

Kostel sv- barloměje křižovníků s červenou hvězdou

Jeden takový panelák stojí na místě, kde zase jiní, nyní již zcela zdivočelí, obyvatelé vypálili 10. listopadu 1938 po vzoru svých říšských soukmenovců novorománskou synagogu. Napodobili tak asi nejtemnější čin svých dějin, pogrom o Velikonocích roku 1350, kdy se "lid" rozběsněný kázáním minoritského mnicha vrhl na chebské židy, kteří obývali jednu stranu tehdejší i dnešní Židovské ulice, nahnal je do uličky, nebo spíš takové průrvy mezi domy, které se dodnes říká Zavražděných, a snad do jednoho je pobil. Karel IV., když se to doslechl, byl zřejmě znechucen, ovšem nejspíš nikoli z důvodů humánních, ale proto, že židé byli "jeho", byl to jeho majetek, jeho "zboží", ke kterému se choval značně cynicky, když jej dával do zástavy městským radám, kteří si mohli dluh vybrat při nejbližším příštím pogromu, což pak některá města, třeba Norimberk, skutečně podnikla. Cheb zaplatil tehdy v tom roce 1350 Karlovi, který se do Chebu osobně dostavil pokutu a byl omilostněn. Židé se pak mohli v Chebu znovu usazovat, ale jejich počet nikdy nepřerostl rozměry jedné židovské ulice – v roce 1930 žilo v Chebu 280 osob židovského vyznání, po válce již nikdo. Zbyla Židovská ulice s pensionem U Kata. Tam jsem dvě noci bydlel. Nebýt nočního rámusu z hospody v přízemí, nestěžoval bych si.

Zde stála synagoga

Na tom školním výletě se šlo bez řečí do muzea, kam já se také celý život vracím a pokud mám komu, tak mu ukazuju své oblíbené chebské muzeální atrakce. Především vycpaného koně Albrechta z Valdštejna. Je prý vůbec nejstarší vycpanina ve střední Evropě. Dříve ho měli vystaveného jen tak, stál myslím u vchodu do muzea, nyní je pro jistotu ve vitríně. Chudák koník padl 16. listopadu 1632 pod generalissimem během bitvy u Lützenu, kde měl namále i sám vévoda, který dopadl ovšem lépe než švédský král Gustav II. Adolf, který v ní padl. To byla mimochodem ještě doba, kdy skutečně vést vojska nebyla žádná legrace a představa, že již ostatně dosti nemocný Valdštejn sedá na tuhle herku a jede vstříc švédské kanonádě, mi osobně nepřipadá nijak lákavá. Ten "kůň" mi připadal podezřelý už jako dítěti, teď jsem si přečetl, že při jeho restaurování před pár lety se přišlo na to, že je složen ze tří různých koňů, přičemž se neví, která z těch částí je nejstarší a tedy vešla v dotyk s Valdštejnem. Já bych řekl, že pravý může být ocas, který však jsem opomněl vyfotografovat.

Valdštějnův kůň

Druhou atrakcí je halapartna, kterou byl ubohý Albrecht tady v tomhle domě, onoho smutného večera 25. února 1643 propíchnut. Jisté je, že to bylo tady, v tomto domě, kde se ubytoval, když den před tím přijel na smrt nemocný do Chebu, snad s úmyslem pokračovat dál do Saska a tam se spojit s císařovými nepřáteli. Tak to aspoň tvrdila habsburská propaganda. Nejisté je, zda vypustil duši v této komnatě. Halapartna, kterou svíral onen irský žoldák Walter Deveroux, je prý pravá. Ta halena, naznačující, v jaké situaci se Valdštejn právě nalézal, asi nikoli. Nemoc, prý syfilitického původu, mu nedovolila, aby se zúčastnil na chebském hradě pitky, kterou tam organizovali jeho důstojníci, bůhví, zda by o ni stál. To mu nejspíš prodloužilo o nějakou chvíli život, protože jeho nejbližší, Kinský, Illow a Trčka z Lipé, byli propíchnuti na hradě, a teprve pak se banda dragounů v císařských službách vydala k domu dole na náměstí, kde těžce odpočíval Valdštejn. Ta scéna byla mnohokrát literárně popsána, na vrcholu umění ční třetí část Schillerovy veletragédie Valdštejnova smrt. Já mohu jen parafrázovat. Nejaktivnější zabiják Deweroux běží do poschodí, páže, které nese Valdštejnovi pohár s vínem, je propíchnuto, Deweroux si přitom zlomí kord, bere k ruce tu halapartnu, jež je partyzánou též zvána, vykopává dveře a stojí tváří tvář noční košili. Nezalekne se jí však, přestože ta na něj pohlédne a zašeptá francouzsky "ó milost". Ale Ir, nejspíš rovněž francouzsky, pronese: "Ty špatná, stará, křivopřísežná, odbojná šelmo!" A propíchne noční košili tak, že hrot halapartny vyleze na zádech pod lopatkou. Pyžamo se zhroutí. Cheb vstupuje do dějin mordem největší celebrity své doby. Na začátku dvacátého století pak chebští Němci pořádají tzv. valdštejnské slavnosti, jež se stanou největší akcí svého druhu v Sudetech, možná v celé střední Evropě. Kulturu však časem vystřídá nacionalismus a ve 30. letech už jsou již hlavně manifestací německé kulturní nadřazenosti a šovinismu. Ale i tak to muselo být docela pěkné. Takové věci, jako se převlékat do kostýmů a hrát si na dějiny, Němci umí skvěle.

Košile a halapartna

A pak ještě na jednu věc v tom muzeu vždy upozorním. Slavnou věcí v chebském muzeu je antependium chebských klarisek, pocházející někdy ze začátku 14. století - antependium je přehoz přes přední část oltáře. Tehdy na tom školním výletě náhle někdo, možná to byl Jarda Dohnal, kterému už po tom zvracení v autobuse otrnulo, zvolal. Jééé, soudružko učitelko, tady jsou hákový kříže!!! Proč tam jsou hákový kříže? To udělali fašisti? A soudružka učitelka na to: ale prosím tě, bůhví, co vidíš, co by tam dělaly hákové kříže!? - Tak se podívejte! na to žák Dohnal. A soudružka se skutečně naklání ke gotické výšivce a vidí: opravdu haknkrojc, jeden vedle druhého. Je v rozpacích, mžourá, neví, co má říct. Žactvo očekává, že se k tomu vyjádří. Jenomže, jak to vědět? Co to má znamenat, hákové kříže v muzeu? Nebo že by fakt nacisti měli tak dlouhé prsty? Že si to tady soudruzi v muzeu neohlídali... Už si nepamatuju, jak to dopadlo, pravděpodobně se na něco soudružka vymluvila a šlo se dál. Tak na tenhle symbol slunce, věčnosti a Kristova vítězství nad smrtí se vždycky rád znovu podívám.

Svastika na antependiu

Pak se šlo pravděpodobně na hrad. Hrad je v Chebu impozantní, přestože z něho zbyla jen část, především hradní palác vzal za své při požáru roku 1743, kdy shořela půlka města. A také je jistým způsobem strašidelný, což je dáno myslím tou mohutnou z postavenou z lávových kamenů z Komorní Hůrky, na níž kutal Goethe. Nám pravděpodobně s. učitelka vykládala, že tady bylo slovanské hradiště, ale pak se do toho jaksi zapletl štaufský Fridrich Barbarossa čili Rudovous, což je jméno dětskému uchu znící pohádkově jako Modrovous. A tento Rudovous opravdu nechal hrad vybudovat jako císařskou falc, což je sídlo císaře, který je stále na cestách a se vší pravděpodobností tu v tom 12. století (utopil se v Turecku roku 1190) několikrát skutečně pobýval – a plánoval další Drang nach Osten.

Chebský hrad

Nejkrásnější je ovšem hradní kaple, to je asi vůbec nejskvělejší věc v Chebu, možná nejhezčí románská památka v celých Čechách. Je zasvěcena hned třem svatým: dole Martinovi, nahoře Erhardovi a Uršule. Jejím vzorem byla císařská kaple Karla Velikého v Cáchách, kterou skutečně připomene. Z přízemí, kde masivní sloupy a kyklopské stěny drží tíhu nebes, které se otvírají v oktagonálním otvoru, vystoupáte po spirálovitých schodech do první patra, kde člověka zalije světlo pronikající již gotickým oknem a jež bylo určeno císaři a jeho nejbližším, neboť oni jediní mohli během mše vystoupat vzhůru.

Oktogón

My děti jsme si tehdy všimli, jak i soudružka učitelka, byť jistě kovaná ateistka, jaksi zjihla a její po většinu dne se rozléhající krákor tu přece jen pod majestátním dojmem Božího světla na chvíli utichl.

32

Posledním bodem programu byla návštěva divadelního představení. Jestliže někdo jedl poprvé ten den příborem, pak zcela jistě návštěva večerního divadelního představení byla premiérou pro celou třídu, tedy s výjimkou autora těchto řádků, který měl za sebou již několik pohádkových divadelních představení a dokonce ani fakt přestávky mu nebyl neznámý. Soudružka učitelka vybrala klasickou hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti, kterou jsme pak v dalších hodinách českého jazyka rozebírali, čímž byly položeny základy mojí kariéry umělecko-kritické. Po letech jsem se dozvěděl, že v té době sloužilo chebské Západočeské divadlo (kdysi se jmenovalo také Pohraniční stráže) sloužilo v té době jako azyl pro tvůrce, kteří měli zakázanou Prahu, pro Jana Grossmana, Evalda Schorma a Miloše Horanského, kterého jediného se na to můžu zeptat. Bůhví, třeba si Naše furianty pamatuje a něco o nich ví.
Po cestě domů se v autobuse Dohnal zase pozvracel.
Do Chebu a okolí se však ještě vrátím. Možná v příštím díle.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.