24. července 2013 22:37 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Plumlovské torzo
aneb Napsal básník Svoboda

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Zatímco ze strany severní, tedy od rybníka, se zvedá pahýl zámku jako nějaký divný přitesaný špalek.. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zatímco ze strany severní, tedy od rybníka, se zvedá pahýl zámku jako nějaký divný přitesaný špalek.. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Je to asi nejpodivnější zámek, co znám. Petr Bezruč, který bydlel na stará kolena nedaleko odtud, v Kostelci na Hané, o něm veršoval poněkud toporně: „zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánovi jej stavěli sedláci kdysi“. S tou nestvůrností se mi to zdá přehnané: je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit a nechal to tu trčet jako velkolepé, ale poněkud šílené torzo.

Je to asi nejpodivnější zámek, co znám.

Plumlovský zámek je opravdu jen čtvrtinou původního záměru svého navrhovatele a ideového tvůrce, zajímavé postavy českého baroka a manýrismu, knížete Karla Eusebia Lichtenštejna (1611 – 1684). Otec tohoto kavalíra, Karel I. z Lichtenštejna, byl neblaze proslulý pobělohorský zemský komisař, předseda soudu, jenž vynesl oněch sedmadvacet hrdelních rozsudků nad českými pány. Otec Lichtenštejn, vychovaný jako prostestant, který však v mládí konvertoval ke katolicismu, neměl pravděpodobně žádné skrupule, takže nesmírně zbohatl při konfiskacích, které sám řídil. Bohatý byl ovšem už před povstáním: plumlovské panství koupil už v roce 1599 od věřitelů zadlužených Pernštejnů, jejichž poslední představitelé dovedli kdysi obrovský rodový majetek cugrund. V té době tu tento panelák však samozřejmě ještě nestál, to byl Plumlov středověkým hradem, jehož zbytky jsou nyní sotva patrné. Karel tu v letech 1608 až 1613 provedl první přestavbu, takže tu zřejmě občas pobýval a vzhledem k tomu, že tu v roce 1625 zemřela jeho manželka, tak se tu asi i dalo bydlet. V roce 1618 to tu ale obsadili vzbouření stavové a nejspíš vyplundrovali, stejně jako jiné Lichtenštejnovy moravské a slezské statky. Na konci třicetileté války (1643) stříleli od plumlovského kostela na zámek Švédové, jenže to pořád nebyla ještě tento hranol, do nějž se trefovat musela by býti rozkoš.

Je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit.

S jeho stavbou se začalo až v roce 1680, v relativně klidných časech klasického absolutismu, kdy našim korunním zemím vládl druhý – první byl samozřejmě František Josef - nejdéle sloužící panovník českých dějin, o kterém toho myslím ale obecné povědomí ví asi vůbec nejméně, Leopold I. Je to paradox, neboť z časů jeho vlády (1658 – 1705, tedy 48 let) a jeho nástupců, stejně tak málo známých Josefa I. a Karla VI. – to už byl aspoň otec Marie Terezie -, tu zůstalo asi vůbec nejvíce architektonických a uměleckých památek, neb jest to slavná doba našeho hrozivého temna, kdy se šat země ozdobil šperky, klenoty a brokátem baroka, z jehož záře se naše smysly pro tvarovou rozkoš mohou těšit ještě dnes - ba právě dnes, kdy vizuální krása, jako by odcházela z tohoto světa.         

Ale to jsem se asi nyní zasnil a nechal unést.

Ale to jsem se asi nyní nechal unést a musím se opravit, neboť jsem si vzpomněl na krásnou mladou průvodkyni, která doprovázela skromnou zámeckou výpravu, již jsem se účastnil, a která si při výkladu roztomilým způsobem přehazovala ty jako by středověké vlající rukávy na svém služebním kostýmu, čímž dojímala každého ještě víc než to přece jen podivné manýristické baroko, jež vyrostlo v to zvláštní monstrum. Ne, všechna krása zcela jistě neodchází...

Zatímco ze strany severní, tedy od rybníka, se zvedá pahýl zámku jako nějaký divný přitesaný špalek..

Zpátky ale k výkladu. Onoho Karla Eusebia z Lichtenštejna (spíš by se asi mělo psát von Liechtenstein, byli původem ze Štýrska) více než politické intriky a kariéra, v nichž vynikl jeho normalizační otec, zajímala alchymie, literatura, hudba, sběratelství – byl zakladatelem rozsáhlých lichtenštejnských uměleckých sbírek, jež náš stát v roce 1945 dosti problematicky zabavil a s jejichž vrácením má dosud potíž: diplomatické styky s Lichtenštejnskem jsme z těchto důvodů navázali pro jistotu teprve před čtyřmi lety...)

ČTĚTE DÁLE

Knížete Karla Eusebia ze všeho nejvíc ale zřejmě zajímala architektura. V tomto oboru byl tím, čemu by se dnes řeklo nadšený diletant, tedy muž bez inženýrského glejtu, ale s obdivuhodnou znalostí a zapáleností, kterými vyrovnával absenci formálního vzdělání. Zvláště obdivoval největší autoritu tehdejší, tedy raně barokní architektury, Giacoma da Vignolu, dokončovatele Michalengelem navrženého (a jinými rozestavěného) svatopetrského chrámu ve Vatikáně a stavitele jesuitského kostela Il Gesù v Římě, jehož klon máme v Praze na Karlově náměstí (sv. Ignác). Podle jeho regulí, které byly závazné, starý pán Karel Eusebius – už mu bylo sedmdesát - hodlal postavit i rozsáhlé, přímo monumentální knížecí sídlo, které mělo být vybudováno in quatro, tedy čtyřboké, jak to da Vignola požadoval. Měl tak vzniknout obrovský palác, jehož velikost, ba bombastičnost si člověk uvědomí, když se ocitne přímo před průčelím toho jediného křídla, které bylo nakonec postaveno.      

Ze strany jižní, tedy tam, kde měl být dvůr či nádvoří, se člověk ocitne tváří v tvář skutečné architektonické orgii.

Zatímco ze strany severní, tedy od rybníka, se zvedá pahýl zámku jako nějaký divný přitesaný špalek, jehož fasáda je dosti fádní, ze strany jižní, tedy tam, kde měl být dvůr či nádvoří, se člověk ocitne tváří v tvář skutečné architektonické orgii. Před jeho užaslým zrakem se zvedá defilé sloupoví, architektonických řádů ionských, korintských a toskánských, všech těch pilastrů, architrávů, kládí, dříků, abakusů a dalších věcí, z nichž se ta kolonáda na stojato skládá. Jako by se tu na jedné stěně vyřádil nějaký student barokní architektury, čtenář a následovník da Vignoly a Palladia s jejich příručkami Jak postavit barokní palác a na nic nezapomenout. Ta pompéznost vynikne o to víc, že se k ní přichází přes docela obyčejný dvůr, přes takovou selskou branku vhodnou tak pro sedlácké vozy, kterými se sem přivážel proviant a odvážel hnůj. Mírný kopeček s vyčnívající skálou, na níž stál původní hrad, ostatně připomíná zkamenělou kupku kompostu, hnoje či něčeho takového.   

Jak postavit barokní palác a na nic nezapomenout.

Se stavbou se začalo v roce 1680 a jejím mecenášem a zadavatelem nebyl starý pán Karel Eusebius, nýbrž jeho syn Jan Adam Ondřej (Hans Adam I. Andreas, 1662 – 1712). Ten tedy pověřil svého diletujícího otce, aby mu vypracoval návrhy na reprezentativní palác, který by se zvedal tady, na konci Hané, která tu přechází v Drahanskou vrchovinu, na místě, kde je to z Vídně asi stejně daleko jako do Prahy, na půl cesty mezi rodovým zámkem v jihomoravských Valticích a slezskými panstvím Lichtenštejnů: onen problematický Karel, otec a dědeček zmíněných, je pohřbený v Opavě. Otec během stavby (1684) však zemřel a zároveň se brzy ukázalo, že projekt je přemrštěný, předimenzobvaný a nepraktický. Potíže byly hned s prvním křídlem, pod nímž se začala drolit skála.

Bachraté postavy zahalené do zřasených hábitů poletují v prostoru spoře anticky vyzdobeném.

Jan Adam Ondřej proto dokončil pouze první stěnu, přičemž skutečně hotové, tedy připravené k jakémusi obývání, jsou sotva tři patra. Stačil je ještě nechat vyzdobit vídeňským malířem Janem Jiřím Greinerem, který pro stropy zvolil výjevy z Vergiliovy Aeneady: nevím, jestli by to ovšem kdo poznal - bachraté postavy zahalené do zřasených hábitů těžkopádně poletují v prostoru spoře anticky vyzdobeném. A pak, v roce 1688, čtyři roky po otcově smrti, stavbu zastavil. Lichtenštejnský rod se pod jeho vedením ostatně začal orientovat jiným směrem, pár let nato zakoupil Jan Adam, zvaný také Bohatý, neboť byl velmi úspěšný finanční spekulant, panství Schellenberg a Vaduz. Ty se pak staly zárodkem současné jediné absolutické monarchie v Evropě, bohatého a prosperujícího Lichtenštejnska. Dalo by se tedy říci, že krach stavebních plánů tady na Hané vedl ke vzniku onoho alpského ideálního knížectví, což nevím, jestli je tam dostatečně známo. Mohli by odtantud třeba přijít s nějakou ideou, co tady s tím. Luxusní hotel by to byl báječný! Nebo penzion pro lichtenštejské důchodce. Musel by se tam ovšem přidělat výtah.

Zvedá se před jeho vytřeštěným zrakem defilé sloupoví, architektonických řádů, pilastrů, architrávů, kládí, dříků, abakusů a dalších věcí.

Tak zůstal od konce 17. století nedokončený plumlovský zámek trčet na okraji městečka Plumlova, vzpínaje se na ostrohu nad rosolnatým rybníkem.

A tady začíná druhá část oné historie, pro kterou stojí za to Plumlov znát! V onom rybníku se totiž jedné letní noci roku 1972 koupali mladí intelektuálové, pozdější významní pražští bohémové, Jiří Daníček, spisovatel a polistopadový předseda Federace židovských obcí, a Eugen Brikcius, basník a tak dále. O tomto koupání vím léta, neboť souvisí s kultem, o němž se tu dáíle rozepíšu, ale mám o něm i čerstvou referenci, neboť jsem o tom s Eugenem Brikciem mluvil právě před pár dny v Košicích (budu o tom ještě psát v příštím díle), kde se účastnil Měsíce autorského čtení a kde jsem se shodou okolností vyskytl též.

Eugen se podivil mému zájmu, ale hned si vzpomněl: ano, samozřejmě, to bylo při akci Pocta Plumlovskému k stému výročí jeho narození, tedy v roce 1972. Účastnila se toho skoro celá Křižovnická škola (čistého humoru bez vtipu). Organizoval to nebožtík Vladimír Borecký, on byl tím Svobodou úplně posedlý. Nikdy nebylo jisté, myslí-li to vážně, či je to celé mystifikace. To ostatně na tom bylo nejlepší. Ale mně, říkal mi Eugen při snídani v košickém penzióně, nadosmrti utkvěla vzpomínka na tu krásnou červencovou letní noc, kdy jsme s Daníčkem vlezli do toho rybníka, Měsíc se opíral o jeho temné a rybinou páchnoucí vody a na hladině se zobrazoval dokonalý obraz toho podivného zámku, lamezonu, obraz, který jsme svými těly rozčeřili. Bylo to naprosto magické, řekl Eugen a zdálo se mi, že se při té dávná vzpomínce zasnil.

Eugen se podivil mému zájmu, ale hned si vzpomněl.

Tady tedy narážíme na druhý plumlovský fenomén, na druhou zvláštnost této lokality, kterou jsem měl od dětství na dohled, třebaže okrajově (viz minulý fotoblog Vypuštěná přehrada). Souvisí se zjevem, který se jeví být protikladným tomu ambicioznímu baroknímu pahýlu, ale zároveň s ním tvoří zvláštní soulad, bizarní dvojici, jejichž torzovitost se se vzájemně doplňuje. Jde o básníka Václava Svobodu Plumlovského (1872 – 1956). Charakter jeho poezie dobře vystihuje třeba tato báseň:

Srna
Když jsem šel jednou z Brna,
Přeběhla po silnici srna,
Která rychle poskočila
A k lesu hned zabočila.
Myslivec za ní běží,
ona už houštině leží,
srna vstane, letí dále,
myslivec za ní neustále.
Velký šramot se strhl,
On po ní střelou vrhl,
Po této ráně srna podlehla
A domů se rychle odvezla.

Jde o básníka Václava Svobodu Plumlovského (1872 – 1956).

V roce 1996 vyšla v nakladatelství Torst kniha Co složím, to mám, která je definitivním shrnutím Svobodova (Plumlovského) stručného díla, jež je tu obaleno celou přílohou doprovodných textů a studií, které jsou většinou dílem zmíněného Vladimíra Boreckého (1941 – 2009), filozofa a psychologa, největšího Svobody (Plumlovského) věrozvěsta – a vykladače podobných zjevů, pro něž vymyslel geniální termím mašíblové: magoři, šílenci, blázni. Tehdy, před těmi sedmnácti lety, jsem o té knížce napsal referát do Respektu, jehož část tady ocituju, nejen proto, že si tím ušetřím námahu to znovu sepisovat:   

V roce 1996 vyšla v nakladatelství Torst kniha Co složím, to mám.

(...) Samotný život i dílo Václava Svobody Plumlovského (1872 - 1956) by bez nadšenectví Vladimíra Boreckého a jeho podobně zasažených přátel zůstaly pravděpodobně zasunuty v lokálním koloritu Plumlova a blízkého Prostějova. Zůstal by snad chvíli v paměti jako místní podivín, jenž trpěl pocitem velikášství, které je tím více k smíchu, čím silněji je provázeno neschopností vést obyčejnou, praktickou existenci. Svobodovi současníci ho přijímali jako „plkana" čili tlachala, kožičkáře (muže vykupující kůži stažených koz)  který si při své materiální nuzotě zakládal na maloměstské noblese, obcházel okolní dědiny, zapřádal s vesničany hovor, který vedl v okázale  spisovné češtině. Dával si záležet, aby si od nich zachoval patřičný odstup, neboť jeho status "básníka a spisovatele" mu jen tak nedovoloval zadat si s každým. Svoboda byl pro své krajany čímsi jako obecním bláznem, tedy institucí odpradávna všeobecně na venkově i městech rozšířenou. Jeho zvláštnost však spočívala v utkvělém veršování, přímo v neschopnosti vést řeč obyčejnou prózou, mluvit, tak jako tady všichni, tedy hanáčtinou.

Zapsaného „díla“ zůstalo po Svobodovi Plumlovském jen nepatrně. Existují pouze texty z období let 1930 a 1931, kdy ve vlastním nákladu vydal svazeček Básně, povídky a cesty, a pak několikastránková "próza" Román ze života XX. století. Drama lásky, v níž je hyperrealistickou formou zachycena tragikomická historie neopětované lásky hospodské dcerky Lidušky k podivínskému amantovi Svobodovi. (...)

Jenže to, co skutečně přežívalo, zůstávalo v místním povědomí, jež dlouho nepřekročilo prostějovský region a žilo, aniž by zřejmě bylo nějak ovlivněno vzmáhajícím se zájmem z pražských kruhů, v ústní, silně ironické tradici. Mohu doložit, že v polovině 70. let, to jest dvacet let po básníkově smrti v kroměřížské psychiatrické léčebně, se v Prostějově tradovalo několik Svobodových veršů: především Spadl kámen do voda / napsal básník Svoboda a pak Už je tady jaro zase / na louce se pase prase. V druhém případě jde nejspíš o kontaminaci nebo variaci několika rýmů ze zapsané básně Chudobín: Srna se v poli pase, / po dvoře běhá prase. 

Už jen těch několik fragmentů - a citovat lze libovolně další, dává tušit, o jakou poezii se jedná. Nic už snad nemůže být v básnickém projevu simplexnější. V oproštěnosti od jakýchkoli intelektuálních i estetických nároků se hlouběji již snad nelze dostat. Je to čisté, bezpříznakové naskakování rýmů, kdy jeden bezprostředně vytahuje druhý, komandován jen logikou souzvučnosti a nesmírně úzkého inventáře básníkova lexika i představ. Svobodovo veršování zřejmě dokonale odpovídá ideální představě básnících prosťáčků, naprosto netknutých jakýmikoli literátskými nánosy a nároky. Je to "tvorba", jež i námětově čerpá jen a jen z tenounkých pramenů bezprostřední skutečnosti (nic na tom nemění fakt, že zveršována jsou i témata cizokrajná, např. Neapol a Pigmejové - trpaslíci), která je přitom znivelizována do jednorozměrného obrázku těch nejprostších výjevů. Při čtení nebo recitaci zažíváme zpočátku pocit, jako bychom stáli tváří v tvář ryzímu venkovskému dada ve stavu zrodu, jenže nikde ani stopa po pointě nebo snad záměrnosti, po jakési osobní výjimečnosti či svérázu. První reakcí je sice zážitek bezděčného humoru, jenže ten se rychle vyčerpá a pak nastupuje již jen seriál jakéhosi až zrůdně vykostěného ducha, téměř monstrózního přerostlého dítěte, postiženého veršovnickým pudem. Čili nezaujatý čtenář se neubrání dojmu, že jde o případ sice "zajímavý", avšak pro svou dokonalou destilovanost rovněž politováníhodný.

Už je tady jaro zase / na louce se pase prase.

“(...) Jenže případ Václava Svobody Plumlovského neskončil jeho smrtí a zbytkovou pamětí v ústní tradici jeho krajanů. Právě pro svou průzračnou "placatost" (výstižný termín Vladimíra Boreckého) se dílo Svobody Plumlovského stává ideálním exemplářem pro nekonečné možnosti vážně i mystifikačně (nelze je odlišit) míněných výkladů. Intelektuál, vybavený psychoanalýzou a vyzbrojený interpretační vervou, se pouští do řídkých vod Svobodovy literární pozůstalosti a rozvíří kaskády nejfantasknějších možností.
Nejtypičtějším příkladem je tu Svobodova idea vybudovaní tak zvaného "lamezonu" čili "domu" (z francouzského "la maison"), jež se z čista jasna vynoří v závěru již zmíněného textu Drama lásky. Zhrzený básník náhle pojme úmysl vybudovat cosi jako "stavbu s kuklí a věží. Přes sklo bude tam vidět jaro, léto, podzim, zimu. Nadšen bude každý cizinec". Pro interpreta, jakým je Vladimír Borecký, je to příležitost, aby v takovém motivu okamžitě nalezl ideální příklad Freudovy teorie sublimace erotické touhy a dále ji spojil s neméně sofistikovaným výkladem hospody (kam básník chodil na námluvy) jako transformace tradičně maskulinního prostoru v ženský prostor, fraucimor. Pasáž, jíž Borecký zakončuje první ze svých čtyř v knize otištěných interpretačních esejů, stojí za otištění: "Ideální projekt lamezonu ve svých mlhavých obrysech tak navozuje spojení protichůdných poloh všedního a svátečního, civilního a posvátného, hospody a kostela v syntéze, které dosáhl zlyričtěním a zfeminizováním interiéru hospody, v eufemizaci, kterou může jako mysterium svatebního obřadu splynutí duší obsáhnout jen lamezon jako novodobý chrám. "Jak je patrné, posmrtný život ubohého Václava Svobody Plumlovského tu na sebe vzal podobu přímo fantomatickou.“

Tolik tedy můj článek z roku 1996.

V roce 2002, na který připadlo sto třicáté výročí Svobodova narození.

V roce 2002, na který připadlo sto třicáté výročí Svobodova narození, odhalili Boreckého přátelé kultovnímu básníkovi v Plumlově pomník. Slyšel jsem, že ne každý Plumlovák tím byl nadšen, neboť nechápal, proč má být v jeho městečku vzdána čest někomu takovému, kdo byl po většinu života všem lidem je pro smích. Věřím, že si na dílo Ellen Jilemnické Hanáci zvykli.

Idea „lamezonu“, o jehož vybudování Svoboda Plumlovský snil, jako o „novodobém chrámu“ a kterou Borecký interpretuje poněkud přízemně jako lepší či filozofickou hospodu, by stejně tak nevznikla bez každodenního pohledu pošahaného básníka na falickou stavbu nedokončeného lichtenštejnského sídla. Ta nikdy nesloužila k svému zamýšlenému účelu, Lichtenštejnové možná dokonce zapomněli na to, že kdesi v tomto krásném, ale relativně zastrčeném koutě Moravy mělo něco takového stát. Zámek se využíval především jako ohromná sýpka a skladiště, byly tu kanceláře, správa okolních lesů a statků, také okresní šatlava. Pokud si vzpomínám, za mého prostějovského dětství (70. léta), byl zámek zavřený a pustl dosti očividně. Od devadesátých let byl po částech zpřístupňován, nyní už tři patra, kde toho ale popravdě moc není. Jen ty dlouhé a prázdné chodby s komnatami snaživě vyplněnými nějakými nástěnkami a skromným historickým harampádím. Návštěvník občas zvedá hlavu, aby na stropech pozoroval barokně antické výjevy, ale často hledí z oken na krajinu, která se mírně zvedá do drahanských lesů. Ano, zámek je krásnější z vnějšku, čímž ale nejdrazuji od návštěvy. Nejpřitažlivějším zámeckým objektem je totiž zcela jistě krásná průvodkyně, které s rozkošnou nevinností odvykládala naučený text. O Svobodovi Plumlovském se ale při výkladu nezmínila. Takže to tady píšu též pro poučení mládeže. Kdyby to náhodou četla, je to psáno trochu pro ni. Eugen Brikcius tomu určitě jako básník porozumí.

Ale často hledí z oken na krajinu, která se mírně zvedá do drahanských lesů.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz