5. listopadu 2014 19:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Prievidza za fasádou
anebo Doktor Žilina

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Já mám sorelu docela rád, byl to lidský styl, i když v nelidské době. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Já mám sorelu docela rád, byl to lidský styl, i když v nelidské době. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Po londýnském odskoku se ještě vracím ke své letní slovenské cestě, neboť mi to nedá. Měl bych ji konečně dovést do konce, přičemž se musím zastavit v Prievidzi a dojet do Žiliny. Jsou to atraktivní místa, o nichž se z nějakých důvodů u nás příliš nepíše, tak cítím potřebu to napravit.
Sídliště bylo postavené pro horníky.

Sídliště bylo postavené pro horníky.

Z Bojnic do Prievidze je to kousek, jde se z mírného kopce, tak jsem šel pěšky. Město je to roztahané, takže máte dlouho pocit, že v něm ještě nejste a nebo jste si toho zatím nevšimli. Pak přijdete do čtvrti, jež se jmenuje Píly a je to sídliště postavené v rozkošném stylu socialistického realismu čili sorely. První byty byly předány v lednu 1952 manželům Mikulášovcům, kteří tam dodnes žijí, aspoň tedy doufám: četl jsem o tom článek z roku 2012, kdy na tu pěknou dobu manželé, vzpomínali. Sídliště bylo postavené pro horníky, neboť se tady, na nedalekém dole Cigeľ a rovněž v blízké Handlové a Novákoch těží uhlí, hnědé uhlí, pokud se nepletu. Myslím, že se tam rube dosud, pravděpodobně již méně než za těch slavných časů.

Cestu mi zpestřovaly artefakty šťastné totality

Cestu mi zpestřovaly artefakty šťastné totality

Architektura těch domů je prostá, ale účelná a vkusná, pozdější paneláky, jež tu jsou samozřejmě taky, neboť na Slovensku jsou paneláky všude, se s nimi nedají srovnat. Já mám sorelu docela rád, byl to lidský styl, i když v nelidské době. Veselá výzdoba fasád svítila do temné doby, do které mělo svítit uhlí vyrubané mozoly i zdejších obyvatel. Zde v Prievidzi-Píloch, tedy asi Pilách, neboť tam nejspíš byly pily (tak přišly Billy), vítají úsvit lidstva milé figury lidového typu upravené pro zdi pracujících. Žádné hrozivé emblémy, srpy s kladivy, nabroušené meče, oprátky a urny s vysypaným popelem na zmrzlé silnici, žádné ostnaté dráty a palné zbraně, žádný Stalinův knír, žádné rudé hvězdy a rudá zář, v níž se taví lidská hmota. Jen mírné hvězdičky na nebi, pod nímž se pasou ovečky, rozesmátá děvčátka, pasáčkové z dolin, tedy ikonografie mírná, trochu do pohádky, trochu dětský folklór, takové slovenské pastorále v industrializované zemi.

Zanedbanost a lhostejnost k tomu, jak věci vypadají, je jev řekl bych obecně...

Zanedbanost a lhostejnost k tomu, jak věci vypadají, je jev řekl bych obecně...

Po šedesáti letech je to všechno dosti oprýskané, slovensky zanedbané a omlácené, pýr a plevel prorůstá skrz dlažbu, omítky opadávají. Zanedbanost a lhostejnost k tomu, jak věci vypadají, je jev řekl bych obecně slovanský, kterým se od bratrů Slováků zas tak příliš nelišíme. Ještě větším nebezpečím než zub času a sklon nechat věci se rozpadat, jsou ale barbarské „sanace“ těchto domů, tedy tzv. zateplování, obalení těch už historických fasád nějakým blbým, většinou oranžovým obalem, čímž se ten barák možná zateplí, ale veškeré jeho čaro se tím zničí. Někde už se z těch domů, na nichž jsou právě nejcennější ty fasády, staly ty meruňkové krabice, pod jejichž obalem zmizelo poselství z hvězdných let.

A tak jsme jeli dolů do Prievidze a hledali jsme tu polikliniku.

A tak jsme jeli dolů do Prievidze a hledali jsme tu polikliniku.

Když jsem šel těmi geometricky rozvrženými ulicemi, vybavil jsem si, že před těmi pětatřicet lety, kdy jsem tu byl naposledy (viz Oltář lásky v Bojnících), hledali jsme tu s mojí mámou doktora. Byla to taková tragikomická věc: té mojí mámě natekla při koupání na bojnickém koupališti Čajka do ucha voda. Netuším, jak se jí to mohlo povést, protože většinou do ucha voda jen tak nenateče, myslím, že moje máma nedělala ve vodě žádné zvláštní pohyby, spíš to mohlo být nějakým tlakem v hlavě či ve zvukovodu, který se přitom asi dá těžko ovládat, možná to bylo psychické či psychosomatické, k čemuž měla moje máma sklony, ale té mojí nešťastné, i když povahou jinak veselé mámě ta voda do ucha natekla a bylo to nejspíš pro ni tak nepříjemné, že asi po dvou dnech to nevydržela a rozhodla se najít doktora, který by s tím něco udělal. A tak jsme jeli dolů do Prievidze a hledali jsme tu polikliniku, kde by byl nějaký doktor, který by ji té nepříjemnosti, asi přímo bolesti zbavil. Já chápu, že to je divná vzpomínka a je divné to sem psát, ale mně se to tu s takovou silou vybavilo, že jsem tu vodu pocítil náhle ve svém uchu a musel jsem se velmi snažit, abych se té sugesce zbavil.

A vzpomněl jsem si, jak jsem si přál, aby se mé mámě ulevilo, jak mi jí bylo líto a jak jsem zároveň cítil tu nepopiratelnou komičnost té věci, té vody v uchu, které se nelze zbavit tím, že s ní budeme skákat s nakloněnou hlavou, o což se moje máma nějakou dobu snažila a dělala to na těch nejnemožnějších místech, třeba jsme takhle šli po ulici a ona začala poskakovat s nakloněnou hlavou. Tak jsme tedy sjeli do Prievidze a chodili tímhle sídlištěm, občas si máma ještě poskočila, pak jsme našli, co jsme hledali, já na mámu čekal před vchodem a doufal, že se to podaří. Pak už to bylo lepší.

Zoufalé volání lidu, aby se vrátil hrabě Pálffy

Zoufalé volání lidu, aby se vrátil hrabě Pálffy

Prošel jsem celé sídliště po jeho ose, jen občas jsem mírně povyskočil. Cestu mi zpestřovaly artefakty šťastné totality, pěkně realisticky vyvedené sochy horníků, sousoší budovatelské rodiny s dítětem, jež akrobaticky levituje na supersilné paži otcově, nakonec dívka či žena na vysokém pylonu, která vysoce zdvihá ruce směrem k bojnickému zámku, že to vypadá jako zoufalé volání lidu, aby se vrátil hrabě Pálffy a s ním i staré dobré polofeudální časy.

Překonal jsem pak podivnou poloindustriální zónu, podešel viadukt a přelezl několik potrubí a došel do Starého města. Kupodivu staré město v Prievidzi existuje: první písemná zmínka je z roku 1113 (osada Preuigan), byla to důležitá obchodní křižovatka na průsečíku cest, později se tu usídlovali kolonisté ze Švábska, roku 1383 královna Marie Uherská potvrdila, že Prievidza je svobodným královským městem: pro zajímavost tu napíšu, že tato Marie z rodu Anjou byla první ženou Zikmunda Lucemburského, která kdyby nespadla v roce 1395 při lovu z koně, následkem čehož potratila a zemřela i s dítětem mužského pohlaví, mohl se lucemburský rod skrze její a Zikmundovo dítě dále rozvíjet, což se, jak známo, nestalo, takže když si v těchto listopadových dnech připomínáme šestisté výročí zahájení Kostnického koncilu, připomínáme se tím i pomalý, ale neodvratný odchod Lucemburků ze scény evropských dějin, což byla zajisté škoda. Ale to jsem odbočil.

Ale to jsem odbočil

Ale to jsem odbočil

Ve městě, dosti poničeném socialismem i tím, co přišlo po něm, se zachovalo několik pěkných staveb, především kostelů. Mimořádně krásný je piaristický chrám Nejsvětější trojice z poloviny 18. století, který zvláště díky interiéru, do kterého je možné nahlédnout aspoň skrz mříž, patří prý k nejlepšímu baroku na Horní zemi čili Felvidéku a možná v celých Uhrách. Četl jsem, že když přijel do Prievidze po svém zvolení prezident Beneš, tak kdosi z jeho českého doprovodu při prohlídce v chrámu pronesl udiveně: Kde se v takové díře vzala taková nádhera... Nafoukaný Čech, prostě projevil. Vzala se tam asi stejně, jako se vzala v Čechách, z kosmopolitní podstaty tohoto kulturního prostoru, z jeho napojení na kulturní centra, které nebylo v Horních Uhrách příliš jiné, než na Moravě nebo v Čechách. Jména umělců, kteří se na stavbě kostela podíleli, jsou ostatně výmluvná: páter Hyacint Hangke, který stavbu organizoval, stavitel Ignác Peter Götz z Kremnice, tehdy čistě německé, slezský řezbář a sochař italského původu Dionýz Ignác Stanetti, malíř Anton Schmidt, kterého v roce 1751 vystřídal vídeňský malíř Jan Stephan Bopovsky-Bojack...

Zvláště díky interiéru, do kterého je možné nahlédnout aspoň skrz mříž, patří...

Zvláště díky interiéru, do kterého je možné nahlédnout aspoň skrz mříž, patří...

Pokračoval jsem dál v obhlídce města, již si teď po třech měsících vybavuji hlavně díky fotografiím. Vyfotil jsem si třeba pamětní ceduli, která zvěstuje, že sem 10. ledna 1849 přicestovali třicátníci Josef Miloslav Hurban s Ludovítem Štúrem, přespali v piaristickém klášteře a druhý „budili narodne sebavedomie v našich otcoch“, když „viedli aj našim krajom dobrovolnikov do boja za slobodu a práva slovenskeho naroda.“ Ten boj bratři Slováci vedli po boku císařské armády proti revolučním Maďarům, jejichž demokratičnost a touha po svobodě nešla za přesvědčení, že Tóth nem ember čili Slovák není člověk. Těm pak nezbylo bojovat de facto na straně reakce, což pak vedlo Engelse s Marxem k přesvědčení, že takové malé slovanské podnárody by bylo nejlepší buď vyhubit nebo germanizovat nebo pomaďarštit, čímž by se přispělo věci pokroku a osvobození lidstva.

Nebo jsem si vyfotografoval Cyrila a Metoděje.

Nebo jsem si vyfotografoval Cyrila a Metoděje.

Nebo jsem si vyfotografoval Cyrila a Metoděje, kteří stojí někde poblíž rušné křižovatky a dohlížejí na dopravu. Prý byla po vzniku samostatného Slovenska taková výzva Matice slovenské, aby v každém městě na Slovensku postavili dvojici sochu: v Prievidzi prý byli první.

Na pyloně stojí žena, nejspíš partyzánka.

Na pyloně stojí žena, nejspíš partyzánka.

Nebo na hlavním náměstí, jmenuje se Slobody, stojí takový docela zvláštní pomník SNP z počátku 50. let, ale neí to ještě taková typická sorela, spíš jakýsi obecný klasicismus. Na pyloně stojí žena, nejspíš partyzánka, jež v rozhodném postoji vypíná prsa. Dole reliéf antického typu, na němž jest scéna odvodu čili rekvírování koní. Nebo možná to jsou koňští handlíři z Handlové. V horní části náměstí je docela slušná kavárna, v ní pěkná kavárnice. Když tam budete mít cestu, stavte se tam a uvidíte.

Tím bych nahlédnutí do Prievidze uzavřel.

Tím bych nahlédnutí do Prievidze uzavřel.

Tím bych nahlédnutí do Prievidze uzavřel. Cítil jsem, že po několika hodinách bych měl město již opustit a vydat se dál. Neměl jsem přesný plán, ale směřovat jsem chtěl cestu již k návratu domů. Přišel jsem na nádraží a právě tam stál autobus do Žiliny. Ano, tam jsem se chtěl již dlouho podívat! Žilina, železniční úzel, jak lákavé.

Město působilo zpočátku skličujícím dojmem, který se pak přece jen mírně...

Město působilo zpočátku skličujícím dojmem, který se pak přece jen mírně...

Dojel jsem tedy po dvou hodinách cesty, během níž bus se statečným řidičem překonal hřeben Strážovských kopců, z něhož sjížděl po dechberoucích serpentinách, do Žiliny. Město venozní čili cévní směrem k srdci krev přivádějící na mě působilo zpočátku skličujícím dojmem, který se pak přece jen mírně zlepšil.

Nebudete tomu, pane doktore, věřit, ale právě jsme přijeli do Žiliny.

Nebudete tomu, pane doktore, věřit, ale právě jsme přijeli do Žiliny.

Nemohl jsme v Žilině nemyslet na doktora Miloslava Žilinu. Znal jsem, můžu se s tím snad pochlubit, toho pozoruhodného člověka s výraznou siluetou dravčího muže, postavou, připomínajícího bytost z romantických románů „plášť a dýka,“ nočního ptáka, snášejícího se na zšeřelé pražské putyky, v nichž sedával obklopen podobnými, ale zdaleka, ba ani zlomkem, tak vzdělanými kumpány – měl jsme občas příležitost být toho. Doktor Žilina byl ve skutečnosti polyglot, překladatel ze všech možných jazyků, esejista, kritik, slavný redaktor Odeonu, který je jako editor podepsaný pod desítkami náročných knih světové literatury. Už je to neuvěřitelných patnáct let, co umřel. No a na tohoto doktora Žilinu jsem nemohl nemyslet v té slovenské Žilině, se kterou neměl nejspíš nic společného, i když si vzpomínám na historku, jak jela v roce 1990 pražská bohéma do Medzilaborců, odkud pocházela rodina Andyho Warhola, a v tom zvláštním vlaku samozřejmě nemohl chybět ani doktor Žilina. A když v noci zastavil vlak na jakémsi nádraží, doktor Žilina se prý, aniž by se zvedl, zeptal, kde to jsme a kdosi, bohužel nevím kdo, se vyklonil z okna, přečetl si nápis a pak pravil: Nebudete tomu, pane doktore, věřit, ale právě jsme přijeli do Žiliny. A protože vím, že doktor Žilina během těch nočních sezení nepil pivo ani víno, nýbrž pomalu usrkával vodku či slivovici, tak i já jsem si dal na jeho počest destilát, který jsem večer pomalu usrkával v jednom podniku na žilinském náměstí.

To by ale zatím ze Žiliny stačilo, možná se sem někdy vrátím. Příště ale Braunau...

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz