16. června 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Ruské krasavice
aneb Nos v Petrohradě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Ruská krasavice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ruská krasavice. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Tři a půl dne v Petrohradě dají člověku pěkně zabrat. Než se z toho vzpamatuju a budu snad schopen dát dohromady cosi ucelenějšího, vypíšu tu, pár hodin po návratu a alla prima, několik prvních dojmů a pocitů, které mi to ohromně poutavé a vzrušující město poskytlo.

Tak tedy naposledy si pamatuji, že jsem stál na něvském nábřeží přímo u Zimního paláce čili Ermitáže a čekal, až se zvedne most. Bylo už dávno po půlnoci a přitom světlo, že by se u toho dalo číst, kdyby se chtělo. Největší divadelní atrakce severu, bílé noci, způsobují nemrav chodit spát až pozdě k ránu, což je podpořeno jaksi teskným pocitem, že už to třeba člověk, pocházející z banálnějších končin, víckrát neuvidí a nezažije.

Tady v Petrohradě je všechno mnohokrát násobeno, neboť to město není jen tak obyčejné, o čemž člověk může celý život číst, ale pak to konečně uvidí a řekne si, pane jo, tak ono to skutečně existuje...

Tady to tedy všechno bylo, ti caři, Rasputin, revoluce a bolševici a Lenin a Trockij a ta strašná blokáda a hladomor a taky Raskolnikov a Puškinova Nataša a Gogolův nos a šiněl čili plášť a třeba Zoščenko a Anna Achmatovová a Josif Brodskij a nekonečně mnoho dalšího. Jak říká Břetislav Rychlík, s kterým jsme tam byl, Petrohrad je zajímavý jak sviňa.

Jenomže mně už dávno zase došla ve foťáku baterka, takže jsem tu chvíli, kdy se opravdu o půl druhé v noci mosty otevřou, to jest pomalu, ale ne zas tak pomalu, aby to byla nuda, zvednou proti sobě dvě půlky silnice a zůstanou tak trčet ve vzduchu, nevyfotografoval. Jenom mám obtisknuto v paměti, že pak začnou projíždět skrz ten otevřený oblouk velké lodi a je to jako když kolem vás proplouvá nějaký temný netvor, na kterého si skoro můžete sáhnout.

A pak mi ještě zbyl v paměti pohled na jednu z hereček divadla Husa na provázku, která trochu balancovalala na rantlu toho zábradlí a byla oblečená do námořnického trika, což je zřejmě nejpraktičtější suvenýr z města, taky jsem si jedno koupil, a na hlavě měla kapitánskou čepici a zdravila ty lodě voláním Nazdááár. A všichni zytkem vědomí trnuli, jestli nespadne do Něvy. Já jsem se totiž přifařil k tomu brněnskému divadlu, které tam vystupovalo s Baladou pro banditu, jak jsem o tom napsal do čtvrtečních Lidových novin.

A zatímco herci přes den zkoušeli, protože herectví je docela řehole, já jsem chodil a také jezdil metrem, tramvajemi, trolejbusy a také takovými těmi dodávkami, kterým se říká maršrutka, křížem krážem po městě, ale nejvíc jsem chodil pěšky po Něvské třídě, kterou jsem za ty dny prošel tam a zpátky aspoň třikrát. Je prý dlouhá čtyři a půl kilometru, ale možná je ještě delší a jak píše Gogol v první větě Petrohradských povídek, právě v povídce Něvská třída, "Není nic podivuhodnějšího nad Něvskou třídu, alespoň v Petrohradě, který se v ní celý zhlíží." Ale tyhle věci popíšu v příštím díle, až se z toho trochu vzpamatuji.

První den, bylo už deset hodin večer, pořád světlo jak pozdě odpoledne, jsem vystoupil ze stanice metra na náměstí Povstání (Ploščaď Vosstanija), kterým Něvský prospekt začíná, a nadechl se. Vzduch byl těžce prosycen automobilovými pachy a pak ještě něčím, co mám od první dávné cesty do Ruska s touhle zemí spojeno: takový těžký a zároveň sladký zápach, pocházející snad od hnijících odpadků, moči a dezinfekce a vycházející ze dvorků, které jako by nepatřily k těm honosným domům, jejichž fasády mohou být zcela skvostné, ale běda, když vstoupíte do průjezdu, kde začíná království potkanů a neskutečně oprýskaných stěn.

Připomínám, že čich je velmi důležitý orgán pro poznávání světa a právě Nikolaj Vasiljevič Gogol se svým mimořádně zajímavým, rejska připomínajícím orgánem, věnoval nosu onu slavnou povídku, v níž odpoutaný nos putuje Petrohradem. Gogol sám byl génius čichu. Vladimír Nabokov, který se samozřejmě narodil také v Petěrburgu, o tom Gogolově supersenzitivním nose napsal skvělou esej.

Přitom to město samo o sobě mi přišlo vlastně čisté a uklizené, od brzkého rána se po ulicích činily celé oddíly zametačů s zametaček, z nich většina byla vybavena archaickými košťaty z proutí, kterými před sebou hrnuly hromady odpadků, které se na těch nejpřitažlivějších místech, tedy hlavně na nábřeží u městských kanálů, navršily během hromadně propíjených bílých nocí. Protože v Petrohradě se paří až do rána a je stále z čeho. Obchody s chlastem a nejrůznějším dalším alkoholickým sortimentem - třeba se sušenými rybami, které ovšem od sovětských dob, kdy se prodávaly jen tak do ruky, jsou pěkně po kouscích hygienicky zatavené do igelitových sáčků, že by ani Japonci to lépe neudělali - tak tyto kšefty mají otevřeno rozhodně přes půlnoc a flašky vodky se tam kupují do náručí. Přitom taková láhev není vůbec levná, přijde na šest set rublů, tady nějakých čtyřista korun, ale nemám úplně přehled, kolik stojí u nás... No, já ji tady taky nekupoval, ale poblíž jsem se nacházel.

Alkoholiky jsem tam ovšem potkával na každém kroku, čímž nemyslím ty, s nimiž jsme tam byl. Posedávají na lavičkách, potácejí se individuálně i ve skupinách, polehávají u stanic metra. Typických bezdomovců, těch, které znám od nás ze Smíchova, mi tam přišlo ale jaksi méně, spíš bych řekl, že tam převládá takový ten druh namazaného chlapa, který má patřičně propitý ksicht do zarudlé hmoty, v tlamě metalízu, na sobě pořád ještě jaksi ucházející kvádro a nákupní tažku v sukovité ruce. Ráno, když jsem vyhlédl ze svého pokoje v jednom dosti obskurním hotelu, byly skoro všechny lavičky dole v ulici Frunštatské obsazené spícími těly, kolem stály flašky od vodky a vína, plechovky od piva. Za chvíli to už ale bylo všechno uklizené a postavy se odklátily asi do svých brlohů.

Zcela vynikající se mi jevily možnosti stravovací. To je myslím obrovský pokrok a jeden z velkých úspěchů ruského kapitalismu nebo čím to je. Pamatuju si ze své návštěvy v Moskvě v roce 1997, jak těžké tam bylo najít nějakou obyčejnou restauraci nebo kavárnu, kde by si člověk dal ráno kávu a nějaký piroh k tomu. Tak to se ohromně změnilo, aspoň pokud jde o Sankt Petěrburg. Na Něvském prospektu, ale i vlastně po celém městě, je plno podniků, ve kterých je možné si něco většinou obyčejného a dosti dobrého dát. Naprosto převládá ruská tradiční kuchyně, které je skvělá a promyšleně, díky své sladkokyselé chuti, zařízená pro alkoholem zplundrovaný organismus. Zvláště výborné jsou jejich polévky, tedy soljanka a samozřejmě boršč, který se podává studený, ale pak nejrůznější saláty z červené řepy, zelí hub a kopru a nakládané okurky a česnek a pak pochopitelně nejrůznější druhy pelmeňů a pirohů a bliny, což je něco jako palačinka, do které se zabalí tvaroh, zaveřenina a tak podobně.

Ony bufety jsou překvapivě (já mám vůči Rusku plno předsudků, v lecčems zdůvodněných) čisté a vkusné, obsluha za nimi ochotná a dokonce usměvavá, což není vůbec jinak pravidlem: zakoboněné, ba přímo zarputile nasrané výrazy jsou povinné třeba u žen, které prodávají na stanicích kupóny do metra, kde tvářit se odpudivě je zřejmě nařízeno revolučním dekretem.

Tak v těchto bufetech nikoli. Třeba v non stop podniku Jemelja na Gribojedově kanále, kam jsme se chodili najíst, nás obsluhovalo krojované děvče, které se stále usmívalo, po každém objednávce se drobně uklonilo, peníze vracelo do kopějky a divilo se, že mu člověk chce nechat nějaký rubl spropitného. Šlo mu to sice velmi pomalu, ale to jsem měl pocit, že patří k národnímu rituálu. Ten podnik byl otevřený non stop a jeho pulty byly stále plné čerstvého a jak jsem už napsal, skutečně dobrého jídla. Upřímně řečeno, něco takového u nás není... Možná je u nás víc macdonaldů (ty jsou tady ovšem taky), zcela jistě více čínských vývařoven (ty jsem naopak téměř neviděl), ale takové příjemné a přitom jednoduché "národní" bufety u nás, tvrdím nejsou...

Nikdy jsem neviděl tolik noh na vysokých podpadcích, ba dalo by se říct, že jsem nikdy neviděl na ulici tolik ženských noh v obnažené formě. Navíc v tak vysoké kvalitě, čemuž dosti ty podpadky pomáhají. Ruská krasavice, to je, jak známo, fenomén, přičemž to neznamená, že by nutně ty ženy a dívky byly opravdu krásné. Naopak, při bližším zkoumání jsem nabyl přesvědčení, že jsou často nosaté, bradaté, hranaté, očí vykulených či trochu šilhavých. Ruský ženský zjev působí občas až jaksi hejkalovitě či vodníkovsky, aspoň tady na severu, kde převládají světlé typy s vodnatě modrýma očima a jaksi tykvovitou hlavou.

Tvrdím, že skutečně pěkných žen je tam spíše méně než u nás a ve zbytku Evropy, ale jedno ty ruské krasavice vědí či to spíše vnímají jako povinnost: že se musí chovat a vypadat jako krasavice! Musí se tak oblékat, obouvat, parádit se, nosit se, jako by šly na molu či právě jel kolem nějaký byznysměn, který občas skutečně kolem jede. Téměř tam neexistuje takový ten u nás, alespoň ve městech, převládající typ sportovního unisex děvčete, natož pak, aby jste tam natrefili na nějakou emancipovanou intelektuálku západního cool typu, něco takového by bylo zjevením zcela raritním a revoltujícím. Nemyslím, že by to byly dívky lehkých mravů, to v žádném případě, já si vlastně za celé ty dny nevšimnul žádné na ulici postávající Soni Marmeládové, ale to bylo také proto, že jsem byl v této věci zcela saturován tou vizuální pastvou, tou sexuální pomazánkou, kterou jsou natřeny a silně naparfémovány petrohradské hlavní promenády.

Tyto děvočky jako by celým svým zjevem chtěly a musely dokonale dokládat svou sexuální či genderovou danost: jsem tady, abych splnila svou ženskou povinnost a tou je naplňovat svou životní roli coby sexuálního objektu. V jisté životní chvíli, když svou roli splní, začnou se proměňovat v typ kynoucí báryšně, v jejichž tvářích, nikoli již v masivních postavách, zahlédnete onu vzpomínku na časy děvočkovitosti, které překryla životní realita, která je na Rusi zcela jistě pořád těžká, přičemž břemeno tam tradičně nese žena, někdejší ruská krasavice.

A tak já tento první petrohradský nálev, který skutečně sepisuju pár hodin po příletu, zakončím výjevem, na nějž jsem fascinovaně hleděl v parku kousek od jezdecké sochy Petra I., od onoho Mědnovo vsadnika, kde se konalo cosi, co se jmenovalo Prazdnik cvětov čili Svátek květin a spočívalo to v tom, že po trávníku se procházely lolity, na nichž sotva pučely první tělesné květy, a ty děvočky se vždy postavily do jaksi baletně vyzývavé pozice a postály a lidé si to fotografovali a říkali kakaja krasata a občas se někdo utrhnul a chtěl se vyfotografovat s nimi a ony to ochotně připustily. A bylo to zvláštním způsobem dojemné a přitom perverzní a já tam stál a trochu mi poskakoval ohryzek, ale ovládl jsem se.
Příště již ale o památkách a bolševicích.

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.