23. května 2014 17:35 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Sen velkovévodův
aneb Darmstadt

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Já už jsem tu jednou byl, ne ve snu a ani ne v minulém životě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Já už jsem tu jednou byl, ne ve snu a ani ne v minulém životě. | foto: Jiří Peňás
Střevo se německy řekne der Darm. Název města Darmstadt (Střevoměsto?) s ním ale prý nemá nic společného. Jméno snad pochází od nějakého potoka Darmbachu (tedy Střevního potoka?) nebo od nějakého rytíře Darimunda, který ho měl údajně založit.

Mohlo to být také tak, že se tím pojmenováním mělo naznačit něco společného s místem, kde střeva končí. Ale to by nebylo vůči Darmstadtu fér. 

Darmstadt patřil k nejvybombardovanějším německým městům.

Darmstadt patřil k nejvybombardovanějším německým městům.

Darmstadt patřil k nejvybombardovanějším německým městům: noc z 11. a na 12. září 1944 dostala jméno Brandnacht, noc požárů. Pět minut před půlnocí začalo z dvou set třiceti britských letadel padat na město dohromady na čtvrt milionu bomb. Zničeno bylo 99 procent vnitřního města, zahynulo přes dvanáct tisíc obyvatel, na jednoho muže připadaly dvě mrtvé ženy, neboť ty – a děti – v té době v německých městech převládaly. Vojensky nebo hospodářsky důležité objekty stály na kraji města a zůstaly skoro nepoškozeny. Výstavné rezidenční město hesenských landkrabat shořelo.

Muž shlíží dolů, udiven nejspíš, jak se až tam dostal.

Muž shlíží dolů, udiven nejspíš, jak se až tam dostal.

Na těsně poválečných či snad ještě válečných fotografiích zničeného města ční nad ruinami tenhle sloup, na jehož vrcholu jakýsi muž shlíží dolů, udiven nejspíš, jak se až tam dostal a jak nyní slézt. U něj jsem vystoupil z tramvaje, do níž jsem sedl na nádraží, a zjistil, že jsem dojel na náměstí Luisino (Luisaplatz), a že ten zelenkou pokrytý muž, na nějž nebylo zespodu vidět, jest jakýsi Ludvík, tedy Ludwig I., velkovévoda Hesensko-Darmstadský. Dalším pátráním jsem zjistil, že byl manželem oné Luisy, takže je to náměstí rodinné.

Onen sloupový Ludvík žil v létech 1753 až 1830 a jako Napoleonův spojenec byl odměněn tím velkovédským titulem: do té doby byli Hesenští z Darmstadtu oceňováni titulem landkrabě. Darmstadtské Hesensko bylo jedním z těch malých a čilých a k světu se docela majících státečků, které na historické mapě Německa působí jako pestré puzzle. Devatenácté století pak Hesensko přečkalo jako jeden z pětatřiceti států Německého spolku a po porážce Rakouska 1866 a Francie v roce 1871 již jako součást Německého císařství.

V listopadu 1918 byla i tady vyhlášena republika, vznikl Lidový stát Hesensko, který existoval do převzetí moci nacisty. Po válce bylo spojenci k Hesensku přidáno Nassavsko a vznikla spolková země Hesensko – Land Hessen, s hlavním městem Wiesbadenem, který leží v onom Nasavsku – Nassau. V nitrozemském Hesensku žije něco přes šest milionů lidí, Hesů a jiných, nyní tam vládnou v dosti netradiční koalici křesťanští demokraté se Zelenými. Teče tam Mohan a taký Rýn a přiměřeně se tam zvedá pohoří Taunus, které se proslavilo v podobě automobilu. Největší město je Frankfurt, o němž jsem už několikrát psal. Z něj do Darmstadtu to S-Bahnem trvá asi půl hodiny.

Po válce bylo spojenci k Hesensku přidáno Nassavsko a vznikla spolková země Hesensko.

Po válce bylo spojenci k Hesensku přidáno Nassavsko a vznikla spolková země...

Ten sloup, který tam vztyčili v roce 1840, je uprostřed dutý, aby se do něj vešlo schodiště, kterým lze vylézt nahoru. V 50. letech tam několikrát vystoupali sebevrazi, kteří pak skočili z vyhlídkové plošiny, která je od té doby zadrátovaná a pouští se tam jen párkrát do roka. Já se právě netrefil.

V Darmstadtu jsem provedl obvyklou pěší reširši města.

V Darmstadtu jsem provedl obvyklou pěší reširši města.

V Darmstadtu jsem provedl obvyklou pěší rešerši města. Krouživě jsem obešel několikrát jeho střed, v němž lze po poválečné obnově signifikovat rezidenční zámek (baroko), městskou radnici (pozdní renesance), červený evangelický městský kostel (předělaná gotika), krásně kulatý katolický kostel (klasicismus) a původní divadlo též v klasicistním, respektivě řeckém stylu, kde je nyní uložen zemský archiv. Zemské muzeum (Hessisches Landesmuseum) též ve slohu klasicistním bylo zavřené, neboť je v sanaci. To mě trochu mrzelo, neboť jsem se dočetl, že tam mají zajímavé zkameněliny, zrovna jsem měl na ně chuť.

Prostírá se před ní rozsáhlá dvorana s jakýmisi betonovými skulpturami ve tvaru paraplat.

Prostírá se před ní rozsáhlá dvorana s jakýmisi betonovými skulpturami ve tvaru...

Nyní se divadlo provozuje v Staatstheater Darmstadt, což je velmi modernistická, extravagantní stavba ze začátku sedmdesátých let, před deseti lety ještě zmodernizovaná. Prostírá se před ní rozsáhlá dvorana s jakýmisi betonovými skulpturami ve tvaru paraplat, takže to vypadá trochu jako na autobusovém nádraží. Ale je to velmi chic a za tmy, když se věci správně osvětlí, musí to vypadat velmi impresivně.

Důležitá je v Darmstadtu technická univerzita (Technische Universität Darmstadt), která byla založená v roce 1877. Je to kolos, na němž nyní studuje na čtyřicet tisíc studentů, kteří se různě potulují po městě, kde žije dohromady sto třicet tisíc občanů: v posledních volbách tady zvítězili Zelení, kteří jsou v Hesensku svým způsobem doma. Díky univerzitě a čtyřiceti vědeckým ústavům patří Darmstadtu oficiální statut Wissenschaftstadt – město vědy. To je takový německý zvyk, dávat městům ty přívlastky... dlí tady třeba Evropská organizace pro výzkum meteorologickými satelity (EUMETSAT), což by mohlo zajímat mého meteorologicky založeného kolegu Zbyňka Petráčka.   

Je to návrší, kam se dá z centra dojít pěšky tak za dvacet  minut.

Je to návrší, kam se dá z centra dojít pěšky tak za dvacet minut.

Nejzajímavější – nejslavnější a nejvyhledávanější - ovšem v Darmstadtu je Mathildenhöhe čili Matyldin kopeček či vršek. Je to návrší, kam se dá z centra dojít pěšky tak za dvacet  minut. Člověk projde ulicemi krásných vil a octne se v prostředí působícím až neskutečně: bizarní park s řadami zakrnělých platanů, terasy a balustrády, vodní nádrže s mozaikami, pylony s bronzovými sochami plazících se šelem, v průčelí pestrobarevný ortodoxní kostelík s bujnou dekorací, pak ušlechtile bílá plocha hlavního paláce, jakéhosi pavilonu nejasného účelu. A nad tím vším a trochu stranou podivná věž jako nějaký maják se zdviženými prsty.

A nad tím vším a trochu stranou podivná věž jako nějaký maják se zdviženými prsty.

A nad tím vším a trochu stranou podivná věž jako nějaký maják se zdviženými...

Jako by se člověk ocitl v nějakém metafyzickém obraze Giorgia de Chirika nebo v knize Michala Ajvaze. Nejlepší by bylo dostavit se sem brzy ráno a sledovat, jak se ze šera vynořují obrysy těch zvláštních staveb, teras, altánů, vodních hladin, soch a stromořadí, pozorovat, jak se projasňuje kontura té věže, která vypadá, myslím, dosti falicky, však také se jmenuje Svatební věž (Hochzeiturm) a skutečně byla kvůli svatbě postavena a svatby se tam stále konají, protože i Němci se občas dosud ještě žení – a Němky vdávají.

Nejlepší by bylo dostavit se sem brzy ráno a sledovat.

Nejlepší by bylo dostavit se sem brzy ráno a sledovat.

Ta svatba původní, jíž byla věž zasvěcena a kvůli níž se stavěla, se konala 2. února 1905 a ženil se hesenský velkovéda Ernst Ludwig s princeznou Eleonorou ze Solms-Hohensolms-Lich. Dokončena byla v roce 1908. V roce 1944 přišla při onom bomardování o páté patro s těmi prsty.

Věž byla až poslední z komplexu staveb, které tady vyrostly během prvních let dvacátého století. Na poslední chvíli, kdy si ještě takovou rozmařilost mohl už pomalu definitivně bývalý feudál dovolit, zřídil tu poslední hesenský velkovéda Ernst Ludwig (1868 – 1937) uměleckou kolonií (Darmstädter Künstlerkolonie). Tento estét, vnuk královny Viktorie, ovlivněný myšlenkami anglického hnutí Arts and Crafts (Umění a řemesla), jež se snažilo vrátit „běžnému životu“ krásu a ladnost, pozval v roce 1899 mladé architekty a výtvarné umělce sem, na Matyldin vršek, a nabídnul jim možnost se realizovat. Chtěl si splnit svůj sen: uskutečnit utopii ušlechtilosti, krásy a harmonie, stvořit Gesamtkunstwerk, celek, kde by vše splývalo v jeden harmonický akord. 

Chtěl si splnit svůj sen.

Chtěl si splnit svůj sen.

Mezi těmi pozvanými muži byli malíři (Hans Christiansen, Paul Bürck), sochaři (Ludwig Habich, Rudolf Bosselt) a architekti a designéři. Mimořádnou osobnost představoval architekt Peter Behrens, jenž je považován za jednoho z průkopníků industriální architektury (před pár lety mi Tomáš Glanc s nadšením ukazoval budovu továrny AEG v berlínském Moabitu, matku všech továrních hal, kterou Behrens navrhl v roce 1907). Od něj de facto pokračuje linie darmstadské kolonie k další etapě německé (evropské) architektury, k výmarskému a pak desavskému Bauhausu, jehož představitelé byli Behrensovými žáky. 

Ušlechtilý a čistý člověk dává svůj hlas ušlechtilosti a čistotě.

Ušlechtilý a čistý člověk dává svůj hlas ušlechtilosti a čistotě.

Hlavní roli velkovévoda však svěřil opavskému rodáku Josephu Marii Olbrichovi (1867 – 1908), jednomu z těch „mladých mistrů“, učedníků vídeňského Otty Wagnera, kteří zvláštní shodou okolností pocházeli z Moravy a rakouské části Slezska (J. M. Olbrich, Josef Hoffmann, Leopold Bauer, Jan Kotěra, Hubert Gessner). To pojmenování „mladí mistři“, evokující novelu Thomase Bernharda Staří mistři, patří Jindřichu Vybíralovi, opavskému historikovi architektury, a s dovolením mému kamarádovi, který o nich napsal výtečnou knihu - Mladí mistři (2003). O Olbrichovi tam mimo jiné píše: „Olbrich patřil k blouznivcům, kteří se snažili chaotickému světu průmyslové společnosti čelit kosmickou vizí dokonalých a krásných řešení, tvořících bázi pro šťastný a harmonický život.“ A cituje ho: „Ušlechtilý a čistý člověk dává svůj hlas ušlechtilosti a čistotě. Velké štěstí čiší z dveří a oken, kde jednoduchá krása šlechtí střízlivý účel.“ 

Seine Welt zeige der Künstler – die niemals war noch jemals sein wird.

Seine Welt zeige der Künstler – die niemals war noch jemals sein wird.

Olbrichův opavský otec byl majitel pernikářství, voskařství a cihelny, tedy syn měl po ruce materiály, které se tvarují, hnětou, dává se jim forma, která může nabýt rozličných podob. Joseph Maria se v Opavě, které on říkal Troppau, vyučil zprvu zedníkem a až ovládl řemeslo, začal v roce 1890 studovat na vídeňské architektuktuře, nikoli však ve slavné třídě Otty Wagnera, jak se někdy uvádí - najdete to třeba ve Wikipedii. Wagner, tvůrce vídeňského architektonického přerodu, si však všiml jeho kreslířského nadání a zaměstnal ho ve svém ateliéru.

Jako mladík ani ne třicetiletý navrhl známý vídeňský pavilon Secese - tu bílou secesní krychli se zlatou kopulí - a s renomé „mladého mistra“ nového směru (Jugendstil) přijal velkovévodovu nabídku. Jeho dílem byl v roce 1901 otevřený Ernst-Ludvig-Haus, bílá podélná stavba s bočním vchoden, nádherným portálem, který stráží dvě velké secesní bytosti – autorem byl sochař Ludwig Habich, jeden z umělců z kolonie. V oblouku nad vchodem je napis Seine Welt zeige der Künstler – die niemals war noch jemals sein wird. Což bych rád nějak inteligentně secesně přeložil, snad tedy: Umělec nechť svět svůj předvádí, jenž nikdy nebyl, ani nebude. 

Jeho pobyt na tomto světě nebyl však nijak dlouhý, už roce 1908 umírá na leukémii, bylo mu jednačtyřicet let.

Jeho pobyt na tomto světě nebyl však nijak dlouhý, už roce 1908 umírá na...

Dům Arnošta Ludvíka byl od začátku koncipován jako místo pro výstavy a pro ateliéry umělců. Někteří z nich si mohli postavit své domy přímo tady na Mathildenhöhe, Olbrichův dům je hned za rohem, zaujalo mě, že tam od roku 1980 sídlí Německo-polský institut. Dům byl za onoho bombardování též těžce poškozen, obnovili ho tak, jak ho asi znal Olbrich. Jeho pobyt na tomto světě nebyl však nijak dlouhý, už v roce 1908 umírá na leukémii, bylo mu jednačtyřicet let. Mladý mistr. Ještě předtím stačí navrhnout tu falickou věž... 

Já už jsem tu jednou byl, ne ve snu a ani ne v minulém životě, ale v horkém červnovém dnu před dvanácti lety. Spolu se spisovatelem Milošem Urbanem nás sem vzali na výlet Halilovi přátelé – o Halilovi jsme psal v minulém díle. Byli jsme na jakési literární akci ve Frankfurtu, Milošovi vyšlo krátce předtím v Německu Sedmikostelí (pod trochu tuhým názvem Die Rache der Baumeister, Pomsta stavitelova), a protože jsme oba myslím založením nostalgičtí estéti, odvezli nás naši němečtí hostitelé nejprve k obří románské katedrále ve Wormsu a pak sem. Myslím, že ani jeden jsme o existenci toho secesního zázraku tehdy nevěděli, jen jsme užasle v tetelivém horkém vzduchu hleděli na jeho podivnou nádheru.

Tak jsem se vrátil. Kdyby náhodou ještě někdy byla ta možnost, podíval bych se tam znovu, nejkrásnější to musí být za toho ranního šírání...  

Já už jsem tu jednou byl, ne ve snu a ani ne v minulém životě.

Já už jsem tu jednou byl, ne ve snu a ani ne v minulém životě.

Ještě bych měl ale dodat, kde se tam vzal ten ruský kostelík... Onen Arnošt Ludvík, syn britské princezny Alice, byl bratrem hned dvou žen, které se vdaly do Ruska, kde je čekal osud mučednic. Sestra Alix, Alexandra Fjodorovna Hesenská, byla manželkou posledního cara Mikuláše II. Zabita byla se svým mužem a hemofilními dětmi bolševiky 17. července 1918 v Jakatěrinburgu, který se na počest jejich vraha pak jmenoval Sverdlovsk. O den později byla do jámy nedaleko za městem vhozena se zbytkem carské rodiny a služebnictva její – a velkovévodova sestra -  Alžběta (Jelizaveta Fjodorovna), vdova po velkoknížeti Sergeji Alexandrovi. Do jeho náruče vhodil v únoru 1905 hodil pokrokový revolucionář nitroglycerinovou bombu, takže zbytky těla sbírala jeho žena po kouscích.

Jelizaveta, zbožná a milosrdná žena, která v době bolševického převratu byla léta jeptiškou v pravoslavném klášteře, což nepochybně představovalo pro Lenina a spol velké nebezpečí, umírala prý dva dny, neboť tak dlouho se z jámy, kam bolševici naházeli dynamit, ozývalo sténání a snad i modlitby. Třeba si v posledních chvílích vědomí mohla tato žena vybavit daleký Darmstadt, kde vyrůstala, kam s rodinou jezdila a kde její bratr postavil pro ni a její blízké pravoslavný kostelík. Stál na takovém krásném a zvláštním místě... 

Jelizaveta, stejně jako její sestra Alix, byla v devedesátých letech ortodoxní církví prohlášena za svatou.

Stál na takovém krásném a zvláštním místě.

Stál na takovém krásném a zvláštním místě.

 

Cesta se uskutečnila za laskavé podpory Deutsche Zentrale für Tourismus a Eurolines.

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.