5. března 2015 13:28 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Stařec a mrtvé moře aneb
Kontrarevolucionář na Masadě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Masada byla poslední bašta povstalců, poslední útočiště Židů v jejich zoufalé,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Masada byla poslední bašta povstalců, poslední útočiště Židů v jejich zoufalé,... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Loknout si pořádně vody z Mrtvého moře, to byla odedávna touha všech cestovatelů a dobrodruhů. Stejně jako vymýt prach pouště z unavených očí tím solným roztokem.

Po obojím jsem toužil i já a obojí se mi splnilo. Obojí mě naplnilo pocitem silného hnusu, ale obojí stálo za to. Voda z Mrtvého moře - nebo dříve také z Lotova moře, neboť jeho žena se tu někde změnila v solný sloup - je opravdu odporná, koupání v ní nepříjemné, dojem z ní po vylezení nechutný, oči po styku s ní osleplé, chuť strašlivá. Ale vše vynahradí ten pocit, že jste se ponořili tři sta metrů pod hladinou moře do mrtvé vody. Vlastně neponořili. Ono to totiž nejde. Vždyť se tam nedá ani utopit.

Lukáš nás zavezl do hotelové oázy Ejn Bokek v jižní části nudlovitě protaženého moře. Tvoří ji skupina smutných hotelů ze 70. až 90. let, které stojí na dosah vody. Hned za hotely se tyčily pusté červené a oranžové skály, přes vodu na dohled šedá Jordánská vysočina. Atmosféra to byla jak z nějakého postkatastrofického filmu, k čemuž přispívalo i to, že ještě nezačala sezóna, takže na pláži, lze-li tomu tak říkat, bylo jen pár Číňanů, kteří jsou cudní a koupou se v šatech, nebo Rusů se svými smutnými těly, zádumčivými výrazy a arogantními způsoby.

Pomalu jsem lezl do vody, která čpěla jak chemická laboratoř. Pak, když už jsem byl v ní dostatečně ponořen, jsem se položil na hladinu a skutečně voda nadnášela, takže jsem měl pocit, že jsem se stal matrací. Připadal jsem si jako fakír, jako korkový špunt, jak levitující duch nad vodami, jako vodní superman... Když v tom mi někdo šplíchl vodu do otevřených očí, já vyjekl bolestí a pořádně si loknul, hnus hnusoucí...

Připadal jsem si jako fakír, jako korkový špunt, jak levitující duch nad vodami, jako vodní superman...

Připadal jsem si jako fakír, jako korkový špunt, jak levitující duch nad vodami, jako vodní superman...

Ovšem ten pokus o koupání v solném roztoku přišel až na konci našeho výletu k jam ha-Melach čili Moři soli, jak tomu protáhlému rybníku bez ryb říkají Hebrejci.

Vlastně jsou to dva rybníky, ten větší, severní rychle vysychá, o několik metrů za rok, takže, když jsme k němu přijížděli, spatřili jsme asi kilometr od pobřeží ruiny restaurací a snad penzionů, které tam ve dvacátých a třicátých letech postavili Britové, když Palestina spadala pod jejich mandát.

Šel jsem si ty smutné domy obhlédnout a představoval jsem si, jak to tam asi v takovém roce 1930 vypadalo: Angličané dostanou tu zemi po první světové válce po poražených Turcích na starost, snad si myslí, že by z ní mohli udělat druhou Riviéru, jenže se nestačí divit, co se tady děje: Židů, kteří sem přijíždějí uskutečnit Herzlův sen o Židovském státě rok od roku přibývá, už jich víc než sto tisíc, Britové jsou jim zprvu nakloněni, vždyť Židé spolu s nimi bojovali proti Osmancům a když v prosinci 1917 vtáhl generál Allenby s britskou armádou do Jeruzaléma, zbožní Židé v něm viděli mesiáše. Balfourova deklarace z toho samého roku pak vyhlásila, že Židé mají nárok na budování domoviny na palestinském území, ovšemže za předpokladů zachování všech práv ostatních obyvatel. A tak Židé získávají píď za pídí zem potřebnou pro své historické dílo, což nešlo jinak, než vykupovat ji za obrovskou cenu od Arabů, ale tím to neskončilo. Získané pak museli i se zbraní v ruce hájit, protože Arabové se obvykle nijak necítili obchodními smlouvami vázáni, takže každý kus kamenitého pole byl doslova vydřen a vybojován, jak o tom například píše v románu Zloději v noci Arthur Koestler, který to sám zažil.

Byla to doba, kdy Židé od snů a plánů přešli k diplomacii a reálným základům svého příštího státu, byla to doba kibuců a otců zakladatelů Chajima Weizmana a Ben Guriona, a tvrdých, většinou chudých, ale nadšených a odhodlaných lidí, kteří utíkali z (východní) Evropy před pogromy, nebo odcházeli z civilizovaného Německa, odkud si přinášeli všechny ty technologické a kulturní a hygienické návyky, sem do poloviční nebo spíš úplné pustiny, kde na ně museli zapomenout. Přicházeli mezi nepřítelsky naladěný lid, který v nich viděl od začátku vetřelce, i když takové, na kterých lze nejdříve vydělat, obrat je a pak teprve utopit v moři. O což se už od dvacátých let v několika protižidovských povstáních Arabové snažili a vždy to skončilo zmasakrovanými židovskými osadami, ale zároveň arabskou porážkou a ještě houževnatějším židovským úsilím.

Šel jsem si ty smutné domy obhlédnout a představoval jsem si, jak to tam asi v takovém roce 1930 vypadalo.

Šel jsem si ty smutné domy obhlédnout a představoval jsem si, jak to tam asi v takovém roce 1930 vypadalo.

A to všechno Britové sledovali s čím dál větší disgustací a omrzelostí, která končila až zatrpklostí vůči těm přepjatým (nic neznechutí Angličana tolik jako přepjatost a nedostatek vkusu a míry) sionistům, jimž sice tak nějak rozuměli a fandili jim, ale riskovat, že si kvůli nim znepřátelí všechny Araby, jichž je jak písku na poušti, tak to se jim rozhodně nechtělo. A to byl teprve začátek. To horší měli všichni před sebou.

Dva tisíce let tam ležely svědkové těch dramatických světodějných časů.

Dva tisíce let tam ležely svědkové těch dramatických světodějných časů.

Jeli jsem pak podél moře a z druhé strany se zvedala hradba hor kumránských, provrtaných jeskyněmi esejců, v nichž beduínská koza objevila roku 1947 slavné Svitky od Mrtvého moře. To je pravda s tou kozou. Beduíni, kteří kozu pronásledovali, velmi rychle pochopili, že ty potrhané papyrusy a ztrouchnivělé pergameny, které se pak našly i v dalších jeskyních těch rozeklaných skal, budou nejspíš mít větší hodnotu než všechny jejich kozy dohromady. Dva tisíce let tam leželi svědkové těch dramatických světodějných časů, kdy se tento mimořádný kus země chvěl očekáváním apokalypsy, konce věků, „konce dnů“, do nichž mělo lidstvo, tedy Židovstvo, co nevidět vstoupit. V těch časech před a po narození Krista, jehož oni si ovšem moc nevšimli, Židé zažívali cosi jako horečku z eschatologie.

Židé v té době žili v představě, že jsou na konci historie, že se blíží harmagedonská bitva a že co nevidět „nebeský hostitel se projeví mocným hlasem, základy světa se otřesou a válka nebeských knížat se přenese na celý svět“, jak stojí v jednom z kumránských žalmů. Častým rysem těch textů je vášnivá kritika všeho pozemského, přesvědčení, že hlouběji do hříchu už svět zapadnout nemohl, že jediná cesta je mučednictví a násilné odmítnutí toho hříšného, upadlého, dekadentního světa, kterému vládnou cizinci a bezbožníci, Řekové, Římané, homosexuálové, sodomité a jiní liberálové. Jak se to všechno vrací a jak nic nového není pod Sluncem. Snad až za dva tisíce let nalezne nějaká zatoulaná koza naše paranoidní texty, očekávající apokalypsu, krach a zhroucení, texty, které budou proklínat náš způsob života a naši civilizaci, jejímž nejhorším proviněním je, že se v ní dá relativně slušně žít, pokud se o to člověk aspoň trochu snaží, pomyslí si jejich čtenář, v jaké pomatené době jsme to žili. Alespoň doufám, že se nějaká koza najde.

Nikdo se nenechá uplatit vodovodem, silnicemi, kanalizací, školami, očkováním, americkými filmy, žvýkačkami, rock´n´rollem, erotickými časopisy...

Nikdo se nenechá uplatit vodovodem, silnicemi, kanalizací, školami, očkováním, americkými filmy, žvýkačkami, rock´n´rollem, erotickými časopisy...

Nutně se náš hovor během cesty stočil k našemu oblíbenému filmu, byť ne všichni v autě ho znali, Životu podle Briana. S Lukášem jsme se shodli, že je vedle knih Iosepha Flavia o Válce židovské, kterou jsme pochopitelně četli několikrát, základním zdrojem poučení o poměrech v Římany okupované Judeji. Po paměti jsme proto citovali scénu, v níž Monty Python převlečení za bojovníky Všelidové fronty Judeje, rekapitulují, co zlého a strašného jim přinesla římská okupace. Ano, vodovod, kanalizaci, lékařskou péči, vzdělání, veřejný pořádek, zavlažování, lázně, zásobování pitnou vodou... Hrůza! A co nejhůř: mír! A s tím ať jdou do háje! Proti okupantům je třeba se postavit! Nikdo se nenechá uplatit vodovodem, silnicemi, kanalizací, školami, očkováním, americkými filmy, žvýkačkami, rock´n´rollem, erotickými časopisy... Hříšnou civilizaci je nutné potrestat a nejlépe zničit, pak odejít do skal, vyhloubit jeskyně, odít se hrubým šatem, pít slanou vodu, žmoulat kozí trus a po večerech za svitu smrdutých loučí pěstovat apokalyptickou literaturu plnou ornamentálně patetického spílání a vyhrožování světu, kterému by nejraději podřízli krk. Ach, to byly nadějné časy plné revoluční nenávisti.

Ale to už má Izrael za sebou, na to jsou teď zase jiní experti.

Blížili jsme se k Masadě.

Blížili jsme se k Masadě.

Blížili jsme se k Masadě. K hoře, která jako pecen vyprahlého a zarudlého těsta stojí v pouštní krajině poněkud osaměle, jako by odskočila od pásma hor na horký plát Judské pouště. Masada byla poslední bašta povstalců, poslední útočiště Židů v jejich zoufalé, šílené, sebezničující a sebevražedné válce, kterou vedli jak mezi seobou, tak s Římany v letech 66 až 73 po Kristu. Knih o té totální válce, ve které stály proti sobě dvě pozoruhodné civilizace, jež se z počátku k sobě chovaly docela přátelsky, jsou napsány stohy. Samozřejmě základní je ona Válka židovská Josefa ben Metitjahu, pořímštěného Žida, který si dal jméno Flavius. Ten to ještě zažil, byl u toho nejprve na straně židovských povstalců, pak, když viděl, že boj je ztracený a jeho pokračování by vedlo jen k další katastrofě, přidal se k Římanům a snažil se vyvodit z porážky nějaké východisko. Když nic jiného, aspoň o ní napsat, zaznamenat ji pro budoucnost. Stal se tak vlastně prototypem kolaborujícího intelektuála, pragmatika a oportunisty, který dá přednost životu před zkázou, čímž mu bude umožněno onu zkázu popsat.

Mnohem dřív než se mi dostal do ruku Josef Flavius (přiznám se tady, že jsme tím spíš jen listoval), jsem četl Feuchtwangerovu moderní adaptaci, jeho trilogii Židovskou válku, a byl to jeden z těch zážitků raného čtenářského věku, který se, myslím, v pozdějších letech už nedostavuje. Lion Feuchtwanger, stejně jako jiní - uvedl bych knihu historika Martina Goodmanna Řím a Jeruzalém. Střet starověkých civilizací, česky 2007) - popisují obranu a dobytí Masady tak, jak ji vylíčil Josef Flavius. Ten u toho samozřejmě nebyl, neboť už tři roky žil dobře zajistěn v římském císařském paláci, kde mu jemu nakloněný Vespasianus (císař byl od roku 69) poskytl vše k tomu, aby mohl nerušeně psát.

Technicky je to ale zvládnuté na vysoké úrovni.

Technicky je to ale zvládnuté na vysoké úrovni.

Na Masadě v 60. letech minulého století intenzivně kopali izraelští a jiní archeologové a jejich pomocníci. Odkryli kulisy příběhu, který před tím byl znám literárně. Podobně jako Schliemann Tróju. Teď je Masada prvořadá turistická atrakce. Dole pod ní zastavují autobusy a vyplivují turisty, o sezóně to musí být šílené. Technicky je to zvládnuté na vysoké úrovni. Dole je moderní návštěvnické centrum s kinosálem, kde vám pustí kousek filmu s Peterem O´Toolem v roli velitele X. římské legie Flaviem Silvou, který ač možná vnitřně nerad, musí vykonat tu drsnou práci a povstalce potřít. Pak vlezete do obchodu se suvenýry, blátem a kosmetikou z Mrtvého moře, z různými oleji a bižutérii starožidovského typu, samozřejmostí je dobrý bufet, kde mají standardně dobré cappuccino. Ale to si spíš dáte až potom.

Pochopitelně se nahoru necháte vyvézt lanovkou. Už to je impozantní. Zíráte do vzdalujícího se údolí, v němž se modrá pruh Mrtvého moře a v pozadí se tmí hradba Jordánských hor. Lanovka se mírně houpe, Američané v kšiltovkách to nějak vtipně kometují, Japonci kulí oči, pár Evropanů dělá, že nic, já se modlím. Za chvíli jste nahoře, na plošině velké jak několik fotbalových hřišť. Slunce ještě tak strašně v únoru nepálí, jak to jistě činí po většinu roku, ale i tak je dobré mít něco na hlavě. Třeba aspoň kippu.

Za chvíli jste nahoře, na plošině velké jak několik fotbalových hřišť.

Za chvíli jste nahoře, na plošině velké jak několik fotbalových hřišť.

Když jsem ovšem po návratu vyprávěl znalci Izraele Zbyňkovi Petráčkovi, že jsme použili lanovku, pohlédl na mě opovržlivě a pravil, že to jsem tedy máslo, neb on vylezl na Masadu pěšky, tak zvanou Hadí stezkou, což je klikatící se kamenitá, strmě stoupající pěšina pro horské kozy. Když vás zastihne během stoupání sluneční žár, nemáte šanci přežít, pukne vám hlava a seškvaří se mozek. Zbyněk to přesto na jeden zátah vyšlápl a teprve až na samém vrcholu si blaženě zapálil. Popelníček nosí sebou kapesní.

Voda bohužel vyschla.

Voda bohužel vyschla.

V roce 66 (po Kristovi) obsadili Masadu radikální Židé, sikariové. To jméno dostali podle slova sica, krátká zahnutá dýka, prostě zabijáci. Přepadli římskou posádku a pobili ji. Pevnost tu byla už sto let: vybudoval ji judský král Herodes Veliký, známý hedonik. Zbyl tu po něm mohutný palác se vším příslušenstvím, dokonce s bazánem, jehož obvodové zdi se zachovaly – voda bohužel vyschla. O tu se ale v té době staral důmyslný systém skalních cisteren, do nichž stékala voda z pravidelných zimních deštů. Podobně bylo postaráno o zásoby luštěnin, datlí, fíků, oleje a vína. Stolová hora, jejíž hrany padaly do hlubokých roklí, umožňovala dokonalou obranu. Až na onu Hadí stezku nebylo možné se po strmých stěnách vydrásat vzhůru. Z nepřístupného vrcholu mohli obránci sledovat počínání nepřítele a občas na něho vrhnout kámen nebo na něho zavolat nějakou nadávku, což jsem zkusil, ale raději decentně jsem zvolal česky: Vy jedni římští lumpové! Nevím, jestli to bylo dole slyšet.

Na sklonku roku 72 konečně přitáhli Římané, ona desátá legie.

Na sklonku roku 72 konečně přitáhli Římané, ona desátá legie.

Po pádu Jeruzaléma v roce 70 – a po pádu podobných dvou pevností, Herodionu a Machareusu - zůstala Masada posledním centrem židovského odporu. Necelé tisícovce Židů velel Eleazar ben Jair, zélot, tedy dnes by se řeklo asi radikál či fanatik. Zajisté vlastenec hluboce nenávidící římské okupanty se všemi těmi jejich civilizačními vymoženostmi. Na sklonku roku 72 konečně přitáhli Římané, ona desátá legie. Vybudovali si tábory, jejichž obrysy jsou patrné z pohledu z vrcholu hory. Obránci neměli šanci, ovšem obléhání mohlo trvat nekonečně dlouho. Jediné, co by je snad mohlo zachránit je, kdyby do Římanů vstoupil duch pacifismu, na což ovšem nemohli sázet. Římané prostě chtěli dovést tuto válku do konce a bez kompromisů.

Dobytí pevnosti byl pouze technický problém, se kterým se Římané museli vypořádat. Na západní straně hory se pustili do budování náspu, který je dobře dosud viditelný. Po něm měli v úmyslu přitáhnout obrovské obléhací stroje, mnohopatrové obří věže, po kterých by se dostali na plošinu. V rozhodující chvíli jim v tom pomohl vítr, který poslal oheň směrem k Židům a spálil mohutnou obrannou hradbu, takže cesta byla volná. Jenže triumf a pocta čestného boje jim nebyla dopřána: dříve než mohli Římané vběhnout a pevnost vkusně dobýt, rozhodli se obhájci skončit se svými životy. Josef Flavius vkládá před hromadnou exekucí do úst Eleazarovi patetickou řeč, v níž hrdina odmítá otroctví a doporučuje rychlou a čestnou smrt. Deset mužů bylo pak vybráno střepinovým losem (ta ostraka s židovskými jmény se skutečně našla) a ti měli zabít devět set šedesát mužů, žen a dětí. Každý tedy zabíjel devadesátšestkrát. Pak měl jeden z těch desíti zabít zbývajících devět a nakonec se měl zabít on sám. Ten jediný tedy spáchal sebevraždu, což židovské náboženství přísně zakazovalo. V cisterně se zachránily dvě ženy a pět dětí. Zajímalo by mě, co s nimi Římané udělali. Snad je nechali být. Židů už moc v Judeji nezbylo. Jeruzalém byl v troskách, z hradeb zbyly sutě, chrám byl pobořený a už nikdy nebyl znovu postavený. Židé se rozprchli do šírého světa.

Do třetice smí chrám vystavět jen Mesiáš. A na něho se stále čeká. Je to tak lepší.

Zajímalo by mě, co s nimi Římané udělali.

Zajímalo by mě, co s nimi Římané udělali.

Cesta do Izraele byla uskutečněna s laskavou pomocí Izraelsko-české obchodní komory.

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!