Naproti tomu mnohem střídměji je popsán – právě i jím samým – jeho život řekněme osobní, čímž nemyslím za každou cenu cosi privátního, ale takové běžné věci, jako třeba to, kde v Praze bydlel. Zkuste to zjistit...
„Seděl jsem doma, to jest v pokoji bytové jednotky sestávající z toho pokoje a kuchyně s bytnou a s koupelnou, kde byl vchod z kuchyně, takže jsem tam se ženou nesměli. První dva roky manželství jsme se myli v lavóru s každý týden jsme si rezervovali čtyři hodiny čekání ve vanových lázních na Smíchově, kde žena získala málem důvod k rozvodu a já inspiraci k povídce Vědecká metoda z knihy Smutek poručíka Borůvky.“ (citace je z knihy Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty, Praha 1997, s. 181.)
Ty vanové lázně, kam se novomanželé Josef a Zdena chodili vykoupat, to bude nejspíš tato podivná stavba před gymnáziem Na Zatlance na Smíchově, která už léta chátrá, ale i tak jistou pozoruhodnost nezapře. Odtud to skutečně neměli daleko do „bytové jednotky“, v níž tenkrát bydleli a zažívali první roky svého manželství.
Josef Škvorecký bydlel od poloviny 50. let (já vím, že to je vágní určení, ale přesněji to nevím), zde, ve smíchovské ulici Na Březince, v domě č. popisném 13, prý ve třetím patře. Mě na to upozornil můj smíchovský soused Miroslav Drozd (bydlí v Bieblově ulici, o níž si řada lidí myslí, že tam skočil z okna Biebl, ale není to pravda), výborný překladatel z angličtiny a francouzštiny. Řekla mu to před léty jedna paní starousedlice, která si i pamatovala, že tu Škvoreckého (bylo mu tehdy kolem pětařiceti) potkávala. Pan Drozd se na to zeptal před lety mailem i Škvoreckých, ti mu potvrdili a poděkovali za fotografie z okolí, které jim poslal.
Škvorecký tu zprvu bydlel sám, po svatbě se Zdenou Salivarovou, s níž se seznámil na svatbě kamaráda, překladatele Františka Jungwirtha, obývali podnájem oba společně, jak líčí citovaný úryvek, jenž je součástí Samožerbuchu, té části, v níž Škvorecký líčí historii několika svých knih. První kapitola samozřejmě patří Zbabělcům a skandálu, které na konci roku 1958 jejich vyvdání způsobilo. Dalo by se tedy říci, že adresa Na Březince 13 je historická a má své místo v dějinách literárních i politických. Škvorecký sice tady Zbabělce nenapsal, ty psal v letech 1948 až 1949 v Karlových Varech, Náchodě a také už v Praze, kde studoval, ne však ještě tady. Ale se Zbabělci je to místo spojené tím, že tu zažíval a prožíval tu atmosféru, kdy vůbec nevěděl, jestli si skutečně nemá sbalit pár věcí jako pyžamo a zubní kartáček, jak mu radila zkušená tchýně, jestli tady u těch dveří, nad nimiž je zajímavý decor a la art deco, nezazvoní muži charakteristického zjevu a neodvedou ho kamsi, jak se ještě před pár lety dělo.
Zdena a Josef se odsud odstěhovali v druhé polovině roku 1960, kdy bydlení v onom kamrlíku se stalo již neúnosným. Škvorecký v tom roce dostal těžkou žloutenku, s níž musel být i hospitalizován, což vedlo rovněž k jistým konsekvencím literárním. Protože byl „nakažlivý“, mohl číst pouze knihy, které nebylo nikomu líto poté vyhodit. Četl tedy detektivky – což je divné, protože ty přece zaručeně čteny budou a člověk je zahazuje nerad... No, každopádně výsledkem byla Nápady čtenáře detektivek a série s poručíkem Borůvkem a páterem Knoxem a další entertainmenty, jak tomu říkal. Nelze přitom vyloučit – a citovaný úryvek by tomu napovídal -, že tou žloutenkou se mohl nakazit tady, tedy Na Březince. Byla to možná nejvýznamnější žloutenka v dějinách moderní české literatury, té detektivní zcela určitě.
S panem Drozdem máme proto v úmyslu iniciovat, aby na zdi domu Na Březince byla umístěna pamětní deska. Můj pracovní návrh je: „Zde se svou ženou bydlel Josef Škvorecký, který tu nakonec nebyl zatčen, přestože klidně mohl, zato zde dostal žloutenku.“
Před pár lety, když bylo padesáté výročí, jsem o historii se Zbabělci sepsal takový článek. Snad nebude vadit, když ho zde pro tyto účely zkrácený ocituju.
Ty nejhorší roky stalinistického útlaku byly sice už minulostí, XX. sjezd sovětských komunistů v roce 1956 s Chruščovovým tajným projevem poněkud zatřásl základy, ale právě ty dva roky stačily k tomu, aby se zastánci tvrdé linie opět „konsolidovali“ a utáhli šrouby. Škvoreckého román Zbabělci jim měl posloužit jako odstrašující příklad toho, kudy, soudruzi, tedy ne, co strana a vláda tolerovat nebudou. Vydání knihy tak paradoxně umožnily strategické šachy rozehrané někde úplně jinde než v nakladatelských redakcích. Josef Škvorecký v životopisné črtě Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty píše, že se nejdříve uvažovalo o románu Karla Ptáčníka Město na hranici, jenže Ptáčník byl členem strany a jeho předchozí román Ročník jedenadvacet získal státní cenu, volba tedy padla na něho: kromě literárních „undergroundových“ kroužků neznámého debutanta, navíc notoricky podezřelého amerikanofila a jazzofila, který v té době pracoval jako redaktor se specializací na angloamerickou literaturu v časopise Světová literatura. Bylo mu čtyřiatřicet let, byl čerstvě ženatý se Zdenou Salivarou, ale podstatný kus jeho literárního díla byl už napsán, neboť Škvorecký patří k těm spontánním šťastným autorům, již jako by ani nemuseli zrát, naopak tvoří z jednoho zážehového bodu, jímž bylo v jeho případě náchodské mládí. K němu se bude ostatně vracet celý život, psaní bude „znovu obnovenou vzpomínkou“, tam budou situovány knihy, které bude „mít nejmíň nerad“. Zbabělci v době, kdy vyšli, čekali na vydání v autorově šuplíku už deset let. Napsal je tedy jako čtyřiadvacetiletý v rozmezí října 1948 a září 1949. Začal v Praze, kde byl na studiích, dokončil je v Karlových Varech na měsíčním léčebném pobytu. Psal je rukou inkoustovým perem do třinácti nelinkovaných sešitů formátu A5 (podrobný popis je v edičním komentáři Michaela Špirita k vydání Zbabělců z roku 1998). Stránky sešitů pokryl plynulým, téměř škrty a opravami nepřerušeným rukopisem, byť, jak napsal, stále více se podobal klínopisu a přečíst ho mohl ke konci jen on sám. To mu činilo značnou potíž, když si hodlal obstarat přepisovače: jednak byl drahý a pak nikdo než Škvorecký se v rukopise nevyznal. Přepsal ho tedy v několika kopiích on sám v průběhu roku 1951. V dopise přítelkyni Marii Štichové, jedné ze svých neúspěšných lásek, jíž dokonce v rukopise Zbabělce věnoval, tehdy psal: „Ať je to, jak chce, je v tom přinejmenším mnoho pravdy, ne snad o tom, jakej život je, ale jak se mně jevil v několika letech mýho mládí.“ (Citováno z knihy Tomáše Mazala Putování k Port Athuru, 2007.) |
Škvorecký si byl zřejmě dobře vědom toho, že se mu podařilo napsat výjimečnou knihu, stejně tak si byl jist, že je zcela vyloučené, aby v dohledné době vyšla. Seznámit s ní mohl jen úzký intelektuální kroužek kolem Jindřicha Chalupeckého, kam ještě patřil Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, Jiřina Hauková, Jiří Kolář, několik básníků, výtvarníků a teoretiků hlásících se k surrealismu. Jeho nejbližšími přáteli byli Lubomír Dorůžka, ten přes jazz, a Jan Zábrana, ten přes milované americké autory. Byla to vlastně velmi silná generace, možná poslední pevně spjatá s evropskými avantgardami a plně oddaná étosu moderního umění, zároveň generace zahnaná do poloilegality, v níž se však vedl poměrně čilý kulturní život a z níž pak vyšli dva největší čeští pováleční prozaici: Škvorecký a o deset let starší Bohumil Hrabal. Zlom přišel o Vánocích. Nejprve spisovatel Karel Nový stále ještě starostlivě napsal, že mu autor „připomíná prašivé kotě, sice už značně protřelé a chytré, ale nebezpečně napadené prašivinou“. A doporučil: „má-li být zachráněno při životě, musí se donést ihned ke zvěrolékaři“. Dobře míněnou veterinářskou radu už ale neobsahovaly recenze, které šly autorovi a knize tvrdě po krku. Titulky mluví samy za sebe: Políček živým i mrtvým (Práce), Červivé ovoce (Rudé právo), Živočichopis pásků (Tvorba), Falešnýma očima (Host do domu). Večerní Praha se koncem ledna ke knize vrátí „redakčním stanoviskem“, v němž se jazykem soudních rozsudků praví: „Zbabělci jsou pokřiveným obrazem revoluční historie. Je to kniha pomlouvačná a bezvýchodná, jaká u nás, třináct let po květnu, vůbec neměla spatři t světlo světa.“ V centrálně řízené propagandě se takový článek rovnal autorově likvidaci, která by ještě před pár lety mohla znamenat likvidaci fyzickou. |