4. ledna 2012 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Tady bydlel Danny
aneb Žloutenka na Smíchově

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Na Březince 13. Tady bydlel Danny | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na Březince 13. Tady bydlel Danny | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
O Josefu Škvoreckém toho nejvíc napsal sám Josef Škvorecký, který rád a často psal o svých knihách a vůbec o psaní, protože to nakonec byl jeho život. Koneckonců nejlepším průvodcem po jeho životě je postava Dannyho Smiřického, který zároveň Škvoreckým je i není, jak to tak u literárních postav, které jsou projekcím autorových „já“,bývá.

Naproti tomu mnohem střídměji je popsán – právě i jím samým – jeho život řekněme osobní, čímž nemyslím za každou cenu cosi privátního, ale takové běžné věci, jako třeba to, kde v Praze bydlel. Zkuste to zjistit...

„Seděl jsem doma, to jest v pokoji bytové jednotky sestávající z toho pokoje a kuchyně s bytnou a s koupelnou, kde byl vchod z kuchyně, takže jsem tam se ženou nesměli. První dva roky manželství jsme se myli v lavóru s každý týden jsme si rezervovali čtyři hodiny čekání ve vanových lázních na Smíchově, kde žena získala málem důvod k rozvodu a já inspiraci k povídce Vědecká metoda  z knihy Smutek poručíka Borůvky.“ (citace je z knihy Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty, Praha 1997, s. 181.)

Ve vanových lázních na Smíchově, kde žena získala málem důvod k rozvodu.


Ty vanové lázně, kam se novomanželé Josef a Zdena chodili vykoupat, to bude nejspíš tato podivná stavba před gymnáziem Na Zatlance na Smíchově, která už léta chátrá, ale i tak jistou pozoruhodnost nezapře. Odtud to skutečně neměli daleko do „bytové jednotky“, v níž tenkrát bydleli a zažívali první roky svého manželství.

Josef Škvorecký bydlel od poloviny 50. let (já vím, že to je vágní určení, ale přesněji to nevím), zde, ve smíchovské ulici Na Březince, v domě č. popisném 13, prý ve třetím patře. Mě na to upozornil můj smíchovský soused Miroslav Drozd (bydlí v Bieblově ulici, o níž si řada lidí myslí, že tam skočil z okna Biebl, ale není to pravda), výborný překladatel z angličtiny a francouzštiny. Řekla mu to před léty jedna paní starousedlice, která si i pamatovala, že tu Škvoreckého (bylo mu tehdy kolem pětařiceti) potkávala. Pan Drozd se na to zeptal před lety mailem i Škvoreckých, ti mu potvrdili a poděkovali za fotografie z okolí, které jim poslal. 

Mě na to upozornil můj smíchovský soused Miroslav Drozd

Škvorecký tu zprvu bydlel sám, po svatbě se Zdenou Salivarovou, s níž se seznámil na svatbě kamaráda, překladatele Františka Jungwirtha, obývali podnájem oba společně, jak líčí citovaný úryvek, jenž je součástí Samožerbuchu, té části, v níž Škvorecký líčí historii několika svých knih. První kapitola samozřejmě patří Zbabělcům a skandálu, které na konci roku 1958 jejich vyvdání způsobilo. Dalo by se tedy říci, že adresa Na Březince 13 je historická a má své místo v dějinách literárních i politických. Škvorecký sice tady Zbabělce nenapsal, ty psal v letech 1948 až 1949 v Karlových Varech, Náchodě a také už v Praze, kde studoval, ne však ještě tady. Ale se Zbabělci je to místo spojené tím, že tu zažíval a prožíval tu atmosféru, kdy vůbec nevěděl, jestli si skutečně nemá sbalit pár věcí jako pyžamo a zubní kartáček, jak mu radila zkušená tchýně, jestli tady u těch dveří, nad nimiž je zajímavý decor a la art deco, nezazvoní muži charakteristického zjevu a neodvedou ho kamsi, jak se ještě před pár lety dělo.

Dalo by se tedy říci, že adresa Na Březince 13 je historická

Zdena a Josef se odsud odstěhovali v druhé polovině roku 1960, kdy bydlení v onom kamrlíku se stalo již neúnosným. Škvorecký v tom roce dostal těžkou žloutenku, s níž musel být i hospitalizován, což vedlo rovněž k jistým konsekvencím literárním. Protože byl „nakažlivý“, mohl číst pouze knihy, které nebylo nikomu líto poté vyhodit. Četl tedy detektivky – což je divné, protože ty přece zaručeně čteny budou a člověk je zahazuje nerad... No, každopádně výsledkem byla Nápady čtenáře detektivek a série s poručíkem Borůvkem a páterem Knoxem a další entertainmenty, jak tomu říkal. Nelze přitom vyloučit – a citovaný úryvek by tomu napovídal -, že tou žloutenkou se mohl nakazit tady, tedy Na Březince. Byla to možná nejvýznamnější žloutenka v dějinách moderní české literatury, té detektivní zcela určitě.

S panem Drozdem máme proto v úmyslu iniciovat, aby na zdi domu Na Březince byla umístěna pamětní deska. Můj pracovní návrh je: „Zde se svou ženou bydlel Josef Škvorecký, který tu nakonec nebyl zatčen, přestože klidně mohl, zato zde dostal žloutenku.“

Tady u těch dvěří, nad nimiž je zajímavý decor a la art deco.

Před pár lety, když bylo padesáté výročí, jsem o historii se Zbabělci sepsal takový článek. Snad nebude vadit, když ho zde pro tyto účely zkrácený ocituju.

Ty nejhorší roky stalinistického útlaku byly sice už minulostí,  XX. sjezd sovětských komunistů  v roce 1956 s Chruščovovým tajným projevem poněkud zatřásl základy, ale právě ty dva roky stačily k tomu, aby se zastánci tvrdé linie opět „konsolidovali“ a utáhli šrouby. Škvoreckého román Zbabělci jim měl posloužit jako odstrašující příklad toho, kudy, soudruzi, tedy ne, co strana a vláda tolerovat nebudou. Vydání knihy tak paradoxně umožnily strategické šachy rozehrané někde úplně jinde než v nakladatelských redakcích. Josef Škvorecký v životopisné črtě Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty píše, že se nejdříve uvažovalo o románu Karla Ptáčníka Město na hranici, jenže Ptáčník byl členem strany a jeho předchozí román Ročník jedenadvacet získal státní cenu, volba tedy padla na něho: kromě literárních „undergroundových“ kroužků neznámého debutanta, navíc notoricky podezřelého amerikanofila a jazzofila, který v té době pracoval jako redaktor se specializací na angloamerickou literaturu v časopise Světová literatura. Bylo mu čtyřiatřicet let, byl čerstvě ženatý se Zdenou Salivarou, ale podstatný kus jeho literárního díla byl už napsán, neboť Škvorecký patří k těm spontánním šťastným autorům, již jako by ani nemuseli zrát, naopak tvoří z jednoho zážehového bodu, jímž bylo v jeho případě náchodské mládí. K němu se bude ostatně vracet celý život, psaní bude „znovu obnovenou vzpomínkou“, tam budou situovány knihy, které bude „mít nejmíň nerad“. 

Zbabělci v době, kdy vyšli, čekali na vydání v autorově šuplíku už deset let. Napsal je tedy jako čtyřiadvacetiletý v rozmezí října 1948 a září 1949. Začal v Praze, kde byl na studiích, dokončil je v Karlových Varech na měsíčním léčebném pobytu. Psal je rukou inkoustovým perem do třinácti nelinkovaných sešitů formátu A5 (podrobný popis je v edičním komentáři Michaela Špirita k vydání Zbabělců z roku 1998). Stránky sešitů pokryl plynulým, téměř škrty a opravami nepřerušeným rukopisem, byť, jak napsal, stále více se podobal klínopisu a přečíst ho mohl ke konci jen on sám. To mu činilo značnou potíž, když si hodlal obstarat přepisovače: jednak byl drahý a pak nikdo než Škvorecký se v rukopise nevyznal. Přepsal ho tedy v několika kopiích on sám v průběhu roku 1951. V dopise přítelkyni Marii Štichové, jedné ze svých neúspěšných lásek, jíž dokonce v rukopise Zbabělce věnoval, tehdy psal: „Ať je to, jak chce, je v tom přinejmenším mnoho pravdy, ne snad o tom, jakej život je, ale jak se mně jevil v několika letech mýho mládí.“ (Citováno z knihy Tomáše Mazala Putování k Port Athuru, 2007.) 

Tenorsaxofonista

Škvorecký si byl zřejmě dobře vědom toho, že se mu podařilo napsat výjimečnou knihu, stejně tak si byl jist, že je zcela vyloučené, aby v dohledné době vyšla. Seznámit s ní mohl jen úzký intelektuální kroužek kolem Jindřicha Chalupeckého, kam ještě patřil Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, Jiřina Hauková, Jiří Kolář, několik básníků, výtvarníků a teoretiků hlásících se k surrealismu. Jeho nejbližšími přáteli byli Lubomír Dorůžka, ten přes jazz, a Jan Zábrana, ten přes milované americké autory. Byla to vlastně velmi silná generace, možná poslední pevně spjatá s evropskými avantgardami a plně oddaná étosu moderního umění, zároveň generace zahnaná do poloilegality, v níž se však vedl poměrně čilý kulturní život a z níž pak vyšli dva největší čeští pováleční prozaici: Škvorecký a o deset let starší Bohumil Hrabal. 

V roce 1956 přijalo rukopis Zbabělců nakladatelství Československý spisovatel, když předtím zamítlo novelu Konec nylonového věku. Román se jim jevil – vedle literárních kvalit, ty pochopili skoro všichni – pravděpodobně i jaksi únosnější: sedm posledních dní okupace na malém městě neslo přece jenom „ideovější“ látku než líčení „dekadentní“ jazzové generace těsně před únorem 1948. I tak bylo jasné, že jde o ožehavou věc. V bulletinu nakladatelství se Škvorecký v předtuše, odkud na něho budou útočit, snaží sebrat bdělým kritikům vítr z plachet a sám je jakoby navádí na stopu, po které se mají dát: „Zbabělci jsou především satirou na lidský typ, který nenávidím nejvíc: na měšťáka, na onoho patetického pokrytce, který zná vždy jen jednu jedinou ideologii: svůj vlastní sobecký zájem...“ Pak ještě, jak bylo tehdy zvykem, si vytyčuje pracovní závazek, v němž slibuje, že ve druhé části dovede Dannyho a jeho kumpány až k „únorovému vítězství pracujícího lidu“. Též název románu vymyslel v duchu budovatelském: Na dosah. Šlo pochopitelně o mystifikaci. 

Škvoreckého editor Michael Špirit v citovaném komentáři uvádí, že první recenze na Zbabělce vyšla ještě před knižním vydáním v říjnovém čísle časopisu Květen. Jejím autorem byl známý slovenský prozaik a člen ÚV KSČ Vladimír Mináč. Recenzoval čtyři novinky, vedle Zbabělců Lustigovy Démanty noci, Ptáčníkovo Město na hranici a Otčenáškovu novelu Romeo, Julie a tma. Škvoreckému věnoval čtyřicet řádků, v nichž již byla obsažena základní obžaloba, která se pak opakovala v řadě recenzí, které vycházely v první polovině roku 1959: kniha prý podává jednostranný, zkreslující obraz slavných dní, se spoustou špíny a oplzlosti; vypravěčovi chybí odstup, je nemorální a ideově zcela pochybený. 

První novinoví recenzenti možná Mináčovu směrodatnou recenzi neznali, proto lavírovali mezi oceněním literárního talentu a jistými rozpaky nad „cynismem“, s kterým údajně vypravěč komentuje velké dějinné události. Jiří Lederer ve Večerní Praze dokonce napsal, že kniha je „jedinečným literárním svědectvím o rozkladu světa“, což sice Škvoreckému mohlo posloužit, ostatně sám tu návnadu spustil, ale jeho uměleckým záměrem to jistě nebylo. Za tuto recenzi nicméně dostane Lederer padáka.

Zlom přišel o Vánocích. Nejprve spisovatel Karel Nový stále ještě starostlivě napsal, že mu autor „připomíná prašivé kotě, sice už značně protřelé a chytré, ale nebezpečně napadené prašivinou“. A doporučil: „má-li být zachráněno při životě, musí se donést ihned ke zvěrolékaři“. Dobře míněnou veterinářskou radu už ale neobsahovaly recenze, které šly autorovi a knize tvrdě po krku. Titulky mluví samy za sebe: Políček živým i mrtvým (Práce), Červivé ovoce (Rudé právo), Živočichopis pásků (Tvorba), Falešnýma očima (Host do domu). Večerní Praha se koncem ledna ke knize vrátí „redakčním stanoviskem“, v němž se jazykem soudních rozsudků praví: „Zbabělci jsou pokřiveným obrazem revoluční historie. Je to kniha pomlouvačná a bezvýchodná, jaká u nás, třináct let po květnu, vůbec neměla spatři t světlo světa.“ V centrálně řízené propagandě se takový článek rovnal autorově likvidaci, která by ještě před pár lety mohla znamenat likvidaci fyzickou. 

Kniha byla po několika týdnech stažena z prodeje, náklad sešrotován. Nejhorší roky stalinismu byly už přece jenom minulostí, odneslo to proto jen pár provinilců, a to relativně mírně. Z nakladatelství Čs. spisovatel by vyhozen ředitel Ladislav Fikar a šéfredaktor Vítězslav Kocourek, několik dalších později. Josef Škvorecký si nemusel balit kufr na uran, z redakce Světové literatury se přestěhoval do nakladatelství Odeon. Odnesla to ale například první připravovaná kniha Bohumila Hrabala Poupata, která vyšla až roku 1969, kdy byla podstatná část nákladu znovu sešrotována. 

Zbabělci pak vyšli ve druhém, autorem poněkud vstřícně upraveném (vyškrtl několik „protisovětských pasáží“) vydání v roce 1964. To už byly poměry značně odlišné a tehdejší kritici a soudci si sypali popel na hlavu, že přece nechtěli ublížit mladému tvůrci, ale naopak mu pomoci. Do odchodu Škvoreckého do Kanady v roce 1969 román vyšel ještě třikrát, stal se jednou z nejúspěšnějších a nejčtenějších českých knih šedesátých let a jistě i desetiletí následujících. A úvodní Bennova věta: „Tak revoluce se vodkládá na neurčito“ a následující Dannyho odpověď, při níž si vkládá bambusový plátek tenorsax ofonu do úst: „Jo, z technickejch důvodů, ne?“, se stane startovním výstřelem pro jedno z nejpůsobivějších románových dobrodružství, jaké v této zemi máme. 

Josef Škvorecký - Tuhle mám nejmíň nerad


  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?
Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.