Z důvodů prostorových se tam nevešly pasáže, které mně připadají důležité a zajímavé a kromě toho mu tady mohu tykat, jak běžně činím. Nějakou dobu se známe. Rozhovor jsme vedli během cesty z Tel Avivu a Jeruzaléma a pak ještě zpět. Lukáš řídil, dokonale a ostře. Občas nám do toho promluvila navigace, bohužel nikoli hebrejsky, ale anglicky, ale i tak to bylo dobré.
Lukáš Přibyl
Úvod je stejný jako byl v novinách: Před pěti lety získal Lukáš Českého lva za nejlepší dokument, za čtyřdílný cyklus Zapomenuté transporty, kdo doslova vydoloval ze zapomnění svědectví a materiály o méně známé tváři evropského holokaustu. Kdo to dílo zná, ví, že to není člověk na malé úkoly. Přesto se z filmu na pár let vytratil. Před dvěma lety odešel do Izraele, kde vede České centrum v Tel Avivu.
Na dokumentární film jsi zanevřel?
To ne. A budovat tu České centrum taky není malej úkol. Když jsem dokončil Zapomenuté transporty, začal jsem pracovat na jiným velkým projektu, který se druhé světové války týkal už spíš nepřímo. Odvíjel se sice rovněž z příběhu Židů, tentokrát ale těch, kterým se podařila emigrace, taková sága od třicátých let do dneška, ale těžiště filmu leží v karibské oblasti 50. a 60. let. Ve zkratce se dá říct, že je to dobrodružnej příběh o běloších, černoších, nečernobílosti věcí a Židech, revolucích, lásce, sexu, americké mafii, slabosti pro doutníky, rum a ženy a vraždě jednoho diktátora. Je to hodně barvitá historie, kdy se setkávaly nejrůznější světy, velmoci, tajné služby, emigranti, gangsteři, komunisti, podivíni, idealisté, blázni...
Před pěti lety získal Lukáš Českého lva za nejlepší dokument, za čtyřdílný cyklus Zapomenuté transporty, kdo doslova vydoloval ze zapomnění svědectví a materiály o méně známé tváři evropského holokaustu
To téma pořád zpracovávám, pořád nacházím nové detaily, které mění můj pohled na věc, všecko to sepisuju, ale práci na filmu jsem musel dát na led, protože hlavní postava, která spojuje ty různé příběhy, taková femme fatale, těžce onemocněla, takže uvidím, jestli se k tomu filmu vrátím a jakou bude mít případně podobu.
Podobal by se ten film Zapomenutým transportům?
Ne, určitě ne, točilo by se na více kamer, bylo by to hodně barevný se spoustou hudby, protože bez té si Karibik představit nelze. Úplně jinej film. Na rozdíl od Transportů by měl i komentář, který jsem doufal sepsat s jedním nositelem Pulitzerovy ceny. Jeho obsah dám dohromady sám, ale nikdy bych nedokázal napodobit jeho úžasně specifickou španělskou angličtinu, v tý se prostě musí vyrůst. Co by měl film s Transporty společnýho je, že materiály zase pocházejí doslova z celého světa, i hodně exotickejch končin, podařilo se mi třeba objevit soukromý záběry americkejch mafiánů z 50. let nebo fotoalba karibských revolucionářů.
Zapomenutý transporty se objevily an chvíli klubových kinech, pak se promítly v televizi. Ale člověk má pocit, že by to nemělo být všechno. Že by měly dál žít vlastním životem.
Ale jo, myslím, že si žijí takovým svým záhadným pomalým životem, spíš si o nich říkají lidi navzájem, nemám čas se o ně ale starat.
Vědí o nich v Jad Vašem? Nebo ve Spielbergově centru?
Já myslím, že ty velký instituce o tom vědí, ale myslím, že fungují trochu jinak a že je zas tak moc nezajímám. Oni si vystačí sami.
Teď jsi v Izraeli druhým rokem. Znal jsi tu zemi předtím?
Nevím, jestli tuhle zemi lze někdy úplně poznat, proto mě tak fascinuje, ale přes dvacet let jsem sem často jezdil a nějakou dobu tu i studoval. I tak je pro mě je al příležitost pracovat v Izraeli zase něco nového a jiného: potkávám zajímavé lidi, sice netvořím sice něco úplně sám za sebe, ale můžu pozorovat, jak jiní lidé něco tvoří a hlavně se pořád snažím vytvářet podmínky pro vznik nových věcí, kdy třeba spolupracují čeští a izraelští umělci.
Tel Aviv neboli Jarní pahrbek.
Dalo by se říct, že k Izraeli máš citový vztah?
To by se klidně řící dalo, ono není těžké si jej vytvořit. Myslím, že je málo tak zajímavých a rozmanitých zemí tak plných protikladů, etnických, náboženských, geografických kontrastů, je to země nesmírně pestrá, kulturně a historicky nekonečně bohatá, na to že je velká jako Morava... Všechno tu jde vždycky do krajnosti, od rozpálené propadliny Mrtvého moře, kde se dá koupat ve stejnou dobu jako lyžovat na hoře Hermon, válečných konfliktů a smrti po úžasnou radost ze života, tady se člověk prostě nemůže nikdy nudit. Mě vždycky zajímala historie, náboženství, politika a tady je toho přehršel.
Myslím, že je málo tak zajímavých a rozmanitých zemí tak plných protikladů, etnických, náboženských, geografických kontrastů, je to země nesmírně pestrá, kulturně a historicky nekonečně bohatá.
Překvapuje tě na ní ještě něco?
Každej den. Mě na Izraelcích třeba stále udivuje jejich schopnost improvizace, rychlý reakce na cokoli, nutnosti a umění se okamžitě rozhodnout. Samozřejmě mi to velmi často taky leze na nervy, tady něco plánovat je peklo, ale ono to skutečně často nejde víc než čtrnáct dní dopředu, protože všechno může být vždy úplně jinak. Ale zároveň to vždycky nějak dobře dopadne. Lidé tady nemyslí ve škatulkách, musí se stále přizpůsobovat, což je ostatně vidět na té záplavě inovací, která odsud pochází. Izrael má za rok víc vědeckých patentů než jakákoli ze zemí G7, za posledních deset let jsou jen čtyři země světa, které ve vědních oborech získaly více Nobelových cen než Izrael.
Zásadně klesl počet teroristických útoků.
Když mluvíš o Izraelcích, mluvíš vlastně o kom? Je to jednotnej národ?
To je na Izraeli právě to zajímavý, jak je ten národ rozmanitej, bydlím ve čtvrti, kde se hodně mluví francouzsky, ale na ulicích člověk slyší hebrejštinu, arabštinu, angličtinu, ruštinu, španělštinu, teď jsem byl v obchůdku kde se majitel s někým bavil ladino, lidi tu pocházej ze všech koutů světa a mluví kromě hebrejštiny různejma jazykama, ale přitom je spojuje jednotný étos a láska k této zemi.
Jaká země je vlastně Izrael? Evropská? Orientální? Nebo americká?
Myslím, že má od všeho trochu. Vždy to tady byla a je křižovatka kultur a civilizací. Převážně evropskej je určitě její kulturní a civilizační základ a do jisté míry se přes geografickou vzdálenost cítí být součástí Evropy, ona široko daleko žádná bližší svobodná země není. Koneckonců, díky sousedům jí nezbývá nic jinýho, než se účastnit třeba i evropskejch sportovních akcí, takže když Izraelci hrajou fotbal nebo basketbal, jsou to evropský soutěže. Pořád jsou tu pozůstatky sociálního státu, jinak tu ale panuje tvrdej kapitalismus. Zároveň je tady přítomnej takový ten americký duch individualismu, spoléhání se na vlastní síly, přesvědčení, že když si člověk nepomůže sám, nikdo jinej to za něj neudělá. Mně je to v podstatě sympatický: projevuje se to i v místní politice soběstačnosti, oni tu jsou schopní si vypěstovat a vyrobit takřka všecko, od pitný vody z mořské přes bavlnu po tanky. Snad jediné, co tu v nějaké formě neprodukují, jsou osobní auta a stíhačky.
Vždy to tady byla a je křižovatka kultur a civilizací. Převážně evropskej je určitě její kulturní a civilizační základ a do jisté míry se přes geografickou vzdálenost cítí být součástí Evropy.
Ale zároveň je tu cítit ten orient, a myslím, že to nebude jen počasím...
Ano, je to pořád orient, takže místní vnímání času a dochvilnosti může Evropana dovádět k šílenství. A panuje tu takovej zvláštní chaos, přes který vlastně všechno funguje. I když je tu občas něco jako v 19. století, v něčem je to tu zase hypermoderní a o desetiletí před zbytkem světa. Život je tu tvrdej, lidi můžou někomu připadat agresivní a neomalení, nebo spíš takoví opravdu jsou, ale vlastně se tu nesetkáš se skutečnou záští a zlobou. Všichni tu řídí jako blázni, takže člověk občas vystoupí z auta a jde si s někým vzájemně poprskat obličej, ale skončí to obvykle tím, že si podaj ruce, zasmějou se a dají se svou cestou. Když člověk něco skutečně potřebuje, Izraelci udělají první poslední, aby mu pomohli, tváří tvář skutečným hrozbám – a že je jich tu dost – se umí neuvěřitelně semknout a spolupracovat.
Zároveň je to země, která ve zprávách vypadá jako země stále na okraji kolapsu a především země stále někoho ohrožující.
Izrael je mnohem tolerantnější a řekl bych pohodovější zemí, než se jeví ze zpráv, protože ty se samozřejmě zaměřují především na konflikt. Tady potkáš pokérovanou hipsterku, která se míjí s arabskou holkou v šátku, o kus dál jdou dva zamilovaní vojáci držící se za ruce, se samopaly přehozenýma přes ramena a nikomu nepřijde divné, že jsou oba chlapi, po cyklostezce sviští rabín v kaftanu s neonově barevnými kolečkovými bruslemi a není v tom žádnej problém, všichni se tu nějak poskládají a když nežijí přímo v symbióze, alespoň vedle sebe.
Ale ten konflikt tu je.
Jistě. Ale není to Sýrie, není tu žádná občanská válka. Napětí tu občas panuje, ale v daleko menší míře, než si lidi u nás představují. I Jeruzalém je na současný blízkovýchodní poměry vlastně úžasně multikulturní, ba tolerantní město, kde spolu jednotlivá etnika a náboženství žijí většinou v relativním smíru.
No, když jsme teď byli v Jeruzaému a vjeli jsme do jedné arabské čtvrti ve Východním Jeruzalému, tak po nás někdo hodil kámen.
Občas přiletí šutr, to nepopírám. To bylo takový přátelský upozornění. Nemá cenu tomu věnovat větší pozornost.
Občas přiletí šutr, to nepopírám.
Tak jo. Jezdíš na palestinský území?
Samozřejmě. V Ramalláhu máme český zastoupení a někdy tam i ve spolupráci s ním pořádáme programy pro Palestince.
Běžní Izraelci tam jezdí také?
Ne. Ti tam jezdit nemůžou.
Kvůli Palestincům, nebo kvůli izraelským předpisům?
Kvůli obojímu. Mezi Izraelí a okupovaným územím jsou „hranice“, kde skončila válka v roce 1948, které teď do větší či menší míry kopíruje i ona nechvalně známá zeď, vlastně většinou elektronicky chráněnej plot, který se začal stavět po veliké vlně teroristických útoků proti izraelskému obyvatelstvu.
Je ta zeď k něčemu?
Ano, zásadně klesl počet teroristických útoků. Sice na jedné straně naneštěstí odděluje lidi, ale na druhé straně přispěla k tomu, že opravdu výrazně omezila teroristické útoky v Izraeli. Esteticky to není žádná nádhera, jako architektura to taky za moc nestojí, ale bude-li jednou inšálláh mír, je možné ji zase strhnout, ztracený životy ale vrátit nelze.
Raketa Hamasu, která uletí osmdesát kilometrů a unese půl metráku výbušniny, fakt není neškodná. Skoro jako kdyby se chtělo po Izraeli, aby se omlouval, že nemá více obětí
Inšaláh... Zároveň se ta zeď stala dalším důvodem ostré zahraniční kritiky Izraele. A něco na té kritice je. Zeď je vždycky problematická. Izoluje lidi od sebe a vůbec to nevypadá vůbec hezky.
To je právě myslím jeden z nejnegativnějších důsledků tohoto dlouhodobého konfliktu, že obě strany se stále více izolují od sebe. Proto mi taky přijdou takl nesmyslné ty různé západními intelektuály, většinou zoufale neinformovanými, podporované propalestinské akce jako bojkot Izraele. Ještě bych dejmu tomu pochopil bojkot ekonomický jako vyjádření určitého politického názoru, i když, jak to bývá většinou formovanýho zcela bez znalosti situace. Ale bojkot kulturní nebo akademický, to je hotový nesmysl. Postihuje totiž hlavně ty, kteří nejvíce chtějí mírový spolužití a pro obě strany přijatelnej kompromis. Ale bojkotářům ve skutečnosti o nějaký kompromis, mír nebo jeho hledání nejde, proti Izraeli budou bojovat do posledního Palestince. Do jaké míry je to převlečený antisemitismus a kdyjde o naivitu, neinformovanej idealismus a módní, ale bezpečnej aktivismus, je otázka. Každopádně když je takovej bojkot zaměřenej proti jediné zemi, nikoli však proti všem ohavným režimům, které lidská práva porušují tisícinásobně víc, tak tu něco smrdí. Mír lze uzavřít s nepřítelem, ale ne s abstrakcí, s někým, koho vůbec odmítáš vnímat jako člověka. Bojkotuj a zabraňuj jakémukoli kontaktu mezi znepřátelenými stranami a výsledkem bude věčný konflikt.
Četl jsem esej Amose Oze, jmenovala se Mezi dvěma právy, kde on naopak píše, že se Židé a Palestinci vlastně znají až dokonale. Že v tom problém není. Že problém je v tom, že si prostě oba nárokují stejné území. A že to o sobě dobře vědí. Jediná cesta z toho je kompromis. A ten kompromis bude bolestný.
On ale myslí něco jiného. Je to na delší diskuzi. Židé a Palestinci samozřejmě dobře znají svoje vzájemný pozice. O čem mluvím já, je, že spousta Palestinců neviděla Žida jinak, než v uniformě armády, Izraelci zas Palestince třeba z Gazy než přes hledí pušky nebo v televizi jako teroristu. Bojkotáři se ta vzájemná mírová setkávání, ta která ještě jsou, snaží ukončit úplně.
Jak podle tebe vypadá Izrael (a dejme tomu izraelsko-palestinský konflikt) v českých médiích?
To se nedá jednoduše říct. A také jak v kterých. Ale myslím, že se obecně příliš neliší od toho v západním světě – i když možná u nás ten obraz Izraele z historických důvodů malinko pozitivnější. Média přirozeně referují tehdy, když se něco stane. A tady se toho děje docela dost, ovšem spíše toho negativního. Ale to nikdy není realita úplná. Ta je mnohem širší, rozmanitější a také jaksi obyčejnější.
A tady se toho děje docela dost, ovšem spíše toho negativního. Ale to nikdy není realita úplná. Ta je mnohem širší, rozmanitější a také jaksi obyčejnější.
Byl jsi tu rok a začala válka v Gaze. Tedy, pokud se tomu dá říkat válka...
Dá. Byla to opravdu válka, umřelo při ní dost lidí. Létaly při ní rakety, o tady v Tel Avivu byly nálety několikrát denně a když to člověk nestihl do krytu, bylo možný na nebi pozorovat, jak se do raket Hamásu strefují střely izraelskýho protiraketovýho systému, toho Iron Dome. Ten konflikt začal únosem a vraždou tří židovských mladíků palestinskejma extremistama, následně pak pokračoval vraždou arabskýho mladíka ze strany izraelských extremistů, kteří byli ovšem vzápětí zadržení, do toho začal Hamás z Gazy odpalovat rakety ve větším počtu než obvykle. Načež se Izrael pustil do pozemní operace. Ta trvale dýl než obvykle, tady většinou trvají války krátce. Ale válka to rozhodně byla.
Byl by možnej podobnej konflikt se Západním břehem?
Samozřejmě, s největší pravděpodobností by byl, pokud by se odtamtud Izrael stáhnul, bez nějakých jasných bezpečnostních garancí.
I když tam není u moci Hamás?
Ten tam není u moci, protože mu v tom brání izraelská vojenská přítomnost, která v tomto ohledu spolupracuje s Palestinskou samosprávou, pro níž je Hamás možná větší hrozbou než Izrael, i když by to samozřejmě Palestinci nikdy nepřiznali. Jisté strategické partnerství tam existuje, protože obě strany se bojí Hamásu. Ale to jsou strašně složitý věci na dlouhej ozhovor a všechno, co bych řekl, by bylo velký zjednodušení – což je další aspekt toho konfliktu, černobílé vidění, popisování věcí zkratkou, která se skutečnou komplikovanou situací má jen málo co společného.
Hamás zde není u moci, protože mu v tom brání izraelská vojenská přítomnost, která v tomto ohledu spolupracuje s Palestinskou samosprávou, pro níž je Hamás možná větší hrozbou než Izrael, i když by to samozřejmě Palestinci nikdy nepřiznali.
Myslíš si, že se další konflikt bude opakovat?
No, než se ptát, jestli, je otázkou spíš kdy. Sotva se Hamás v Gaze vyzbrojí, tak je jen otázka času, kdy to zase začne. A už se vyzbrojovat začal. Stejně jako se lze obávat, že brzo zase může začít válka se severem.
S Hizballáhem... Ale co to je vlastně za taktiku? Jaký to má smysl ostřelovat poměrně neškodnejma raketami Izrael, zemi, kterou tím nemůžou vážněj ohrozit? Jde o to udržovat konflikt?
Na to „neškodné“ jsem trochu alergický. Raketa Hamasu, která uletí osmdesát kilometrů a unese půl metráku výbušniny, fakt není neškodná. Skoro jako kdyby se chtělo po Izraeli, aby se omlouval, že nemá více obětí. Ale to je díky tomu, že má nejlepší systém protiraketové obrany vůbec. A sestřelit pět tisíc raket, které sem za války přiletěly, když každý interceptor stojí dvacet tisíc dolarů, je ze strany Hamásu také druh vyčerpávací ekonomické války, i když si Hamás samozřejmě přeje co nejvíce civilních obětí, na izraelské, ale z propagandistických důvodů i na vlastní straně. Nicméně proti sto tisícům velmi sofistikovaných raket Hizballáhu, které jsou schopné zasáhnout jakýkoli kout Izraele, by ani ten nemohl zemi plně ochránit. Ale jinak jistě: smyslem je udržovat konflikt. Přitom se v tom promítají zájmy regionálních mocností, Iránu... Nelze to vytrhnout z kontextu toho, co se děje v širokém regionu.
Zeď nářků v Jeruzalémě.
Když mluvíš s Čechy o Izraeli, tak v čem podle tebe jsou nejvíce mimo realitu?
O „neškodnosti“ raket jsme už mluvili. Mně se zdá, že nejvíc ale plavou v zeměpise. Často jim nejsou jasný termíny jako Gaza a Západní břeh nebo nevědí, s kterýma zeměma Izrael vlastně sousedí. Nebo si neuvědomují, o jak malý zeměpisné území se jedná: že když se napíše „Izrael vpadl do Gazy“, může to znamenat, že tanky vjely půl kilometru za hranici. Izrael je na svém nejzranitelnějším úseku širokej patnáct kilometrů. Když člověk přistane na Ben Gurionově letišti, tak je čtyři kilometry od Západního břehu. Kdyby se z něj Izrael stáhnul, jak si všichni přejeme, kdo zaručí, že od hranic nebude někdo ostřelovat civilní letadla, který na tom letišti přistávají? Takže ty evropské rady, ať se Izrael stáhne a pak se to nějak vyřeší, jsou sice pěkný, ale bez jasných bezpečnostních záruk pro Izrael nereálný a nerealistický.
V Izraeli žije ale mnoho Arabů, občanů státu Izrael. Na ulici je člověk potkává, patří jim restaurace, včera jsem viděl arabské učitelky v Muzeu moderního umění. Jaké je jejich postavení v izraelské společnosti?
Jsou to prostě izraelští občané. Samozřejmě jako každá menšina kdekoli na světě mají své problémy, na který si stěžují, často oprávněně, ale mají své strany a zastupitele v parlamentu, soudce Nejvyššího soudu, svoje noviny, rádia, televizní kanály v arabštině, která je tu jedním ze tří úředních jazyků, arabské učitelky, lékaře. Rozhodně se nedá mluvit o žádném cíleném apartheidu, jak o tom člověk občas čte, nejsou tu žádný oddělený autobusy, zákazy vkročení do restaurace, naopak jim, jak jsi viděl, mnohé restaurace patří.
Slouží v armádě?
Povinně ne, aby případně nemuseli bojovat proti svým soukmenovcům zpoza hranic, ale mohou tam vstoupit dobrovolně, a například Drúzů nebo beduínů slouží v armádě dobrovolně hodně. Třeba velitel brigády Golani, která nesla největší zátěž bojů v Gaze za poslední války, je Drúz. Byl tam raněn, ale z nemocnice odešel zpátky na frontu.
Nehrozí, že by se z izraelských Arabů stala něco jako pátá kolona?
Já myslím, že jsou pragmatičtí a jsou si dobře vědomi, že tady jsou na tom podstatně lépe, než by byli kdekoli jinde, ať už jde o vládu práva nebo ekonomicky. Samozřejmě mají svý skutečné problémy, ale na miskách vah... Taky když nedávno jeden politik navrhl, že v rámci budoucích mírových ujednání s Palestinci by mohlo dojít k připojení izraelských území, kde většinu obyvatelstva tvoří Arabové, k budoucímu státu Palestina, tak proti tomu nejvíc protestovali právě izraelští Arabové.
To jsou paradoxy... A co ortodoxní Židé? Ti představují pro Izrael co? Je to jeho podstata? Nebo zátěž? Nebo hýčkaná zajímavost?
Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Jsou to občané státu Izrael, jenže nábožní, v současné Izraeli tvoří už menšinu, ale důležitou. Stejně jako tady člověk potkává muslimy s flekem na čele, protože se pětkrát denně modlí, tak tu potkává lidi s pejzy a v kaftanech, a ti usilují v rámci běžných demokratických procesů o prosazení svých zájmů a představ, takže i oni mají své politické strany, jejichž cíle nevyhovují všem, ale to je prostě demokratická soutěž a místní nestabilní povolební koalice to reflektují. Ani Židé, ani Arabové nejsou nějaké monolitické celky, ale ta různorodost, o které jsme se už bavili, je to, co se mi tu tak líbí. V Jaffě chodím do hospody, kde společně sedí Židé i Arabové a popíjejí pivo, pak jsou zase místa, kde si ty různý skupiny žijí vlastním životem tak trochu pro sebe.
Ta různorodost, o které jsme se už bavili, je to, co se mi tu tak líbí. V Jaffě chodím do hospody, kde společně sedí Židé i Arabové a popíjejí pivo, pak jsou zase místa, kde si ty různý skupiny žijí vlastním životem tak trochu pro sebe.
Myslíš, že existuje nějaké poučení z existence státu Izrael?
Já myslím, že Židé a teď i jejich stát fungují jako lakmusovej papírek světa, příslovečnej kanárek v dole. Co se děje lidu Izraele, zbytek světa vždycky nejdřív ignoruje, případně z toho viní samotné oběti, ale pak to zlo přijde i za nimi. Takové to Niemoellerovo: „...přišli pro Židy, mlčel jsem. Pak přišli pro...“ Únosy letadel, sebevražední atentátníci, únosy a popravy, to všecko tady bylo už před lety. Dnes jsou sebevražedné atentáty tak častý, že když se to stane v Baghdádu, ani se to už nedostane do zpráv. Extremistů a teroristů je vždy naprostá menšina, nejde jim ale o nějaký boj za narovnání skutečných či domnělých křivd, ale o likvidaci svobodného způsobu života, volné výměny myšlenek a názorů, čehož je Izrael představitelem. Takové ty argumenty, že v okamžiku, kdy se vyřeší palestinsko-izraelský konflikt – samozřejmě plně na úkor Izraele – tak na celém Středním východě okamžitě zavládne mír a porozumění, že tenhle spor je příčinou všech ostatních, to jsou strašný kecy. Izraelsko-palestinský konflikt se vyřešit musí, kvůli všem Izraelcům a Palestincům, kteří si to zaslouží. Nicméně Izrael je mnoha trnem oku ani ne tak tím, že tam je, ale hlavně tím, co představuje.
Může Izrael jednou skončit?
Skončit může všechno. Ale zničit se může spíše sám, než že by ho smetl někdo zvenčí. Na to už je příliš silný a připravený se bránit.
Skončit může všechno. Ale zničit se může spíše sám, než že by ho smetl někdo zvenčí. Na to už je příliš silný a připravený se bránit.
A co Izrael a Češi?
Vztahy sou naštěstí nadstandardní a doufám, že takový zůstanou. Mají tradici už od Masaryka, který je tady známou osobností: V Tel Avivu, v Jeruzalému i jiných městech jsou po něm pojmenované ulice, v každém tom městě je Masarykova kavárna, jak jsi viděl. Jeden kibuc nese Masarykovo jméno. Mezi lety 1967 až 1989 byly tyto vztahy přerušený, ale jak jen to bylo po roce 1989 možné, hned se na ně navázalo, na čemž měl velkou zásluhu Václav Havel. Ten hned ve svým prvním novoročním prezidentském projevu oznámil, že je jeho cílem je pozbvat papeřže, dalajlámu a navázat diplomatický vztahy s Izraelem, což bylo mimořádné gesto. Letos je to právě dvacet pět let od znovuobnovení diplomatických vztahů. Masaryka i Havla tu lidé znají a váží si jich. Když jsem jsem přišel, jedním z mých cílů tady bylo prosadit, aby se pokračovalo v tradici, to se ujala a snad se brzy povede, že jedna ulice nebo park v Jeruzalémě ponese Havlovo jméno, pak snad i v dalších městech. Plánujeme třeba taky odhalení jeho lavičky.
Vztahy sou naštěstí nadstandardní a doufám, že takový zůstanou. Mají tradici už od Masaryka, který je tady známou osobností: V Tel Avivu, v Jeruzalému i jiných městech jsou po něm pojmenované ulice, v každém tom městě je Masarykova kavárna.
O co z České republiky mají Izraelci interes? Čím je je možné překvapit?
Izraelci jsou velmi sofistikovaný publikum, který je zároveň dost nemilosrdný. Když se jim něco líbí, nadšeně aplaudují, když ne, nemají problém se v půlce zvednout a odejít. Ale poznají kvalitu, takže se kromě už známých jmen hodně snažíme zvát mladé a talentovaný lidi z Čech, na počátku kariéry. Izraelci stejně až na pár výjimek - Kundera, Forman - žádné české umělce neznají, takže to vyjde nastejno: tady jsou si před publikem všichni rovni. Taky místní kritici a novináři už pochopili, že když je na něco zvu, bude to i pro ně - kteří už viděli, slyšeli a zažili hodně - zážitek. Přitom konkurence je tu obrovská, jezdí sem ti nejlepší z celého světa. A recenze těhle kritiků v jedněch z hlavních místních novin může začínajícímu umělci, nebo třeba už i etablovanému, hodně pomoc. Žurnalistika je tu totiž taky na té nejvyšší úrovni a co se napíše tady, nečtou pouze zde. Nebo tu náš host poprvé zahraje na stejným pódiu s absolutní světovou špičkou a pak už jen sledujete, jak ten nebo ta objíždějí ty nejlepší festivaly a víte, že tahle úžasná šňůra začala právě tady. Z toho mám vždycky největší radost.
Český centrum, to je vlastně tvůj byt na ulici Šoloma Alejcheme v Tel Avivu...
Ano, je to malinký České centrum, bez vlastního zázemí s omezenými prostředky, na program musím velkou část financí sehnat z vnějších zdrojů, šetřím, kde se dá. Takže za ty dva roky, co jsem tu, skoro polovina z víc než dvou set hostů spala u mne v bytě na gauči v pokoji pro hosty. Byt to není velký, někdy je to docela náročné, ale všem, kdo u mne bydlí, se snažím ukázat tuhle fascinující zemi se všemi jejími přednostmi i zápory, seznámit je s lidmi tady... Bydlela tu spousta lidí, od Jáchyma Topola přes Petra Zelenku, Zdeňka Tyce, Jirky Mádla, Táni Pauhofové, Ivy Bittové, abych zmínil alespoň některá jména. V roli hostitele jsem tak trochu producent, produkční, organizátor, ale i kulisák, pokojská a šofér. Ale zároveň se hodně věcí dozvím, když s někým trčím dvě hodiny v zácpě na dálnici do Jeruzaléma, tak je na rozhovory spousta času...
České velvyslanectví v Tel Avivu.
Což se stalo i nám...
Lukáš Přibyl (*1973) studoval politologii a blízkovýchodní studia na Brandeis University ve Walthamu u Bostonu (absolvoval stáž na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě), dále mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku, historii na CEU v Budapešti a židovskou filozofii ve Stockholmu.
V USA pracoval na projektech z oblasti politologie, v Čechách publikoval práce o dějinách českých Židů a podílel se na výstavách v Židovském muzeu v Praze. Od roku 2013 pracuje v České centru v Tel Avivu.
Cesta se uskutečnila s laskavou pomocí Izraelsko-české obchodní komory.
