28. ledna 2015 15:16 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Vzpomínka na Osvětim
aneb Zasněžený Auschwitz

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Ze závějí trčí zbytky obvodových zdí a komínů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ze závějí trčí zbytky obvodových zdí a komínů. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Dovolím si v tomto díle takovou věc, kterou jinak bych provedl jen výjimečně, ale teď je výjimečná příležitost. Použiju tady svůj osm let starý článek (reportáž), který jsme napsal pro časopis, ve kterém jsme tehdy pracoval. Ne snad kvůli tomu, že by byla tak výjimečná, ale snad proto, že některé věci člověk nedělá každý rok a není vyloučeno, že některé věci dělá jednou za život. Třeba jede do Osvětimi. Ale přitom je důležité jet do Osvětimi. Tak proto. Bylo to v lednu 2007.

Do Osvětimi jsem přijel, jak také jinak, vlakem. Z Ostravy to se dvěma přestupy netrvá ani dvě hodiny. Vystoupil jsem už za tmy na nádraží. Jeho hala byla postavena mnoho let po válce: krabicovitá budova ze železa, betonu a skla. Uvnitř abstraktní modernistická mozaika s kameny přecházejícími do ruda.

Nápis Oswiecim trochu cuchá nervy, ale v podstatě tu člověk nenarazí na nic zvláštního. Obyčejné nádraží. V roce 1942 odsud byla zavedena vlečka do necelé dva kilomery vzdáleného tábora. Tam byla pro většinu těch, co sem přijeli, konečná. Možná je to právě tato kolej, říkal jsem si, třeba by mě přivedla na Judenrampu v Birkenau-Březinka, možná právě z ní nastupovali lidé k selekci, která v sedmdesáti až osmdesáti procentech vedla rovnou do plynových komor. Nejprve však odevzdat všechny věci, svléknout se donaha, nechat si oholit vlasy. Přidělené čety už třídily svršky, probíraly se v kufrech, hledaly cennosti. Za chvíli bylo po všem. Pásový stroj na zabíjení běžel téměř bez zadrhnutí od března 1942 do listopadu 1944. V květnu a červnu 1944 padaly rekordy: krematoria zpracovávala 132 tisíc mrtvých těl měsíčně, především Židů z Maďarska. Celkem tu podle respektovaných výpočtů kremační pece pohltily jeden milion sto tisíc lidských těl. Atomy jejich popela tam budou povlávat ještě stovky let.

Ale co s tím má společného třeba mladá Polka prodávající v kiosku na nádraží noviny? Nebo chlapi, kteří sedí u automatů v baru Skorpion naproti nádražní hale? Jak s tím asi žije mládež, která se schází v gyrosovém baru na náměstí, pojídá velké porce kebabu, pije k tomu kolu a vypadá úplně stejně jako gymnazisté třeba ze Žižkova nebo Příbrami? No co? Normalne miasto… V průmyslové aglomeraci žije čtyřicet tisíc lidí, v Osvětimi mají Kaufland, krytou zimní halu, kino, McDonald’s asi ještě ne. (V roce 2015 to už myslím klidně mít můžou, tehdy jsem si ho nevšiml). Horší je to taky s hospodami, v centru je v lednu mrtvo, čtvercové náměstí je opravené; a kdyby uprostřed netrčela obludná železobetonová kostka obchodního domu ze sedmdesátých let, dalo by se říct, že je pěkné. Původně gotický dominikánský kostel a klášter z červených režných cihel je působivý a ukazuje, že město, založené ve 13. století německými kolonisty, mělo svou obyčejnou kulturní historii jako stovky jiných měst ve střední Evropě, kde se stýkalo německé, slovanské a židovské etnikum.

V okolí Osvětimi není metr, aby na něm nezgynieli ludzie.

V okolí Osvětimi není metr, aby na něm nezgynieli ludzie.

„V okolí Osvětimi není metr, aby na něm nezgynieli ludzie,“ řekl taxikář, když mě vezl k chemické fabrice, kterou na předměstí Osvětimi Monowice za války postavily tisíce otroků pro německý koncern IG Farben.

Měl se tu pro vítězství Říše vyrábět umělý kaučuk, butadien-natrium, známý pod zkratkou Buna. Nevyrobil se ani kilogram. Pobočné závody IG Farben, mimo jiné v Kolíně nad Labem, produkovaly jiný výrobek, cyklon B, původně určený na hubení hlodavců. A vyráběly ho úspěšně a ve velkém. Stačilo vhodit plechovku s jeho krystaly do uzavřené komory s lidmi.

Stáli jsme v místech, kde se rozkládal tábor, který tvořil - vedle kmenového lágru Auschwitz I (to je ten s nápisem Arbeit macht frei) a továrny na smrt Birkenau  (Auschwitz II) - třetí část osvětimského komplexu. Tady, v Auschwitz III, během několika let v hrozných poměrech zahynulo dvacet pět tisíc vězňů, zlomek z celkových obětí. Ale pořád to bylo jedno město mrtvých duší. Rozhlížel jsem se a neviděl nic jiného než řadové domky šedivého průmyslového předměstí, na konci ledna zapadaného sněhem. Tady přece stál lágr, zahynuly tu tisíce lidí, jak na takovém místě může někdo bydlet, říkal jsem si tiše. „Pane, všude tady hynuli lidé,“ jako by tu taxikář slyšel. „Kdyby na každém místě byl památník, nikdo by tu nemohl žít. A po válce byla hrozná nouze o bydlení. Každá cihla, každý kus prkna se hodil. Lidi to tu prostě rozebrali a postavili si své domky. Co také jiného?“ I on se tu po válce narodil, prožil tu celý život, vychoval děti. Co mohl dělat?

Kdyby na každém místě byl památník, nikdo by tu nemohl žít.

Kdyby na každém místě byl památník, nikdo by tu nemohl žít.

Obrovská fabrika stojí dosud, její panelová zeď se táhne do dálky. Opodál trčí věžáky sídliště z časů lidového Polska - Sídliště chemiků. V závodě pracovalo za socialismu několik tisíc lidí, teď jich tam má práci sotva zlomek. Den předtím mi jiný chlápek tvrdil, že za to mohou Židé. Nepřejí si prý, aby se v Osvětimi cokoli vyrábělo. Židé prý chtějí, aby se všichni odstěhovali a aby Osvětim patřila jen jim. Coby turisté tam přitom ani nespí ani nejedí, hotely si vezmou v Krakově nebo Katovicích. Přijedou na několik hodin autobusy, chtějí jen rozkazovat a přitom z nich není žádný užitek. Je to nekulturny naród. Když už jsem ho nemohl poslouchat, řekl jsem, že já jsem také Žid. Polák na mě nevěřícně pohlédl a pak dobromyslně odporoval: Nie, pan nie jest Židom. Pan jest kulturny. Tím náš hovor skončil. Zasraný antisemita, řekl jsem si, bohužel opět jen v duchu. (Toho skutečně doposud lituju. Seděl jsem vedle něj v taxiku, na palubní desce Panenka Maria a růženec, byl to takový ten ukecaný žoviální chlápek, huba mu jela, ne všemu jsem rozuměl, ale tomu základnímu ano, říkal jsem si, co mi ještě napovídá, ale zároveň se mi z toho blbce začínalo dělat nevolno. Do nějakého konfliktu jsem se však nepustil. Zaplatil jsem mu a bez pozdravu vypadl z taxíku.)

Těsně předtím vyhodili do vzduchu plynové komory a kremační pece.

Těsně předtím vyhodili do vzduchu plynové komory a kremační pece.

Byl pátek 26. ledna (2007), předvečer dne, který je už i u nás připomínán jako Den obětí holocaustu. Před dvaašedesáti lety, 27. ledna 1945, dorazili k Osvětimi vojáci 1. ukrajinského frontu. V Monovicích našli šest set zubožených lidí, v hlavním táboře něco kolem tisíce. V Birkenau jich zůstalo šest tisíc, především žen, které nacisté ponechali svému osudu. Těsně předtím vyhodili do vzduchu plynové komory a kremační pece. I tak několik dní před příchodem Rudé armády hnali směrem na západ ze všech osvětimských táborů šedesát sedm tisíc vězňů, kteří zatím byli schopni pohybu. Konce války se dožilo jen několik tisíc.

Vojáci Rudé armády tedy přišli do skoro prázdných táborů. Jeden z přeživších, italský spisovatel Primo Levi, který byl vězněn v táboře Buna, popsal v románu Příměří první setkání takto: „Byli to mladí vojáci; když došli k ostnatému drátu, zastavili se, aby se rozhlédli a prohodili pár nesmělých slov, přičemž vrhali rozpačité pohledy na povalující se těla, oprýskané baráky i na tu hrstku nás, kteří jsme přežili... (...) V jejich očích se odrážel stud. Byl to stud, který Němci neznali; takový zažívá pouze spravedlivý člověk při pohledu na zločin druhého.“

„Osvobození“ z větší části vyklizeného a pouze zbytky utýraných lidí „obývaného“ lágru však bylo tehdy vnímáno jako jedna z epizod hrozné války. Teprve postupně se Osvětim stává centrálním památníkem největších ukrutností moderní doby. Je reálným symbolem židovského utrpení (holocaust, lepší je však termín šoa - pohroma, zkáza), přičemž poněkud zastíní hrozivou výkonnost táborů smrti ležících na východě: Treblinka, Belžec, Sobibor, Majdanek byly uzavřeny koncem roku 1943: jednak splnily svůj účel, navíc se blížila fronta. V plánu vyhladit evropské Židy měla Osvětim zpočátku hrát až druhotnou roli. Pak se však na Himmlerův rozkaz rozjela zařízení v Auschwitz-Birkenau naplno. Odhodlání zničit židovskou rasu stůj co stůj tu dostalo své pověstné „konečné řešení“ bez ohledu na vývoj války, bez ohledu na ekonomické, vojenské či jiné zájmy. Vyhlazování se stalo jediným cílem a účelem.

Političtí vězni. Kolik jim mohlo být v té době? Nanejvýš kolem dvaceti let.

Političtí vězni. Kolik jim mohlo být v té době? Nanejvýš kolem dvaceti let.

Ale Osvětim je zároveň jednou z nejdůležitějších připomínek polského strádání. Polák nemusí být nakažený antisemitismem, aby hned při první zmínce nepřipomněl, že vedle Židů gynieli w Oswiecimy Polaci. Především pro ně, pro polské odbojáře, důstojníky, intelektuály, kněze, vlastence byl už na jaře 1940 zřízen koncentrační tábor, který se nyní důsledně na ukazatelích, v mapách, ve všech publikacích označuje jako Auschwitz I.
Nalézá se čtvrt hodiny chůze od středu města, nedaleko břehů řeky Soly. Na vstupní bráně se tyčí slavný cynický nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje), který tam hned po svém nástupu v květnu 1940 nechal umístit velitel tábora Rudolf Höss. Člověk vstoupí touto bránou, na níž by měl být spíše nápis z Dantova Pekla: Lasciate ogni speranza (Zanechte vší naděje), a ví, ano, je zde. Poměrně malý a přehledný pozemek (dvacet hektarů, z toho šest hektarů obehnaných dráty) s padesáti sedmi cihlovými objekty. Vypadají zachovale, ovšem především díky poválečné rekonstrukci. Také rozměr tábora neodpovídá rozsahu na konci války, nýbrž odráží stav z let 1940 a 1941. V udržovaných barácích jsou muzejní expozice jednotlivých států: v bloku číslo 16 je společná česká a slovenská, myslím, že kvalitní a důstojná.

Ve výroční den ráno stojí u vchodu hlouček starších lidí, veskrze Poláků, většina má na krku modrobíle pruhované šátky s červeným trojúhelníkem. Političtí vězni. Kolik jim mohlo být v té době? Nanejvýš kolem dvaceti let. Dávám se do ostýchavého hovoru (svou koktavou a intuitivní polštinou) s jedním šedovlasým mužem v baretu: říká, že tu byl vězněn od roku 1941 za odbojovou činnost, prošel nejrůznějšími lágry, osvobozen byl v Buchenwaldu, přichází sem každý rok, zahynulo tu mnoho jeho kamarádů. A omlouvá se, že na interview není nejvhodnější chvíle, i kvůli sněhu, který nás bičuje a zalézá za brýle. Počasí je strašné, fujavice a studený vítr. Ostrým pochodem jde hlouček bývalých vězňů alejí mezi cihlovými domy k bloku číslo 11. Pověstný barák smrti, nejobávanější místo v táboře. Tady úřadovalo katovické gestapo a esesáci vykonávali exekuce. V prvním a druhém patře byly cely nacpané více než stovkou lidí. Ve sklepě jsou kobky se „stojacími“ celami, v nichž museli potrestaní vězni bez hnutí stát po třech a po čtyřech několik dní i týdnů. Jeden čekal na smrt druhého, aby si mohl protáhnout ruce nebo přešlápnout z nohy na nohu. Zde byli v září 1941 poprvé „experimentálně“ zabíjeni lidé cyklonem B: dvě stě padesát Poláků a šest set sovětských vojenských zajatců.

Lasciate ogni speranza (Zanechte vší naděje).

Lasciate ogni speranza (Zanechte vší naděje).

Skupina polských veteránů se zastavila na dvoře u bloku 11. Sem přiváděli esesáci odsouzené na smrt a kulkou do zátylku je popravovali. Vězni pak naložili mrtvá těla na nosítka a na vozíku je odváželi do krematoria. Na místě exekuce je prostý pomník, šedé panely a místo na pokládání věnců. Veteráni přistupují s věnci v rychlém sledu, smeknou a pokloní se, po nich další. Smekám též, avšak nemám, co bych ke květinám přidal.

Ono krematorium se nalézá na druhé straně tábora. V literatuře se nazývá krematorium I pro odlišení od pecí a plynových komor v Birkenau (krematorium II až V). Jde z větší části o poválečnou rekonstrukci, od roku 1944 objekt sloužil esesákům jako protiletecký kryt.
Popírači holocaustu absurdně argumentují mimo jiné právě touto stavbou, která skutečně není autentická. Nejde však přece o to, zda každá cihla je ta pravá a zda otvory ve střeše jsou skutečně ty, jimiž se sypaly mezi nahá těla krystaly cyklonu B. Důležité je, že se to opravdu dělo, byť o pár kilometrů jinde, v Birkenau, kde zůstaly z plynových pecí jen trosky. Paradoxně je však krematorium I pravděpodobně „nejatraktivnější“ část celého tábora. Také teď je plné lidí, dnes tu jsou mladí Italové z provincie Latina, kteří přijeli dokonce zvláštním vlakem, druhý den je potkám na nádraží.. Fotografují se před kremační pecí, povykují, televizní štáb natáčí přímo v plynové komoře (neautentické) rozhovory s mladíky, kteří živě, oči navrch hlavy, líčí své dojmy.

Vycházím raději rychle ven. Poblíž stojí rám šibenice, kde byl v dubnu 1947 pověšen velitel tábora Rudolf Höss. Ve vězení sepsal dlouhý spis, v němž podrobně vylíčil svou činnost, přičemž dokonce výrazně nadhodnotil počet zavražděných, uvedl dva miliony. Trval však na tom, že jednal podle rozkazu, a tedy s čistým svědomím.

Jde z větší části o poválečnou rekonstrukci, od roku 1944 objekt sloužil...

Jde z větší části o poválečnou rekonstrukci, od roku 1944 objekt sloužil...

 Birkenau-Březinka leží asi dva kilometry na západ od Stammlageru Auschwitz I. Od tábora jezdí každou hodinu autobusy, ale je tam samozřejmě možné dojít pěšky. Ve výroční sobotu sněžilo tak hustě, že z bílé tmy vylézaly po cestě jen černé cedule KZ-Lager Birkenau. První známkou, že je člověk na místě, je kolejnice, na jejímž konci se vynoří hradba strážních věží s Bránou smrti. Zde žádný nápis o osvobozující práci nestojí. Vagony mohly pokračovat až do středu tábora, kde stála Judenrampe, na níž úřadoval doktor Mengele. Vpravo dočasně zachránění, vlevo potopení - děti, starší lidé, nemocní, většina žen. (Potopení a zachránění je titul slavné knihy Prima Leviho.)
Obrovská výměra tábora má 170 hektarů rovné plochy. Hlavní osa směřuje podél rampy, na levé straně stál ženský tábor, hned na začátku pravé strany byly baráky takzvaného terezínského rodinného tábora. Zde tedy půl roku žili lidé z výjimečných transportů z podzimu 1943. Nacisté půl roku odkládali jejich zplynování, snad z důvodů alibi pro Červený kříž. Když zjistili, že tomu je osud Židů lhostejný, nahnali je v noci ze sedmého na osmého března 1944 do komor také. Šlo o největší hromadnou vraždu obyvatelstva českých zemí. 3 792 lidí. Ví se o ní?

Sníh milosrdně přikrývá její zhroucený skelet. Už se stmívá.

Sníh milosrdně přikrývá její zhroucený skelet. Už se stmívá.

Večer se tu bude konat krátký ceremoniál. U monumentu, na němž není žádný náboženský nebo národní symbol (i když toto je nesporně místo židovského utrpení! – tak tomu byl v roce 2007, je-li tomu už jinak, opravím) se budou klást věnce a i já tu položím sklenici se svíčkou, kterou dostanu od pořadatelů.

Zatím jdu s táborovým plánkem, který jsem si koupil v kiosku, a vše včetně mě je zasněžené. Ze závějí trčí zbytky obvodových zdí a komínů. Zde byl blok smrti, tam cikánský tábor, kam přivezli Romy i z našich Let a Hodonína u Kunštátu. Zcela vpravo se rozkládala slavná „Kanada“, baráky, kde se sortýrovala pozůstalost po zavražděných. V lednu 1945 tam zůstalo sedm tun lidských vlasů, statisíce svršků, desetitisíce bot, hromady štětek na holení a zubních kartáčků, tisíce dětských hraček. Část této nepochopitelné „kořisti“ je vystavena v muzeu. A pak přicházím k ruinám plynových komor. Absurdní shluk betonové a cihlové drti, rozvaliny na obvodu pár desítek čtverečních metrů. Nic zvláštního, jakýsi zřícený bunkr, který mohl být také garáží, částí fabriky nebo třeba základem nějakého většího paneláku. A přece je to jedna z nejdůležitějších budov tohoto světa...

Sníh milosrdně přikrývá její zhroucený skelet. Už se stmívá. Vločky se rozpouštějí na tváři, takže to vypadá jako slzy.

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

Vyšlo v Týdnu v únoru 2007.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!