Protisystémové strany uspěly více, než se ještě před pár týdny čekalo. Uspěly především díky své masivní kampani (Babiš), či hlavně proto, že tolik voličů propadlo zoufalství z dosavadních politických elit? Ta otázka teprve čeká na důkladnou analýzu. Jisté je, že úspěch protestních stran vynikne zvláště ve srovnání s výsledky sněmovních voleb z května 2010. Tehdy získaly VV 10,9 procenta a KSČM 11,3 procenta, což v součtu dávalo protestním stranám 22,15 procenta hlasů.
Nyní je součet zisků tří protestních stran – ANO, KSČM a Úsvitu – 40,5 procenta hlasů. Je to téměř dvojnásobný nárůst za uplynulé tři roky, i když je třeba jisté opatrnosti: do srovnání zahrnujeme jen ty protestní strany, které se dostaly do sněmovny. Ale i tak je to dost velký přelom, který klade otázku: Co z toho plyne?
Pojistka oslabila
Za prvé to, že ještě není všem dnům konec. Můžeme použít již navyklé srovnání s Rakouskem. Tam klesl úhrnný zisk tradiční levice a pravice (sociálních demokratů a konzervativců), prostě stran schopných složit velkou koalici coby pojistku proti stranám protisystémovým, z 60 procent v roce 1999 na 51 procent v letošních volbách. Z toho plyne, že ta tradiční pojistka velmi oslabila, drží ji už pouhé jedno procento voličských hlasů. U nás to tak těsné ještě není.
Sečteme-li zisky (procenta odevzdaných hlasů) pro strany schopné složit obrannou velkou koalici (ČSSD, TOP 09, ODS, lidovci), jsme u podílu 47 procent. Sečteme-li zisky stran protestních, protisystémových, jež se dostaly do sněmovny (ANO, KSČM, Úsvit), jsme u podílu 40,5 procenta. Ta čísla dávají skóre 47:40 v neprospěch stran protestních. Sedmiprocentní „polštář“ je sice lepší než rozdíl jednoho procenta v Rakousku, ale jinak nic moc, že.
Za druhé: z toho ovšem neplyne nic konkrétního pro nejbližší dny a týdny. To, že je nějaká strana protisystémová, ještě neznamená, že má zahrazenu cestu k moci. V únoru 2000 se otevřela cesta do vlády rakouským haiderovcům (bez osobní účasti Jörga Haidera) a v červnu 2010 vstoupily Věci veřejné do vlády Petra Nečase.
Možnost, že by se na příští vládě nějakou formou (podporou) podílela KSČM, teď působí iluzorně. Jenže to není dáno pevností principů, ale jen početní úlohou pro pátou třídu, která vylučuje vládní většinu opírající se o sociální demokraty a komunisty. Existují dvě kombinace, které by komunisty k moci pustily: ČSSD – ANO – KSČM a ČSSD – TOP 09 – KSČM. Dovedete si představit okolnosti, za jakých by byly reálné? To už není úloha z počtů, ale spíše pro psychology než pro politology. Ale jak se říká v politice, nikdy neříkej nikdy.
Vzpomínáte na atmosféru roku 2002?
Za třetí. Výsledky těchto voleb daly jeden důležitý poznatek ohledně elektorátu komunistů. KSČM získala svými 14,9 procenta druhý nejlepší výsledek ve své historii (po červnu 2002, kdy měla 18,5 procenta). Těžko srovnávat s volbami v letech 1990 a 1992, kdy se volilo i do federálních těles, tedy složitěji. Ale i tehdy získali komunisté mezi 13,5 a 14,5 procenty. Potom to šlo s jejich výsledky s kopce, ovšem s jednou jedinou výjimkou – již zmíněným rokem 2002.
Tehdejší atmosféra se svým způsobem podobala letošní. Po čtyřech letech vlády opoziční smlouvy byla společnost naladěna proti politickým elitám. To při volbách přineslo nejen do té doby nejhorší výsledek pro ODS vedenou ještě Václavem Klausem (24,5 procenta), ale i nejlepší výsledek pro KSČM (18,5 procenta). Poté, když se atmosféra „odopozičněsmluvnila“, to šlo s komunisty opět s kopce: v roce 2006 získali 12,8 a v roce 2010 jen 11,3 procenta hlasů. Až letos přišla vzpruha, která je vystřelila k 15 procentům. Co to ukazuje?
Jednak to, že KSČM posílila i v atmosféře, která obecně nahrávala protestním a protisystémovým stranám. Ačkoliv ANO a Úsvit spolu shrábly přes 25 procent, ani to nedokázalo odebrat protestní hlasy pro KSČM, ba právě naopak. To je dost výrazný argument do debaty o tom, zda za úspěchem protestních stran stály hlavně jejich kampaně, nebo zda k němu mířilo naladění ve společnosti.
