Dnešní volby rozhodnou o tom, jak bude brexit konkrétně vypadat, kdo a s jakým mandátem bude tu podobu utvářet a hlavně dojednávat podmínky se „zbytkem EU“. Pro Británii to je zcela nová zkušenost. Vždyť v poměrech členství v EU (od ledna 1973) vyrostly dvě generace Britů a život mimo Unii si pamatují jen ti starší šedesáti let.
Ještě v dubnu se zdálo, že volby budou jen formální. Teď to ale vypadá, že konzervativci premiérky Theresy Mayové nejsou tak drtivým favoritem, jakým měli být. Vyhraje-li Mayová jen těsně, bude to vlastně porážka. Pro vyjednávání o brexitu bude mít slabší mandát, než měla dosud. A v kontinentální Evropě by to byla vzpruha pro ty, kteří chtějí Británii odchod z EU osladit, pro ty, kteří uvažují podle dykovského „opustíš-li mne, zahyneš“, pro politiky typu Martina Schulze či Jeana-Clauda Junckera.
Therese Mayové nelze upřít odvahu vyhlásit volby a Británii to, že se v nich nemusí obávat posílení populistických, xenofobních, extremistických a jak ještě nálepkovaných stran. Je jednou z mála zemí Evropy, kde spolu vážně soupeří jen strany zavedené. Možná je to tím, že v loňském referendu zvítězili fanoušci brexitu, čímž sebrali vítr z plachet protisystémovým stranám. Ale co kdyby dnes uspěl labourista Corbyn? To by byla posila pro jinou hypotézu: že prioritou voličů není posílení suverenity odchodem z EU, ale vzpoura proti politickým elitám. Vždyť Jeremy Corbyn – socialista střihu 70. let – ztělesňuje odpor proti zavedeným vládnoucím třídám. Uvidíme dnes před půlnocí.
