Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Hašek: Ve Ferrari jsem nejel deset let, Rolls-Royce venčím dvakrát ročně

Slovensko-cest

  19:30
S legendárním hokejovým brankářem o tom, že nejtěžší je nezavřít oči, když na vás letí puk, o podnikání v limonádách a o novém životě bez pravidel.

Říká se, že jste byl nejlepším brankářem hokejové historie. Víte dnes, s odstupem let, co vám k tomu nejvíc pomohlo?
Řekl bych, že aby to člověk dotáhl na vrchol, musí mít povahové i fyzické dispozice. Ale to není všechno. Musí mít ještě něco navíc.

A to „navíc“ je, že musí víc trénovat, dřít?
To je právě to, že pro mě to nikdy dřina nebyla. Pro mě ty stovky tisíc hodin tvrdého tréninku byla vyloženě zábava. Už jako kluk jsem mohl osm hodin v kuse denně trénovat, a nejenom hokej – fotbal, nohejbal... S tím se musíte narodit. Protože pro někoho je jeden klik denně moc a pro druhého je sto kliků denně málo.

Musí brankář překonávat strach z rány? A bolí to, když vás puk trefí?
Dřív to bylo jiné než dnes. Když jsem v šesti letech začínal s hokejem, tak jsem první rok chytal bez masky. A když jsem začal chytat v Pardubicích už profesionálně, na přelomu 70. a 80. let, tak horní část těla byla chráněna asi tak, jako kdybych si natáhl tři tlusté svetry. Byla místa, kde to opravdu hodně bolelo – nad koleny, na ramenou, na loktech, klíční kosti, krk...Ani helmy nebyly zdaleka tak kvalitní, párkrát jsem měl rozpáranou hlavu. Vláďa Růžička mě jednou trefil tak, že jsem měl pět stehů. Byly šlupky, z kterých měl brankář otřes mozku. Dneska dostanou dvakrát větší ránu a akorát zamrkají. Brankářská výzbroj se postupně, hlavně koncem 80. let, velice zlepšila, takže brankáři se teď už vůbec bát nemusí.

Jaké střely jsou pro brankáře nejhorší?
Střely z voleje, kdy ani hráč neví, kam to půjde. To pak musí brankář opravdu bojovat sám se sebou, aby nezavřel oči. Protože když na vás z pěti metrů střílí dvoumetrový chlap a ta střela může letěl i stošedesátikilometrovou rychlostí, to je tak strašný pocit, že se vám oči můžou zavřít automaticky. Ale to se nesmí stát. Ten instinkt se právě musí ti nejlepší brankáři naučit překonat.

Vím, že se pokoušíte podnikat, tentokrát v limonádách. Neodradilo vás, že jste už jednou ztroskotal s Dominátorem, výrobou sportovního oblečení, a prodělal skoro sto milionů korun? Nakazil jste se Amerikou, kde se krach podnikání nebere jako tragédie, ale příležitost k novému startu?
Nemyslím, že to nějak souvisí s Amerikou. Pouze a jenom se mnou. Pro upřesnění, firma Dominátor nezkrachovala, ale protože dlouhodobě prodělávala, ukončil jsem její činnost. Byl jsem sice majitel a investor, ale nikdy se nevěnoval jejímu každodennímu vedení. Teď se snažíme prosadit se na trhu s novým prémiovým nápojem a já jako jednatel už opravdu firmu řídím. Od A do Z.

Já podnikání moc nerozumím, ale není zrovna v nápojích trh docela nasycený?
To bezpochyby je. Ale už jsem se pro to, shodou okolností, rozhodl. Mimochodem, ptal jsem se člověka, který v tomhle oboru pracuje dvacet let, jakou pro mě vidí šanci. Řekl na rovinu: „Podle mě máš šanci tak deset procent, že budeš v tomhle byznyse ještě za pět let.“ Ale kdyby taková předpověď měla člověka odradit, nemohl by dělat téměř nic. A pro mě je to teď věc, kvůli které ráno rád vstávám. Dokonce kvůli tomu zanedbávám chudáka pejska, viď, Gándý... (podrbe psa pod stolem). Tvořit novou značku, přesvědčovat lidi, že je pro ně potřebná, to je momentálně hlavní náplň mého života.

Vy byste si jistě teď mohl dopřávat. Máte pro něco slabost? Rychlá auta? Luxusní oblečení?
A víte, že to už mě nebere? Nějaká auta jsem měl. Mám Rolls-Royce, mám Ferrari a pár dalších rychlých – ale například tím Ferrari už jsem nejel snad deset let. Vždycky řeknu kamarádovi, ať mi ho tak jednou za tři měsíce projede, protože autu škodí, když stojí. Rolls-Royce vytáhnu dvakrát za rok. Nejčastěji jezdím ve Volvu devadesátce, protože to je pro pejska i pro mě nejpohodlnější. Když vidím něco pěkného, tak si to koupím. Dřív jsem si rád kupoval hodinky, pár set tisíc jsem za ně dal, řekněme. Ale už to není tak, že bych se v tom nějak vyžíval.

Co vám teď dělá radost?
Moje dvě děti, kterým samozřejmě moc fandím. I když s nimi je i největší trápení, ale to asi zná každý rodič. S chutí se projedu na kole, jdu si zahrát s klukama fotbal nebo hokej, bez sportu si nedovedu svůj život představit. Pejsek, těším se, že spolu na podzim budeme chodit na hony. Dokonce jsem si kvůli němu udělal myslivecké zkoušky, mám už i zbrojní průkaz. Ale vlastně největší radost by mi teď udělalo, kdyby můj nápoj uspěl.

Celý rozhovor s Dominikem Haškem si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 15. srpna.

Magazín také přináší:

  • Reportáž z cesty zpěvačky Idy Kelarové a České filharmonie do romských osad na východě Slovenska
  • Projekt ostravské fotografky Dity Pepe, ve kterém učí ženy mít rády samy sebe.