Před druhou hodinou místnost zkontroluje policista, zapečetíme urny a začíná maraton: zkontrolovat údaje na občanském průkazu, vydat obálku a upozornit, aby šli voliči za plentu. Každý člen komise má dvě protichůdné touhy: zaprvé, přeje si hodně lidí, aby se neukousal nudou, a za druhé chce, aby nejlépe nepřišel vůbec nikdo. Protože upřímně, kdo se s tím pak má počítat.
 |
Dlouhou chvíli vyplňuje každý po svém. Například kritikou kandidátek ("Já o nich četla, kolik si toho nakradli"), rozhovorem se sousedy nebo zoufáním si nad prací, která nás v sobotu po druhé hodině čeká. Členové volebních komisí se totiž obrovských volebních listů báli rozhodně více, než samotní voliči. Obavy jedné naší kolegyně ("Já už to vidím, že tu zůstaneme až do půlnoci") jsme sdíleli všichni.
Překvapivě nebylo mnoho lidí, kteří se nás na zaškrtávání ptali. Pochopil jsem to až při sčítání hlasů – většina voličů volila pouze celou stranu a další postupovali jako při rozdávání preferenčních hlasů. Zbytek většinou rozdělil svůj hlas mezi jednu stranu a v průměru 4 až 5 dalších kandidátů. Našli se však i takoví, kteří v duchu Sportky označili kandidáty od nejpravicovější pravice po členy zarputilé levice.
Čím víc se blížil čas uzavření volebních místností, tím více jsme přemýšleli, jak se s počítáním hlasů co nejefektivněji vypořádat. Mezi komisemi a okrsky se totiž nefalšovaně soutěží, kdo bude mít sečteno nejdříve. ("Nikomu neříkejte, jak to budeme dělat. Už se mě na to z vedlejší místnosti ptali"). Rivalita je větší, než by volič čekal.
Ve dvě hodiny otevíráme urny a pouštíme se do toho. Vzduchem létají názvy stran, volební lístky a slova našeho zapisovatele, že "se na to příště už vykašle" a tohle jsou jeho "poslední volby". Po zhruba třech hodinách usilovné práce však máme konečně hotovo a můžeme se rozejít. A jen pro informaci, byly jsme desátí z 50 pražských okrsků. To jde, ne?
