8. srpna 2016 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Zbytečná smrt při útěku za svobodou. 22 metrů od Rakouska mladíka roztrhali psi pohraničníků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 194Diskuse
Fotografie osmnáctiletého Hartmuta Tautze z legitimace. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fotografie osmnáctiletého Hartmuta Tautze z legitimace. | foto: ÚSTR / Archiv ÚPN Bratislava
PRAHA Bylo mu 18 a snil o životě ve svobodné zemi. Zastavila ho však československá hranice. Dvaadvacet metrů od Rakouska Hartmuta Tautze dostihla smečka psů. Strašná zranění mohl přesto přežít. Ovšem jen kdyby ho pohraničníci včas odvezli do nemocnice. Jeden z nejtragičtějších příběhů československých hranic se stal přesně před 30 lety.

Vášeň pro umění zdědil Hartmut Tautz po svých rodičích. Žili v Magdeburgu ve východním Německu, neboli v Německé demokratické republice, jak zněl tehdy oficiální název. Otec pracoval jako zubař a ve volném čase se věnoval opernímu zpěvu. Maminka Christa byla tanečnicí - nejdříve klasického baletu, později se začala věnovat modernímu tanci.

Hartmut se zamilovat do hry na klarinet a podle své matky se rychle zlepšoval. V 18 letech se však musel vyrovnat s řadou dramatických změn ve svém životě. Končil poslední ročník střední školy, což znamenalo, že musí poté podstoupit čtyřtýdenní vojenský výcvik, stejně jako všichni hoši stejného věku.

Nesmělý Hartmut, vážící pouhých 50 kilogramů, se zřejmě obával, že by se stal obětí šikany. Proto se chtěl výcviku vyhnout, s rodiči o tom ale nemluvil. „Podle mě tomu chtěl uniknout za každou cenu,“ řekla Christa Tautzová ARD, když 22 let po smrti svého syna našla poprvé sílu mluvit o Hartmutově životě a smrti.

Škraloup na kádrovém profilu

Mladík dal na radu instruktora a pokusil se díky svému hudebnímu talentu dostat do armádního orchestru. Jenže tu byl zádrhel. Ne, s klarinetem problém nebyl, ten ovládal dokonale. Jeho příbuzní ale žili v západním Německu, a s takovým kádrovým profilem musel na vstup do vojenského orchestru zapomenout.

Jako by to nestačilo, přišla mnohem horší rána. Hartmutovi odešel milovaný táta, který podlehl infarktu. Bezpečný svět, jaký dosud znal, se během pár týdnů zhroutil. O měsíc a půl se mladý muž rozhodl zemi profízlovanou špiony Stasi opustit. „Zdálo se mu, že se na něj všechno hroutí,“ líčila jeho matka. Té napovídal, že jeho třída pojede po maturitě na školní výlet do Leningradu (dnešního Petrohradu).

Týden a půl po odjezdu si jeho matku přivolali policisté na stanici a tam jí oznámili, že je Hartmut mrtvý. A že je jeho tělo v Bratislavě. „Řekla jsem jim, že to není možné, že musí být v Leningradě.“

Co se vlastně pár stovek metrů od bratislavského sídliště Petržalka odehrálo?

Celý tragický příběh začíná v noci z 30. na 31. července 1986. Sovětský prezident Michail Gorbačov v té době často mluvil o změnách, o přestavbě, svět ale naléhavěji řešil důsledky nejvážnější atomové nehody v dějinách, která se odehrála v Černobylu jen o tři měsíce dříve.

Hranici překročil v Petrovicích

Hartmut Tautz v prostoru obce Petrovice (okres Ústí nad Labem) překročil mimo přechod mírně hlídanou hranici. NDR i ČSSR byly součástí sovětského bloku, vnitřní hranice nemělo valný smysl důkladně hlídat. Cestu osmnáctiletého mladíka zmapovala později StB. Tautz dorazil do Prahy, našel si vlak do Bratislavy a odcestoval tam.

Hartmut Tautz zemřel při pokusu o přechod do Rakouska.

Hartmut Tautz zemřel při pokusu o přechod do Rakouska.

1. srpna se ubytoval ve studenském domově Družba. Původně tam měl zůstat do 5. srpna 1986, pak si každý den prodlužoval pobyt. Osmého srpna už mu pobyt neprodloužili, celá ubytovna byla zarezervovaná. Hartmut si v předcházejících dnech vytipoval místo, kde by se za sídlištěm Petržalka podle jeho názoru mohl povést útěk do Rakouska, odkud chtěl pokračovat za příbuznými do NSR.

Okolo 22. hodiny se odhodlal vyrazit. Za dnes již neexistující benzínovou pumpou na Kossúthové ulici (nyní Panónská cesta) vyrazil k blízké hranici. Prostříhal se dvěma drátěnými stěnami. Ta druhá byla ovšem napojena na signalizaci. Nedaleko se nacházela dvoučlenná hlídka Pohraniční stráže Kopčany se dvěma psy.

Psi místo elektrického plotu

„Do 22.15 probíhal výkon služby normálně. Ve 22.16 jsem byl dozorčím útvaru upozorněn, že v mnou hlídaném úseku státní hranice se ozval signál, na jehož základě jsem vykonal zásah. Spolu s členem hlídky Oldřichem Kovářem jsem prověřoval úsek, na kterém byl podaný signál, pomocí smečky dvou na volno puštěných psů. Zaktivizoval jsem psy, aby běželi do určeného směru a utíkal za nimi. Psi běželi asi 200 metrů v přímém směru podél drátového zátarasu a pak odbočili do kukuřičného pole směrem ke státní hranici,“ popsal v hlášení velitel hlídky - voják základní služby Ivan Hirner (1964).

Volně útočící psi se začali používat na konci 60. a začátku 70. let, když bylo Československo po nátlaku zvenčí nuceno opustit ploty se smrtícím elektrickým proudem. Pes ale mohl být stejně letální zbraní. „Na hranicích mohli sloužit jen statní a zdraví psi, dobře vycvičení,“ řekl v dokumentu ČT Příběhy železné opony bývalý psovod Zdeněk Sochorek. „Po výcviku nebylo před nimi úniku. Byli vycvičení k zadržení, k likvidaci. Pes nebyl nikým kontrolován, nedostával od nikoho povely. Člověka, který chtěl překonat státní hranici, prostě psi dostihli a zmasakrovali.“

Postupně se dokonce zaváděl automatický postup. Kotce umístěné mezi ploty na hranicích byly napojené na signalizační zařízení a pokud „narušitel“ plot přestřihl, kotce se samy otevřely a smečka německých ovčáků - SUPů (Samostatně útočících psů - pozn. red.) se vydala na „lov“.

Psi měli útočit na hlavu

„Psi, které jsem zažil, byli vycvičeni tak, aby neútočili na ruku, ale na krk. Útočili ve skoku, takže člověka povalili,“ říkal další bývalý psovod Tomáš Bartoš.

„Těchto úseků (myšlena i Petržalka - pozn red.) se také týkal rozkaz náčelníka HS PS OSH generálmajora PhDr. Antona Nemce z července 1985, v němž byla stanovena důležitá režimová opatření při střežení hranice s ‚kapitalistickými‘ státy. Týkala se hlavně efektivního zasahování pohraničních hlídek a bojových skupin proti utečencům v ‚pásmu překrytí‘ − mezi drátěnými zátarasy a hranicí. Z tohoto rozkazu přímo vyplývalo vytvoření drastického ‚systému smeček‘ na střežení hranice za použití služebních psů pro ‚útok na volno‘,“ píše na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů o případu Hartmuta Tautze historik Ľubomír Morbacher.

Pohled z místa zadržení směrem ke státní hranici.

Vojáci Hirner a Kovář (1967) brzy své vypuštěné psy dostihli. Tautz ležel pouhých 22 metrů od rakouské hranice. „Asi 10 metrů od kraje kukuřičného pole jsme zpozorovali muže ležícího na zemi na levém boku, hlavu obrácenou směrem k demarkační čáře. Vedle muže ležel na zemi služební pes Roby a služební pes Ryšo obcházel kolem něho,“ vypověděl Kovář, Tautzův vrstevník.

„Muž měl více zranění. Měl stáhnutou kůži i s vlasy na zátylku, měl zranění na spánku, ze kterého mu tekla krev, dále zranění na stehně, ale už si nepamatuji které nohy. Viděl jsem, že na zemi se tento muž potom obrátil na záda a něco nesrozumitelně říkal a byl bezvládný. Já se ho zeptal, zda nemá nějakého společníka, ale on neodpovídal, jen sténal bolestí a volal hilfe,“ vyprávěl do záznamu pohraničník.

Hemoragický šok

Podle vyprávění jeho velitele ještě Kovář kontroloval Tautzovu legitimaci a vyptával se ho, kam jde. O několik desítek minut později se na místo dostavil dozorčí důstojník roty PS Viliam Švirko (1963) a než Tautze naložil do auta, ještě místo několikrát prohlédl. Až poté, co mladého Němce přivezli na rotu PS, dostavil se k němu lékař. Ten konstatoval, že taková zranění nedokáže zvládnout. Proto Tautze odvezli do bratislavské vojenské nemocnice.

Dnešní pohled z nadjezdu na tehdejší Kossuthovu ulici, v pozadí rakouská obec Kittsee.

Dnešní pohled z nadjezdu na tehdejší Kossuthovu ulici, v pozadí rakouská obec Kittsee.

„Pokud někoho napadli psi, tak ošetření toho člověka bylo až na posledním místě. Vojáci u sebe měli zdravotnický balíček s obvazem 7x12 cm. To nemohlo stačit na rozsah zranění od dvou německých ovčáků,“ popsal bývalý psovod Sochorek.

Sen Hartmuta Tautze o normálním životě na svobodě se rozplynul. Upadl do hemoragického šoku a 9. srpna 1986 v 1.15 v noci, tří hodiny po pokusu o útěk, zemřel.

„Neutrpěl zranění neslučitelná se životem“

Ze zápisu soudní pitvy, kterou provedli 11. srpna 1986 soudní znalci MUDr. Jaroslav Sochor, CSc., a Prof. MUDr. Milan Kokavec, CSc., vedoucí Ústavu soudního lékařství, plyne, že Tautz zemřít nemusel: „Jak vyplývá z časových údajů mezi zadržením Hartmuta Tautze služebními psy /cca 22.30 hod./; jeho přivezením na ambulanci Chirurgického oddělení Vojenské nemocnice v Bratislavě /23.50 hod./ smrtí /01.15 hod./ mezi zadržením jmenovaného a přivezením do nemocnice uplynul delší časový odstup /1 hod. 20 min./. Přitom včasným poskytnutím kvalifikované lékařské pomoci, spočívající zejména v zastavení krvácení, doplnění objemu cirkulující krve, ošetření ran a ztišení bolesti, stejně tak ve farmakologické protišokové léčbě bylo možné účinně čelil šokovým mechanismům, které vyústily v konečném důsledku ve smrt Hartmuta Tautze. Hartmut Tautz neutrpěl žádné poranění, které by bylo neslučitelné se životem, resp. které by samo o sobě muselo přivodit jeho smrt,“ citoval ÚSTR patology.

Vojenská prokuratura Bratislava však tyhle závěry naprosto ignorovala. 19. září 1986 věc odložila, protože v případě zákroku hlídky PS proti Tautzovi nešlo o podezření z trestného činu ani přečinu. Už jen samotný fakt, že „bylo potřebné“ vydat uvedené usnesení týkající se právního posouzení zákroku hlídky PS a že je součástí vyšetřovacího spisu StB vedeného proti usmrcenému „narušiteli“, má vysokou vypovídající hodnotu ve vztahu k legitimizování bezpráví tehdejšími státními orgány, konstatuje ÚSTR.

Z vyšetřovatele hvězda slovenské policie

Pod usnesením je podepsán vyšetřovatel Vojenské obvodové prokuratury Bratislava kpt. JUDr. Tibor Gaplovský. Ten ve zprávě tvrdí, že i podle patologů nešlo smrti Tautze nijak zabránit, „ani včasnou lékařskou pomocí.“ Gaplovský později udělal na Slovensku velkou kariéru, do výslužby odešel před několika lety jako policejní generál, dlouho šéfoval železniční policii.

Velitel hlídky Hirner podle Deníku N ještě loni pro vojáky na Slovensku pracoval - zaměstnávaly ho státní Vojenské lesy. Kovář žije v klidu v Česku, nikdo z nich nebyl za případ odsouzen, s médii o tom nemluví.

Utrpení Christy Tautzové zprávou o smrti Hartmuta neskončilo. Úřady jí řekly, že tělo jejího syna bude uloženo Bratislavě, převoz do Magdeburgu prý není možný. Policisté se Tautzové jen zeptali, zda si přeje syna pohřbít do země, nebo zpopelnit. Odcestovat do Bratislavy jí zakázali.

Detail místa zadržení v kukuřičném poli.
Ostrou kritiku a žádost o okamžité odstranění díla vyvolala v roce 2015 umělecká instalace od české skupiny Pode Bal v Evropském parlamentu. Podoba díla, které zachycuje krvácejícího Tautze  a přihlížející pohraniční hlídku, vadil skupině levicových poslanců.

Tautzová odmítla opustit policejní stanici, dokud jí příslušníci neslíbí, že bude moci být u pohřbu. „Pak se ozvaly zvuky práskání dveří a neustále zvonění telefonů.“ Na konci jí řekli, že je možné Hartmutovo tělo do Magdeburgu přepravit - ovšem pod jednou podmínkou. Nebude moc nikdy otevřít víko od rakve a prohlédnout si stav synova těla.

Za smrt neviní vojáky, ale československou vládu

V tu dobu se o příběhu jejího syna dozvěděl celý Magdeburg, na pohřeb se vydalo více než 1500 lidí, včetně příbuzných ze SRN. I přesto se do jejich bytu dostavil úředník z vojenské zprávy a domáhal se vysvětlení, proč se Hartmut nedostavil k výcviku. „Podle mě to byl někdo od Stasi,“ myslí si Tautzová.

Závěrečná tečka? Tři měsíce po synově smrti dostala Tautzová dopis. Od Hartmuta, který musel někoho požádat, aby jí ho v případě problémů poslal. „Napsal mi, že už nemůže takhle žít a že se rozhodl utéct na západ, že to je jeho jediná šance.“

Christa Tautzová nehledala pomstu za každou cenu. Věděla, že vojáci, kteří na jejího syna vypustili psy, jen plnili rozkazy. „Pokud si uvědomili, že něco udělali špatně a jak moc mě ranili, můžu jim odpustit.“ Ze smrti svého osmnáctiletého syna viní ty v Československu, kteří se rozhodli uzavřít hranice a použít na nich proti lidem smrtící sílu.

Paradoxem je, že Tautzova smrt podle všeho výrazně přispěla k zákazu volně útočících psů na hranicích. O několik měsíců později smečka psů překročila hranici a zranila rakouského občana. Poté se velitelé Pohraniční stráže rozhodli po nátlaku zvenčí samostatně útočící psy zakázat...

  • 194Diskuse
Vojtěch Gibiš

Autor

Vojtěch Gibišvojtech.gibis@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz