Izrael zatím nenašel účinnou zbraň na nejnovější vlnu teroru

Před třemi čtyřmi lety, když palestinské vedení rozjíždělo kampaň za mezinárodní uznání nezávislé Palestiny a na náměstí v Rámalláhu nechalo instalovat obří židli značící vysněné 194. křeslo členské země OSN, se v izraelském bezpečnostním aparátu i v médiích rozproudila zajímavá debata.

Jak by mohly ozbrojené složky reagovat, kdyby se do pohybu, ať už do východního Jeruzaléma nebo do některé ze židovských osad či vojenských základen na Izraelem okupovaných územích, daly tisíce neozbrojených palestinských civilistů? Střílela by armáda do žen a dětí, které by neuposlechly příkazu k zastavení, ale v rukou by přitom měly jenom palestinské vlajky?

Vyšlo najevo, že židovský stát si umí lépe, či hůře poradit s regulérní armádou, guerillovou organizací i teroristickými skupinami, ale vlastně by nevěděl, co si počít s davem civilistů, kteří by na nikoho neútočili, ale jen by vzdorovitě pochodovali po „svém palestinském území“.

Kroky až donedávna tabu

Palestinci nakonec žádný masový pochod nepodnikli, mimo jiné proto, že proti takovým pokusům hned v zárodku velmi ostře zasáhly policejní složky samotné palestinské autonomie. V uplynulých týdnech se však ukázaly další limity izraelského bezpečnostního aparátu, o kterých se zatím spíše ostýchavě mluvilo nanejvýš v případě boje proti židovským teroristům útočícím na muslimy a křesťany.

Izrael zatím nenašel obranu proti neorganizovaným a vzájemně izolovaným arabským útočníkům, kteří najíždějí do Židů na okupovaných územích i přímo v Izraeli automobily, napadají je noži a nabroušenými šroubováky nebo mačetami. Podobných teroristických akcí nebo pokusů o ně už byly od září desítky. Zatímco v případě teroristů s regulérními zbraněmi by Izrael mohl do velké míry spoléhat na sítě svých informátorů v zavedených extremistických sítích, u „vlků samotářů“ jsou vyhlídky na předcházení těmto útokům výrazně nižší.

Židovský stát proto provádí i kroky, které byly z ideologických důvodů donedávna tabu. Oficiální doktrína zní, že „věčným a nedělitelným“ hlavním městem Izraele je Jeruzalém včetně jeho východních arabských čtvrtí, které Izrael zabral v červnu 1967. V uplynulých dnech však policie začala město ve skutečnosti dělit – kolem arabských čtvrtí vznikla kontrolní stanoviště, v neděli 18. října dokonce začali Izraelci budovat „dočasnou“ zeď mezi arabskou čtvrtí Džabal Mukabir a židovskou osadou Východní Talpiot.

Otázka intifády

Blízkovýchodní komentátoři se zabývají otázkou, zda vlna útoků naplňuje definici intifády, tedy lidového povstání. Ponechme stranou, že podobné úvahy v uplynulých letech zaznívaly bez jasné odpovědi už několikrát, naposledy před rokem, kdy dostalo horké palestinské hlavy do ulic upálení 16letého arabského mladíka trojicí židovských teroristů, kteří mimochodem nebyli dodnes potrestáni.

První palestinskou intifádu z přelomu osmdesátých a devadesátých let odstartovala série palestinských útoků, typickou zbraní při ní byly praky a vrhané předměty, takže dostala zjednodušené mediální označení „intifáda kamení“. Faktem ale je, že právě tuto intifádu uzavřely historické mírové dohody z Osla.

Druhou intifádu odstartovala na podzim 2000 provokativní návštěva pozdějšího izraelského premiéra Ariela Šarona na Chrámové hoře. Zčásti šlo o výsledek frustrace Palestinců z faktu, že mírový proces nepřinášel slibované či očekávané výsledky. Zčásti byl za lidovou nespokojeností kalkul části politiků, kteří ji v zákulisí připravovali a rozdmýchávali.

Výsledkem každopádně bylo, že když povstání, pro něž byly tentokrát typické především sebevražedné teroristické útoky v izraelských městech, v polovině minulého desetiletí pozvolna a bez úspěchu vyhaslo, začalo se mluvit o konci mírového procesu z Osla.

Fascinace sociálními sítěmi

Nynější vlnu násilností oproti těm předchozím zatím nezaštiťuje žádná z hlavních organizací ani „umírněný“ Fatah Západem podporovaného prezidenta Mahmúda Abbáse, ale ani Hamás označovaný v Izraeli a na Západě za teroristickou organizaci. Oproti předchozím intifádám však nastaly některé zásadní posuny. Tehdy měli ještě Palestinci ve svém čele jedinou nezpochybnitelnou autoritu, Jásira Arafata, proti němuž si za jeho života netroufali příliš razantně vystupovat ani islamisté z Hamásu.

Dnes jsme však svědky situace, kdy Arafatův o poznání méně charismatický a oblíbený nástupce Abbás nabádá ke klidu, ale mnoho řadových aktivistů Fatahu stejně vyzývá k dalšímu násilí či oslavuje jeho pachatele. To je možné díky dalšímu novému fenoménu, který účastníci předchozích intifád neměli k dispozici – fascinace sociálními sítěmi, které se v uplynulých týdnech staly platformou k oslavování a podněcování teroru.

Dominantním motivem internetového světa se přitom stal nůž. Znázorňován je explicitně jako zbraň právě zabodávaná do těl Izraelců či Židů, v mírnějších verzích se stává součástí bojovné kaligrafie – ostatně i světově známý symbol z Facebooku, tlačítko se vztyčeným palcem, dostal svou palestinskou podobu – nahoru ze sevřené pěsti dál trčí palec, dolů však nůž. A ačkoli tedy média a politici přemítají, zda už jde o intifádu či je na to míra násilí ještě příliš nízká, internetový svět už má jasno: rychlostí světla se šíří výraz „intifáda nožů“.

Mimo pozornost světové veřejnosti

Co všechno je za současným krvavým násilím, není jasné dnes, a znesvářené tábory se na tom jistě neshodnou ani do budoucna. Nejspíš to ale opět bude výbušná směs několika vlivů. Na izraelské straně politika zformulovaná na jaře prohlášením samotného premiéra Benjamina Netanjahua, že nedopustí vznik palestinského státu, kombinovaná s kampaní židovských náboženských radikálů usilujících o změnu statusu quo na Chrámové hoře.

U Palestinců jde pak patrně o frustraci z toho, že válka v Sýrii a uprchlická krize odsunuly nevyřešenou palestinskou kauzu mimo pozornost světové veřejnosti. A k tomu se zjevně přidává posedlost mnoha dnešních či zítřejších teroristů s noži: být alespoň na malou chvíli hrdinou internetového světa.