V dalekém Humpolci na náměstí stály davy dětí z místních školek a čekaly na afghánské představení – pouštění draků, což je afghánský národní sport, a občerstvení, které měl v autě právě kuchař Ahmad. Slavilo se deset let Berkat – občanského sdružení, který si za ambiciózní cíl klade sbližování kultur.
"Máme už hodinu zpoždění," prohlásila jsem plačtivě, i když vím, že jakýkoliv spěch Orientálce rozhodí. Už se mi to párkrát nevyplatilo – na východě nutit někoho ke shonu. Koncem roku 2001 jsem v Kábulu svého budoucího muže (ještě to netušil) nutila, aby přerušil rituál pití čaje a okamžitě mne odvezl do pohoří Tora Bora na východě země, kde Američané honili taliby, Al-kájdisty a hlavně jejich vůdce Usámu bin Ládina.
Měla jsem pocit, že pokud ho zabijí beze mne, bude to moje osobní selhání. Stála jsem nad mým vousatým budoucím manželem, ječela a nebylo daleko od toho, abych ho dostrkala k autu. V poslední chvíli jsem se zarazila a od provokace ustoupila – zabit měl být bin Ládin, nikoliv já.
Vyjeli jsme tehdy s pětihodinovým zpožděním, neboť jsme na okraji Kábulu navíc potkali bratrance, kterého můj budoucí choť neviděl pět, nebo šest, nebo tři… to si nikdo nepamatoval – roky.
Museli probrat nemoci i politickou situaci, narození čerstvých dětí a úmrtí starců, ceny na auta a nejnovější mobilní telefony. Bin Ládin zatím Američanům utíkal. Teda, zřejmě spíš šel tím tradičním orientálním tempem, protože vidět utíkat Araby i Afghánce je stejně vzácná podívaná, jako třeba spatřit ve volné české přírodě puštíka bělavého.
Do Tora Bora i do Humpolce jsme nakonec dorazili. Na rozdíl od bin Ládina školky nepočkaly – děti musely na oběd a na desátou ohlášená show s draky začala až ve 12.00. Ahmad totiž nerozumí česky, ani anglicky a hlas z navigace jeho už tak chabý orientační smysl zcela mate.
Adolescent a věhlasný výrobce draků Suhrob lepil prvního draka před zraky nedočkavých školáků – přišli na řadu po dětech předškolních – tak pomalu, že se většina dětí mezitím rozprostřela po parku a učitelky podlehly svodům afghánského cukroví "baklava".
Ahmed prodal hned šest kousků za 26 korun jeden, a měl ten den odpracováno. Zbytek strávil demonstrací kouření z vodní dýmky a "zevlingem" .
Suhrob po prvním představení s drakem, který mu krásně vylétl až do oblak ("kdybych spěchal, jako ty, nelétal by" vyčinil mi na zpáteční cestě) prohlásil, že už to nemá cenu, neboť výroba draka moc dlouho trvá a humpolečtí občané jsou nějací nedočkaví.
Přidal se k "zevlingu" Ahmada. Zatímco my, ženy z Berkatu zborcené potem a krví jsme se večer zhroutily do aut a šíleným tempem odjely ke svým rodinám, naštvaným naší nepřítomností, hladovým a po celodenním spěchu, testech ve školách, nepříjemnostech na pracovišti, dopravních i jiných zácpách či hádkách s příbuznými zcela vystresovanými. Afghánci, kterým se tak vehementně snažíme pomáhat, jen nevěřícně kroutili hlavami.
Počítali jsme zisk a jim to přišlo nedůstojné. Odmítali si vzít jakoukoliv odměnu a hromady neprodaného jídla nám s úsměvem a zadarmo dali.
Naše permanentní bitva o čas jim je stejně cizí, jak nám, Čechům bitva ozbrojená. Neporozumění v otázce rychlosti plynutí času je tou největší překážkou oddělující naše světy. Jen se Afghánci se svým tempem musejí smířit s tím, že industriální společnost se supermarkety, továrnami na rychlá auta či sítěmi rychlého občerstvení se k nim jaksi nehodí.
A my holt zase s tím, že náš kardiovaskulární systém trpí a blázince se plní. Nevím, proč bychom si v tomto měli rozumět. My se vzdejme siesty a oni ať zapomenou na tesco.
"Sladké je dobré na nervy," poradil mi večer Suhrob. Když jsem s křečemi od hladu (za celý den jsme se nestačili dostatečně občerstvit) třesoucí se rukou ani nedokázala baklavu zasunout do úst, řekl "ohesta, ohesta", neboli "pomalu, pomalu".
Udělalo se mi špatně. Přesně tahle slova vyslovil můj budoucí muž, když jsem ho se slzami v očích prosila, ať už vyrazíme za tím bin Ládinem. Když ho nedávno Američané zabili, také si na naši roztržku z roku 2001 vzpomněl: "Vidíš, a tys tehdy tak spěchala. Úplně zbytečně."
