Prestižní soutěž o nejlepší stavby realizované v předešlém roce má za sebou již 18. ročník. Postupně si získala v oboru prestiž, ale nejdřív bylo třeba postupně vyladit podmínky a odstranit řadu dětských nemocí. Přiznám se, že jsem byl zprvu kritikem soutěže, neboť mi vadily různé věci, které ji do určité míry diskreditovaly.
Dětské nemoci soutěže
Tak například se návrhy, které architekti zaslali, hodnotily podle jimi dodané dokumentace a porota – byť od počátku mezinárodní – zpravidla nestíhala stavby navštívit. Bez osobní účasti ale architekturu posuzovat nelze, a co působí na obrázcích (navíc často nafocených předními fotografy) skvěle, může být ve skutečnosti průměrné, nebo špatné. Dům na vás prostě nějak působí, roli hrají nejen fasády, ale také interiéry, celková atmosféra, detail, barvy i tak subtilní pojmy, jako je třeba útulnost, akustika… Dalším velkým problémem bylo, že se často posuzovaly stavby dosud nedokončené, domy nebyly ještě zařízeny a obydleny. Nebylo proto koho se zeptat, jak stavba funguje, co je projektantem nedomyšleno, zda to lze napravit, nebo je vše ztraceno, protože základní koncept je vadný.
Promyšlený nebyl ani systém hodnocení – bylo mnoho různých kategorií, které se částečně překrývaly, teoreticky třeba mohl vyhrát dům s krásnou fasádou a špatným interiérem, nebo naopak. Přitom architekturu je třeba vždy hodnotit komplexně – od umístění a celku přes interiér až po detaily.
Po různých nárazech, kdy třeba zvítězil návrh, který byl sice na snímcích efektní, ale měl řadu provozních závad (řadové domky v Rudníku, kde porotci zjevně nenašli čas promluvit si s jejich obyvateli), se systém hodnocení přece jen změnil. Když jsem byl v roce 2005 členem jury, vybrali jsme z několika desítek dokumentací ty, které vypadaly nadějně, a pak tři dny cestovali po vlastech českých. Bylo to náročné, neboť jeden hodnocený dům stál až na česko-slovenské hranici, v soutěži byly různé vyhlídkové věže na kopcích, přesto jsme všechna nepohodlí rádi podstoupili. Všude jsme mluvili s uživateli a hned byl pak důvod některé favority raději opustit – třeba tehdy, když krátce po otevření už nefungovaly výtahy, fasádní panely (na fotkách tak efektní) byly špatně osazeny a parádní vstupní dveře se nedaly dovřít, protože konstrukce nebyla dobře navržená. Tehdy jsme za vítěze vybrali plavecký bazén na Žlutém kopci v Brně (ateliér DRNH), kde jsme taky našli pár drobných závad, ale ty byly snadno odstranitelné.
Důležité hlasy z ciziny
Skvělou devízou soutěže Grand Prix byly mezinárodní poroty. Pravda, někdy tam "cizinu" reprezentovali i Češi, kteří dříve působili v zahraničí, ale každý hlas lidí, kteří měli zkušenost zvenčí, je k nezaplacení. Mezi porotci se objevily i významné osobnosti světové scény – v tom "mém" ročníku to byl třeba sir Michael Hopkins z Londýna. To byl také důležitý signál pro naše účastníky soutěže, neboť pouze domácí porota by byla jistě v permanentním podezření, že někomu nadržuje.
Grand Prix ovšem měla vždy své nepřátele; někteří architekti trpěli pocitem, že jejich návrhům se nedostává patřičné pozornosti, a tak se přestali zúčastňovat. Jiní byli zase tak zavaleni prací (to bylo ovšem ještě před začátkem ekonomické krize), že si nenašli čas na přípravu panelů. A ještě další asi už dopředu věděli, že jejich komerční tvorba asi porotu neosloví. Pořadatelem byla od počátku Obec architektů (OA), v posledních letech se přidala i stavovská organizace, tedy Česká komora architektů (ČKA). Mezi oběma institucemi ovšem panuje po léta jistá nevraživost, a tak se letošní ročník GP konal opět jen pod hlavičkou OA. Komora si prý založí vlastní soutěž, což považuji za nesmyslné a na malém domácím písečku v podstatě sebevražedné.
Bez televizní estrády
Letos proběhlo vyhlášení výsledků ve Veletržním paláci, kde je také k vidění – jak je dobrým zvykem – celá bilance. Někdo z architektů možná lituje, že předávání cen se konalo tradičně bez přítomnosti televizních kamer, a tedy i neodmyslitelné estrády, ale právě tohle já považuji za velký klad! Expozice pak bude cestovat po dalších městech. Pravidelně je k dispozici podrobný katalog, vydaný ve spolupráci s redakcí časopisu Architekt.
Letos získal Grand Prix polyfunkční dům s tělocvičnou, obchodem a byty v Petrské ulici v Praze 1 – Novém Městě, postavený dle návrhu Petra Buriana, Jana Davida a Petra Malinského z pražského ateliéru DaM. Je to zajímavá stavba, která mi trochu připomíná práce japonských metabolistů z 60. a 70. let. Možná je trochu příznačné pro naše poměry, že se proti ní od počátku bouřili místní obyvatelé, ačkoli se jednalo o normální stavební parcelu. To svědčí o dvou věcech: lidé obecně nejsou rádi, když v jejich okolí probíhá nějaký stavební ruch. A taky že současná kvalitní a neortodoxní architektura je jim velmi vzdálena. Snad si na ni zvyknou jako třeba na dnes už téměř všeobecně kladně hodnocený Tančící dům. A možná se teď budou naopak paradoxně chlubit, že bydlí vedle tak významné budovy.
Více se o vítězném domě dočtete v podrobném komentáři mého kolegy Adama Gebriana v LN ze soboty 2. dubna tohoto roku. Z několika cen a čestných uznání v jednotlivých kategoriích mne zaujal třeba krytý bazén v Litomyšli (ateliér DRNH), bytový dům v Ostravě (architekti Ladislav Kuba – Tomáš Pilař) nebo nová pěší zóna v Chebu od ateliéru A69, z interiérů pak kavárna B. Braun v Praze od Evy Jiřičné a Petra Vágnera, o níž jsem psal v Orientaci 13. 11. 2010. Cenu za celoživotní dílo získal Stanislav Hubička (* 1930), mj. autor architektonického řešení Nuselského mostu v Praze.
