Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky z Varů: Indonéský masakr a severská mužnost

Kultura

  15:53
Od okamžiku mého příjezdu na místo konání festivalu se název tohoto blogu začíná naplňovat s doslovností až nepříjemnou. Je poněkud tepleji než by jeden uvítal, mozek se vaří. Zareagoval jsem na to zakoupením opalovacího krému s vysokým ochranným faktorem a deodorantu s vůní velehor.

Provařené dny Ondřeje Štindla – den první foto: Lidové noviny

Při té příležitosti byla proveden zběžná kontrola – krámek s oplatkami a okno s palačinkami jsou na svém místě, na místě někdejší kazašské jídelny se ale nachází podnik jménem New York Burger. Nevím, co si o tom myslet.

Užitečný tip – lázeňskou oplatkou lze dobře maskovat skvrnu na tričku, již tam zanechal tvaroh z lázeňské palačinky.

Kolem Thermalu se trousí zástupci všech živočišných druhů, jaké většinou zalidňují podobné akce – natěšení fanoušci a fanynky, protřelí mediální vlci, trochu vyjevení debutantí a pak v hojném počtu i „člověk festivalový“ – zvláštní bytost, jež svůj drahý kufr na kolečkách táhne životem od jednoho festivalu k druhému, těžko ho popsat, když ho ale uvidíte, bude vám hned jasné, o koho jde.

Na pokoji zjišťuji, že mi ani při utěsnění oken neunikne ani tón z produkce kapely, která se před Thermalem snaží navodit pokud možno brazilskou atmosféru. Hned jsem klidnější.

ČTĚTE TAKÉ:

Je čas převléknout se na slavnostní zahájení. Kamarád Tomáš loni s manželkou o pauze mezi ceremonií a zahajovacím filmem zasedli místo prezidentskému páru. Na to bych si měl dá bacha. Píšu krátký report do dnešních novin a jdu na zahajovací večírek.

Nechci si tady hrát na nějakou módní policii, ale mému neškolenému oku přišlo, že vidí hodně křečovité snahy o – jak se prý říká – glamour a dost málo toho skutečného lesku.

Nezdržím se ale dlouho, v rychlosti do sebe nasypu pár kornoutů se slavičími jazýčky, hodím do sebe půlku prasete, které se celý svůj krátký život koupalo v šampaňském, spláchnu to kyblíkem džusu z granátových jablek a zase mažu pryč. Chci totiž stihnout půlnoční projekci indonéského akčňáku Zátah.

Zátah

Tomu plánu se kdekdo podivoval, nemůžu si ale to rozhodnutí vynachválit. Plné kino mladých lidí v náladě odpovídající pozdní hodině. Na plátně film, který intelektuální schopnosti publika věru nepřetěžoval. Policejní komando vlítne do velikého činžáku z větší části zaplněného krvelačnými zločinci. Padne tam do pasti.

Přeživší se snaží probít si cestu ven. A pak zase zpátky. A pak zase ven. Jsou tam nějaké překvapivé zvraty ve stylu „padouch nebo hrdina, jsme všichni jedna rodina“. Pokud se představitelé snaží podávat herecké výkony, je to mnohdy dost legrační.

Když se ale začnou bít, čelisti diváků podklesávají. No, pane! Aby bylo jasno. Vážím si lidského života. Jsem proto, aby se lidé raději dohodli, než aby do sebe vynalézavě kopali, neuvěřitelnou rychlostí do sebe bodali noži, škrtili se a stříleli se navzájem do hlavy, házeli sebou o zeď a pak to do sebe pálili samopalem.

A to už vůbec nemluvě o probodávání si krků zlomenou zářivkou. Ale stejně. Vůbec se na to nekoukalo špatně. Natěšené publikum každý výrazný výkon hlavního představitele Ika Uwaise (měl by se spíš jmenovat Javouvajs a dostat se mu do rukou bych fakt nechtěl) odměňovali potleskem na otevřené scéně.

V neklimatizovaném kině bylo za chvilku horko a dusno jak někde v Jakartě. Do toho z beden řvala nějaká indonéská verze Linkin Park. Filmové umění to zrovna nebylo, ale Zátah si budu pamatovat.

Na slaměné cestě

Abych stihl ranní projekci portugalského soutěžního snímku Na slaměné cestě, musel jsem si natáhnout budík. Ten film za to, upřímně řečeno, nestál. Jeho autor Rodrigo Areias si taky myslí, že je lepší, když po sobě lidé nestřílejí a radši se domluví. Rovněž se mu líbil klasický esej Občanská neposlušnost Henryho Davida Thoreaua.

Splácal to do rádoby filozofujícího rádoby westernu, prokládaného titulky s Thoreauovými citacemi – užité tímhle způsobem působí jako facebookové statusy nějakého okázalého chytráka. Z filmu je jasné, že jeho autoři neměli moc peněz, vydupali ho ze země.

Portugalská krajina v něm vypadá pěkně a hudba přinejmenším ujde. Není to ale nic platné, když člověk musí sledovat, jak se před ním zdlouhavě a polopaticky přežvýkávají jakési primitivní teze. Areiasův film ze všeho nejvíc připomíná ochotnické představení nacvičené za účelem šíření osvěty mezi dělníky v sirkárnách.

Henrik

Další soutěžní film – norský Henrik (režie: Martin Lund) – už byl lepší. Portrét pětatřicetiletého chlapíka rozkročeného mezi dvěma světy. Ženským, kde se problémy řeší důkladným rozhovorem a člověka se v něm chová rozumně a dospěle, jak po něm chtějí přítelkyně, maminka a šéfka.

A mužským, jehož si užívá s kamarády. Zahrát si squash, v šatně se plácat ručníky přes zadek a mávat si navzájem penisy u obličeje, dělat fóry o holubech z nosu. Ani jeden z těch světů ve filmu nevypadá zrovna přitažlivě, autor má trochu problém film na konci nějak „rozštípnout“, místo toho Henrik vyšumí, možná do prázdna.

Stejně ale jednoho může inspirovat k úvahám o budoucnosti nordické maskulinity. Pro posezení na balkóně vysoko nad přelévajícím se festivalovým davem a s plechovkou zteplalého sponzorského piva v ruce („Teplý Chango je přesně moje značka,“ říkal už Steve Buscemi v Desperadovi, blahé paměti) je to docela přijatelný program.