Putin se bojí svých nejbližších. Dělá chybu za chybou, říká ruský expert

Lidovky.cz: Pompézní oslavy 62. narozenin ruského prezidenta znovu dokázaly, že v případě Ruska není kult vůdce mrtvý pojem. Jakým typem vůdce je podle vás Vladimir Putin?
Za svou dlouhou kariéru stihl Vladimir Putin vystřídat vícero identit. Z důstojníka KGB, jejíž řady opustil na vlastní žádost v roce 1991, se změnil v úředníka petrohradské radnice. Během té doby se také dostal do těsného kontaktu s tamními kriminálními a polokriminálními skupinami. Na konci 90. let se jako šéf FSB krátce vrátil do náruče tajných služeb, načež se, jako Jelcinův nástupce, chopil nejvyšších politických funkcí v zemi, premiérské a nedlouho poté prezidentské. V době jeho působení na postu předsedy vlády se odehrály bombové útoky v Moskvě, jež Kreml přisoudil kavkazským teroristům, přestože někteří, včetně mě samotného, věří, že za atentáty stála právě FSB, možná sám Putin, protože je využil k vlastnímu prospěchu. Staly se šikovným ospravedlněním druhé čečenské války. Ovšem ve vztahu k Západu byl Putin zpočátku umírněný – uvažoval o vstupu Ruska do NATO, věřil v tržní ekonomiku, navázal dobrý vztah se svým tehdejším americkým protějškem Georgem Bushem... skoro až reformátor, chtělo by se říct. To je dávná minulost. Dnes mám před očima polofašistického vůdce spjatého s nacionalistickými kruhy. Vůdce, jehož pohled na svět je pokřivený a neodpovídá realitě. Což je velmi nebezpečné – jak pro mezinárodní společenství a celosvětovou bezpečnost, tak pro Rusko samotné.

Lidovky.cz: Termín fašismus zaznívá v souvislosti se stávajícím ruským režimem relativně často, mnozí odpůrci kremelské politiky rádi kladou rovnítko mezi Putina a Hitlera. Není to zkratka, která při hlubším pohledu neobstojí? Existují mezi dnešním Ruskem a nacistickým Německem, respektive fašistickou Itálií paralely?
Takové srovnávání je vždy ošemetné. Ale pokud bych se k němu měl uchýlit, pak si myslím, že v domácí politice se Putin podobá více Mussolinimu než Hitlerovi. Ruský režim není tak rigidní, jako byl ten nacistický, svým propojením s ekonomickými strukturami a sklony ke korporativismu navíc opravdu připomíná spíše italský fašismus. Srovnání Putina s Hitlerem není v mnoha ohledech namístě, ale jistých podobností si všimnout můžeme. V březnu 1938 prohlásil Hitler anšlus Rakouska za důležitý krok ke sjednocení všech Němců pod křídly společné velkoněmecké říše. O měsíc nechal uspořádat referendum, v němž anexi Rakouska formálně potvrdilo přes 99 procent voličů. O 76 let později, rovněž v březnu, zněla z úst Vladimira Putina slova o ochraně ruského obyvatelstva a konalo se referendum na Krymu. Koncepce „russkij mir“ (v překladu ruský svět, nejen v geografickém a jazykovém, ale také civilizačním smyslu, pozn. red.) předpokládá sjednocení všech Rusů včetně těch za hranicemi Ruské federace, ale to, kdo to vlastně jsou, ti Rusové, už přesně nedefinuje. Takže v praxi vágní myšlenka, ovšem dobrý nástroj expanzivní politiky. Tady máme další paralelu s Hitlerem – Putin zjevně věřil, že Západ je slabý a tváří v tvář ruské agresi sklopí uši. Stejně jako to udělal v září 1938 v Mnichově.

Rusové stáli frontu na trička s Putinem:

Lidovky.cz: A vypjatý nacionalismus, který je v Rusku v posledních letech patrný?
Nemluví se o tom často, ale kořeny nacistické ideologie lze vystopovat u tzv. černosotněnců, ultranacionalistickém politickém uskupení, které se zrodilo na počátku minulého století v carském Rusku a které můžeme pokládat za protofašistické hnutí. Nacisté mnoho jejich myšlenek převzali, inspiroval se jimi přední nacistický ideolog Alfred Rosenberg, který se narodil v Talinu, vystudoval v Moskvě a po bolševické revoluci uprchl na západ. A z odkazu černosotněnců čerpají i dnešní ruští radikálové, které já osobně nazývám ortodoxními fašisty, např. Alexandr Dugin, tvůrce eurasijské myšlenky.

Ostatně, není to ani tak nacionalismus, spíše jakýsi hysterický imperialismus. Životní podmínky v Sovětském svazu byly neradostné, ale mnozí lidé se utěšovali vědomím, že žijí v mocném impériu. Rozpad SSSR, následná destabilizace a chaos a rozevírající se nůžky mezi velmi chudými na jedné straně a pohádkově bohatými na straně druhé, to jsou nejen společenské, ale i psychologické příčiny oné hysterie. Lidé sní o znovuobnovení hrdé říše, která by jim vrátila ztracené jistoty.

Lidovky.cz: I za cenu zhoršené materiální situace? Odborníci se shodují, že protiruské sankce účinkují...
Někteří tvrdí, že ekonomická krize - která skutečně není fikce, ale tvrdá realita - Rusy dříve či později přiměje k tomu, aby proti Putinovu režimu povstali. To, že se tak stane, není ovšem vůbec jisté, a i kdyby ano, může to trvat roky. Je pravda, že Putin té hospodářské propasti, do které se Rusko řítí, nevěnuje pozornost. Chová se tak, jako by si byl naprosto jistý, že ruská ekonomika sankce bez problémů zvládne. Jeho sebevědomí je, zdá se, neotřesitelné: ruský národ přežil velkou vlasteneckou válku (sovětský pojem označující sovětsko-německý konflikt v rámci druhé světové války, pozn. red.) a mnoho dalších útrap, přežije tedy i nyní. Podle Putina jsou sankce „naprosté bláznovství, které Rusko nezastaví“.

Lidovky.cz: Putinova rétorika musí být sebevědomá, má-li dál hrát roli vůdce. Nicméně objevují se určité náznaky, že prezidentovi blízkým oligarchům přidělávají sankce vrásky...
Zdi Kremlu jsou tlusté a nepříliš propustné, skutečně spolehlivých informací je málo. Ale i z toho mála je patrné, že minimálně části vedení se současný stav vůbec nezamlouvá. Uvědomují si, že sankce mohou mít na ruské hospodářství, a tedy i na majetek jich samých, skutečně drtivý dopad. Rusko navíc zabředlo do ekonomické krize už před vyhlášením sankcí, ty krizi pouze prohloubily. Na druhou stranu, jiné mocenské špičky, především z řad bezpečnostních složek a armády, stojí v tomto ohledu na Putinově straně. Zdá se, že ruské vedení je rozpolcené a napětí mezi oběma tábory roste.

Lidovky.cz: Ohrožuje toto napětí Putinovo mocenské postavení?Je docela dobře možné, že někteří vysoce postavení činitelé přemýšlejí o možném Putinově odstranění. Ale i kdyby ano, museli by vyřešit otázku, jak to provést. Autoritářský režim jim svým způsobem svazuje ruce. A také ruská intervence na Ukrajině. Kremelské špičky zodpovídají za agresi proti suverénnímu státu, za anexi části jeho území, za válku na Donbasu. V očích mezinárodního práva jsou to zločinci. Domnívám se, že mohou mít strach - bojí se Putinovi postavit, protože v případě neúspěchu by mohli být předhozeni jako obětní beránci. A tak ho radši budou podporovat až do konce, byť si třeba uvědomují, že jeho kroky ohrožují moc režimu. Je to dilema: zachránit vůdce, nebo režim? Vydržet po boku vůdce, nebo riskovat vlastní pád?

Lidovky.cz: A Putin? Bojí se i on?
Znovu se pohybujeme v rovině náznaků a spekulací. Věřím, že ruská veřejnost Putinovi těžkou hlavu nedělá. Pokud má z někoho strach, pak ze svého nejužšího okolí. Z historie víme, že mnozí vůdci byli zlikvidováni právě svými nejbližšími, a ví to i Putin. Skutečnou příčinu Stalinovy smrti dodnes neznáme, ale za viníka bývá často označován (Lavrentij) Berija. Chruščova, který nad Berijou zvítězil v boji od moc, také odstřihli jeho blízcí spolupracovníci... Loni v létě jmenoval Putin na klíčový post ve velení vojsk ministerstva vnitra Viktora Zolotova, do té doby šéfa SBP (Služba bezpečnosti prezidenta RF, od svého založení v roce 1993 má za úkol chránit prezidenta Ruské federace, pozn. red.). To o lecčems vypovídá.

Lidovky.cz: Putinova moc pramení také z jeho schopnosti zatočit se svými soky. Nabízí se teď vůbec někdo, kdo se mu může úspěšně postavit, případně ho v čele země dokonce nahradit?
Jak už jsem říkal, část vedení je změně pravděpodobně nakloněna. Uvědomují si hloubku ekonomické krize a nepodceňují postoj Západu, sankce bolestivě pociťují. Ale kým by Putina nahradili, toť otázka. Rozhodně by to měl být někdo, kdo by byl přijatelný pro širší okruh lidí. Zároveň někdo s dostatečně silnou pozicí, aby měl sílu stávající kurs Kremlu změnit. Skutečná reforma může podle mého názoru přijít jen z těch nejvyšších kruhů. Ve svém vlastním zájmu by však Putinův nástupce neměl říkat, že systém změní. Taktičtější bude, když naopak slíbí, že ho zachrání, a to odstraněním toho, co ho ohrožuje. Což je velmi agresivní zahraniční politika, napjatý vztah se Západem a politika zodpovědná za ekonomickou krizi. Zásadní bude, jak vyřeší palčivý problém Krymu. Anexe Krymu, navenek tolik oslavovaný Putinův úspěch, je ve skutečnosti past, do níž se Kreml sám chytil. Bohužel do ní však vede i celé Rusko. Po Krymu dělá Putin jednu chybu za druhou. Snil o dobytí Ukrajiny – nepovedlo se, čímž zklamal imperialisty. Myslel si, že Západ spolkne jeho agresi – nestalo se, naopak uvrhl zemi do ještě hlubší ekonomické krize a izolace. Přesto nadále vystupuje tak, jako by vlastně o nic nešlo, jako by věřil, že střet se Západem může Rusko vyhrát.

Lidovky.cz: A může?
Rozhodně ne. Západu nebyl nakonec schopný konkurovat ani Sovětský svaz, který byl hospodářsky i vojensky mocnější než dnešní Ruská federace. Domnívám se, že Západ bude i nadále bojovat především ekonomickými zbraněmi, ale pokud by napětí mělo přerůst v nové závody ve zbrojení, Rusko nemůže zvítězit. Stačí se podívat na čísla: v roce 2013 čítalo celkové HDP zemí NATO přibližně 35 bilionu dolarů, zatímco náklady na obranu přesáhly jeden bilion dolarů – tedy necelá 3 % HDP. V případě Ruska hovoří expertní odhady pro rok 2014 o 5 % celkového HDP, v následujících letech to může být mnohem víc. Ruský obranný průmysl je zastaralý, s moderními technologiemi ze Západu už počítat nemůže a na to, aby si je vyrobil sám, nemá kapacity. Opět čísla: v roce 2011 investovaly USA do výzkumu 430 miliard dolarů, EU 320 miliard... A Rusko? Pouhých 35 miliard.

JURIJ FJODOROV Jurij Fjodorov je známý ruský sociolog a historik, expert na mezinárodní bezpečnostní politiku. Zabývá se mimo jiné problematikou strategických zbraní a jejich kontroly. Řídil tým odborníků, kteří v rámci Rozvojového programu OSN (UNDP) monitorovali kvalitu života v Ruské federaci. Přes deset let žije na Západě, pohybuje se mezi Českou republikou, Británií a nejnověji také Itálií. Vyučuje na univerzitách (např. londýnská King’s College či česká Metropolitní univerzita Praha), výzkumu se věnuje také v rámci vícero think-tanků (např. renomovaný britský Královský institut mezinárodních vztahů Chatham House, spolupracuje i s českou Asociací pro mezinárodní otázky). Přispívá do řady odborných i publicistických periodik.