Kdyby se každým koncertem The Cure nebavili, asi by neměnili večer co večer program svých show. A to nikoli jen co do pořadí písniček. Zhruba tak třetina programu se vždy liší. Klade se důraz na jiné album, vybírají se i jiné raritní kousky, kterými jsou písničky z řadových alb, případně ze singlů prokládány. Praha se tak dočkala například písně Burn z filmu Vrána nebo Step Into the Light, která není zatím na žádném oficiálním nosiči a je tedy zřejmě nová.
Právě tato skladba otevírala po hodině a půl základní koncertní části a několikaminutové pauze, během níž se O2 Arena otřásala aplausem v základech, první přídavkový set. Ty byly nakonec celkem tři a obsáhly čtrnáct písní. Což byl na českých pódiích přídavek bezprecedentní, kam paměť sahá. A soudě podle reakcí po definitivně poslední písni a stručném rozloučení Roberta Smithe v češtině, rozvášnění fanoušci by se rozhodně ještě dalšímu pokračování nebránili.
Pokud člověk zase tak zarytým fandou The Cure není, byť je má - jako snad každý, kdo aktivně poslouchal hudbu už v 80. a 90. letech - ve svém hudebním backgroundu neodmyslitelně obsaženy, možná už od začátku třetí hodiny koukal na hodinky. Zvlášť při poměrně dlouhých instrumentálních intrech i outrech, ve kterých se často nic moc hudebně neděje.
To by samo o sobě nebylo na závadu, i takové plochy mohou být pěkná hudba a z nahrávek víme, že The Cure s nimi pracovat umějí. Jenomže živé podání je přece jen věc trochu jiná a navíc (ba dokonce zejména), zvuk v hale byl dost daleko od dokonalosti a v mnohých pasážích se nástroje slévaly v beztvarou kouli.
Což bylo škoda z více důvodů, jedním z hlavních byla často příliš utopená hra kytaristy Reevese Gabrelse, velmi zajímavé hudební osobnosti, jež je členem The Cure od roku 2012. Nyní šedesátiletý Američan je totiž jedním z nejzajímavějších kytaristů své generace a dlouholetým spolupracovníkem Davida Bowieho z deváté dekády minulého století.
The Cure jsou ovšem ve stavbě svých sáhodlouhých koncertů zkušení a tak vědí, jak udržet pozornost a i vlažnějšího posluchače napínat. Naprosto spolehlivým trikem například je, že tři ze svých největších hitů si schovali až do třetího přídavku, kdy Friday I ́m in Love, Boys Don ́t Cry a Close to Me zazněly vzápětí po sobě a atmosféru vygradovaly na maximum.
Což samozřejmě neznamená, že by v předchozím programu nezněly hity. Byť byl rozjezd trochu pomalejší, první výrazná písnička přišla s třetí A Night Like This, a In Between Days na pátém místě v pořadí byla první, jejíž tóny hala uvítala potleskem. Což se opakovalo i při mnoha dalších písních typu Pictures of You nebo Lullaby. Nejvíce ve svém programu The Cure tentokrát vytěžili album Wish z roku 1992. Zatím poslední, už osm let stará řadovka 4:13 Dream, kupodivu poskytla jeden jediný song - Sleep When I’m Dead.
The Cure do Prahy přivezli přesně to, co se od nich očekávalo. Nic víc, nic méně. Neztratili punc jedné z nejdůležitějších a také nejosobitějších kapel své doby. Ačkoli už se blíží do důchodového věku a úzkostlivě se vyhýbají záběrům svých tváří na velkoplošných obrazovkách, jako vlastní karikatury rozhodně nepůsobí.