Kdo by snad čekal, že se bratři Jim a William Reidové, dvojjediná duše téhle kapely, budou po bezmála pětatřiceti letech na hudební scéně snažit zaskočit staré fanoušky či získat nové prostřednictvím experimentů, bude na omylu.
Stejně jako další kapely ze stejné scény „vazbících kytarovkářů“, které se v poslední době probraly k životu (My Bloody Valentine, Slowdive, Ride), vlastně prodávají už jednou prodané zboží, křísí ducha přelomu osmdesátých a devadesátých let a testují, nakolik je generace tehdejších dvacátníků, kteří jim zobali z ruky, ještě na jejich zajeté postupy zvědavá.
Zjevně to funguje nejen na ni. Například všechny zmíněné kapely v minulých letech hrály na jednom z nejvlivnějších evropských festivalů Primavera Sound v Barceloně mezi hlavními hvězdami. Apublikum, jež má věkem rozhodně daleko do srazu pamětníků módy shoegazingu, tedy onoho stylu, v němž hrají prim rozvazbené hlučné kytary a zasněné melodie, přesahovalo desetitisícovku.
Oproti svým konkurentům mají The Jesus And Mary Chain jedno plus, které si znovu uvědomíme právě na jejich novém albu. Nejvíc ze všech jmenovaných vždy těžili z hudebního pravěku: mají rádi opravdový rock’n’roll, kalifornský sound 60. let, ranou psychedelii, ve které kromě rozpitých zvuků ještě nejen nechyběla, ale přímo dominovala melodie.
Tím, že všechny tyhle prvky mají takříkajíc v paži a dávají jim svoji typickou zvukovou ambaláž, jsou sice vlastně retro, ale zároveň de facto nadčasoví. Protože vždycky vařili z osvědčených základních ingrediencí a originalitu vytvářeli kořením.
Je-li takto stylově, vlastně jako dvojí ohlédnutí, koncipováno album, vydané v roce 2017, o jeho přijetí či nepřijetí nerozhoduje nic víc než jeho skladebná prapodstata. A písničky jako Amputation, War On Peace, Always Sad, Los Feliz, Presidici nebo Black And Blues jsou prostě dobré. Ne že by nic nepřipomínaly. Ale zbytečné určitě nejsou.
